Buňka je základním stavebním kamenem každého živého organismu. Zatímco jíme, spíme, či odpočíváme, každá buňka v našem těle neúnavně pracuje. Jak to všechno stihne? Jaké pracovní postupy používá?
Některé organismy jsou pouze jednobuněčné (například bakterie), jiné, jako třeba člověk, jsou mnohobuněčné a jejich těla se skládají z obrovského počtu velmi specializovaných buněk.
Ze šedesáti až devadesáti procent tvoří každou buňku voda, na zbytku hmoty buňky se podílejí anorganické látky, tuky, bílkoviny, sacharidy a nukleové kyseliny. Voda je v buňce důležitá zejména z toho důvodu, že zde hraje roli rozpouštědla a kromě toho se účastní i mnoha chemických reakcí, která v buňce probíhají.
Další důležitou součástí každé buňky jsou nukleové kyseliny Ty vznikají pospojováním nukleotidů, které by se daly přirovnat k cihlám, z nichž se kyseliny staví. Každý nukleotid je tvořen dusíkatou bází, cukrem – pentózou a kyselinou fosforečnou. Nukleové kyseliny se vyskytují ve dvou formách, jednovláknitá RNA a dvouvláknitá DNA, které hrají zásadní úlohu v dědičnosti.
V roce 1838 německý botanik Matthias Jakob Schleiden a jeho krajan fyziolog Theodor Schwann objevili, že rostlinné i živočišné buňky mají jádro. Na základě tohoto poznání oba vědci odvodili hypotézu, že veškeré živé soustavy se skládají právě z buněk. Díky tomuto objevu mohli Schleiden a Scwann formulovat buněčnou teorii, která právě tvrdí, že veškeré živé organismy jsou tvořeny jednou či více buňkami, a že buňka je základní strukturní jednotkou všech organismů.
Samotné základy buněčné teorie nejsou podloženy jen prací Schleidena a Schwanna, ale vycházejí mimo jiné i z předchozích prací českého vědce Jana Evangelisty Purkyně. Teorie byla později doplněna o poznatek, že buňky mohou vzniknout jen z jiných už existujících buněk jejich dělením nebo splýváním.
