Havajci jim říkají wiliwili, botanici pro ně mají jméno Erythrina sandwichensis. Tenhle pozoruhodný strom roste jen a jen na Havajských ostrovech a odborníci i obyvatelé „ráje uprostřed Pacifiku“ o něj mají strach. Wiliwili totiž v uplynulém vegetačním období napadl malý, ale o to mocnější nepřítel, který jej může během několika let zcela vyhubit. Naději na záchranu havajského stromu hledají nyní vědci v Africe.
Jako po zásahu plamenometem
„Podívejte se na ty stromy,“ říká se smutkem v hlase botanik David Duffy z University of Hawaii a ukazuje na holé větve stromořadí, jež bylo chloubou universitního městečka. „Jako kdyby je někdo sežehl plamenometem.“
Květy a listy stromu jsou zrůdně zdeformovány velkými boulemi. V jejich nitru se skrývají vyvíjející se larvy droboučkého hmyzu, žlabatky (Quadrastichus erythrinae). Larva nachází v „bouli“ vše, co potřebuje ke zdárnému dokončení svého vývoje. Zduřelá hmota „boule“, pro níž mají botanici odborné jméno hálka, jim skýtá dost potravy i dokonalou ochranu. Však je to právě malá larvička, která se vylučováním některých látek do listu o tvorbu hálky postará. Strom promořený hálkami trpí, chřadne a nakonec hyne.
Nepřítel na cestách
Maličkého nepřítele stromů wiliwili objevili entomologové poprvé v roce 2003 na jihu ostrova Tajwan u čínských břehů. Do té doby žlabatku věda neznala. Během jednoho roku se neúprosný škůdce rozšířil po celém ostrově a dostal se až do Singapuru a na ostrovy Mauritius a Réunion v Indickém oceánu. Jeho cesta tím však zdaleka neskončila. Napadá stromy rodu Erythrina, kterých roste v tropech a subtropech celého světa, od jihovýchodní Asie až po jihozápad Spojených států, asi 115 druhů. Žlabatka nachází vhodné hostitele všude, kam přijde a ani mořské dálavy pro ni nejsou překážkou. Už v dubnu 2005 ji vědci přistihli při ničení stromů wiliwili právě na havajském ostrově Oahu.
„Je to zcela nepatrný hmyz. Vítr jej může zanést na obrovské vzdálenosti. Předpokládám, že pronikne úplně všude,“ říká botanička Maya LeGrandeová z havajské metropole Honolulu.
Ukázalo se, že se žlabatka šíří i ve spadaných listech s hálkami, z kterých se dosud nestihl vyklubat dospělý hmyz. Škůdce v nich cestuje jako leteckou linkou první třídy.
Invaze na Havaj
Vědci sledují vpád nového škůdce na Havajské souostroví s velkými obavami. Podobných invazí tu zažili několik a pokaždé to byla katastrofa. Havajská příroda totiž zůstávala po dlouhou dobu v izolaci od okolního světa. Evoluce tu stvořila pestrou paletu živočichů i rostlin, jaké nikde jinde nenajdeme. Strom wiliwili je jen jedním z těchto tak zvaných endemitů.
Havajské ekosystémy jsou proto neuvěřitelně křehké a při sebemenším narušení rovnováhy jim hrozí kolaps. Odstrašujících příkladů je k dispozici nespočet. Neuvážené vysazení králíků na zdejším ostrůvku Laysan na počátku 20. století znamenalo například konec pro 26 druhů tamějších jedinečných rostlin. Králíci je spásli během 20 roků. Žlabatka zatím překonala rychlostí šíření a páchanými škodami všechny dosud známé havajské vetřelce.
Jak zachránit vzácný strom?
Odborníci se snaží žlabatkový příval zastavit nebo aspoň zpomalit. Zkoušejí možné i nemožné. Pálí listí z napadených stromů, nasazují chemické postřiky, testují možnosti biologické ochrany přirozenými nepřáteli žlabatek. Účinnou zbraň proti titěrným zabijákům stromů wiliwili však zatím nenašli.
„Nakonec všechny stromy uhynou,“ pronáší se smutkem v oku pesimistickou věštbu havajský botanik Art Medeiros z Haleakalské stanice Americké geologické služby. „Pokud přeci jen některé přežijí, budou to úplně jiné stromy, než jaké tu rostly.“
Zranitelnost stromu wiliwili znamenala pro vědce těžký šok. „Ten strom byl prakticky nezničitelný, neprůstřelný,“ říká Art Madeiros. „Teď mu najednou hrozí vyhubení.“
Wiliwili se těšil velké úctě domorodých Havajců. Vyprávělo se o něm bezpočet bájí. Jeho květy sloužily jako ozdoba a často se z nich vyráběly známé polynéské květinové věnce. Havajci stromy wiliwili masově vysazovali a starali se o ně. Ale i ve volné přírodě si tato jedinečná dřevina vedla nadmíru zdatně. Rostla na strmých svazích v závětří sopek ve skalnatém lávovitém terénu, nazývaném domorodci jako aa. V těchto krajně nehostinných lokalitách neměl wiliwili výraznějšího konkurenta. Dokonce i rostlinní vetřelci se lávovité aa obloukem vyhýbali. Žlabatka ne!
Pomohou injekce?
Ochránci přírody, vědci i státní úřednicí zoufale hledají východisko ze svízelné situace. Kácení napadených stromů a jejich pálení se ukázalo jako neúčinné.
„Žlabatka se šíří tak rychle, že s ní prostě nedokážeme držet krok,“ stěžuje si David Duffy.
Vědci s úspěchem odzkoušeli injekce insekticidu, protože stromům toxická látka nevadí, pro žlabatky je však smrtící. Napadené stromy se vyléčí a ostatní jsou na nějaký čas spolehlivě chráněny. Autorka této metody Anne Marie LaRosaová z University of Hawaii ale sama přiznává, že injekce jsou příliš drahé. Ošetření jednoho stromu vyjde na 30 dolarů. Připadá v úvahu především u pěstovaných stromů ve městech. Ve volné přírodě je prakticky neproveditelná.
Vědci proto vidí v injekcích insekticidů jen dočasné řešení, které jim dopřeje trochu času na hledání skutečně účinné metody boje se žlabatkou.
Každý má svého nepřítele…
Trvalejší způsob záchrany by se měl opírat o vysazení přirozeného nepřítele žlabatky. Toto na první pohled velmi elegantní řešení má však hned několik háčků. Prvním je fakt, že dost dobře netušíme, odkud žlabatka Quadrastichus erythrinae pochází a kde bychom tedy měli její přirozené nepřátele hledat. Tajwan její domovinou téměř s jistotou není.
Naděje vědců se upírají k Africe. V Jihoafrické republice byla nedávno odhalena žlabatka, vyvolávající tvorbu hálek na tamějších stromech z rodu Erythrina. Podobné druhy žlabatek zřejmě žijí i v Keni, Tanzánii a dalších afrických zemích. Havajští experti čekají jen na konec letošního období sucha, kdy se s příchodem dešťů zazelenají africké stromy novými mladými listy a tamějším žlabatkám nabídnou plně prostřený stůl. Pak do Afriky zamíří z Havaje početná expedice poháněná nadějí, že najde tvory, pro něž je takovým prostřeným stolem právě populace žlabatek.
Krutá lekce lumčíků
Někteří vědci však před neuváženým vysazováním přirozených nepřátel žlabatky varují. Argumentují případy, kdy podobné dobře míněné kroky napáchaly více škod než užitku.
Havaj si spálila prsty před více než půlstoletím, když pěstitelé cukrové třtiny dovezli z Texasu americké lumčíky Meteorus laphygmae a Cotesia marginiventris, aby jejich samičky kladly vajíčka do housenek škůdců na plantážích. Jen málokdo tušil, co to způsobí. Vědci předpokládali, že cizí lumčíci budou klást vajíčka přednostně do housenek motýlích druhů, které dobře znají z americké pevniny. Nikoho nenapadlo, že se lumčíkům zalíbí také mimo plantáže a že tam najdou kořist mezi housenkami místních motýlů. Jenže právě k tomu došlo.
Domácí druhy měly smůlu
Entomoložky Jane Mermottová a Laurie Hannemanová z university v britském Bristolu zjistily, že v jedinečném bažinatém pralese Alakai na havajském ostrově Kauai se na housenkách původních havajských motýlů živí nejvíce právě lumčíci dovezení ve 40. letech minulého století na cukrové plantáže. Havajští lumci a lumčíci přicházejí zkrátka.
Po dovozu lumčíků z Ameriky následovaly importy dalších „biologických zbraní“ proti škůdcům. Tito lumci a lumčíci se však v bažinách Alakai nevyskytují. Zřejmě přišli pozdě a v konkurenci dokonale zabydleného texaského dua už neměli nejmenší šanci se prosadit. V době vysazování amerických lumčíků nikdo nezkoumal život jejich havajských příbuzných, a tak se dnes můžeme jen domýšlet, kolik jedinečných havajských lumků a lumčíků americký tandem „převálcoval“.
Naštěstí texaští lumčíci nepáchají jen škody. Brání totiž vpádu dalších hmyzích vetřelců. Napadají například housenky můry, která byla na Havaj dovezena pro ničení zavlečeného ostružiníku, a dnes se začíná rozhlížet po potravě i mezi původní havajskou flórou bažin Alakai.
Noemova archa
Po špatných zkušenostech z texaskými lumčíky přistupují nyní havajští ochránci přírody k plánům na vysazení přirozených nepřátel žlabatky s velkou opatrností. Stromy wiliwili ale nemají času nazbyt.
„Bezpečný ochranný prostředek, využívající přirozeného nepřítele žlabatky, můžeme mít k dispozici za rok, ale třeba také až za padesát let,“ říká David Duffy. „Tak dlouho wiliwili samozřejmě nevydrží.“
Botanici se proto na vymizení stromů z volné přírody pilně připravují. Projekt „Noah wiliwili“, jehož název se dá volně přeložit jako „Archa pro wiliwili“, by měl stromům zajistit návrat do přírody, z které žlabatky zmizí se svou poslední obětí.
Na celém havajském souostroví lidé sbírají červená semena stromu wiliwili a posílají je botanikovi Alvinovi Yoshinagovi ze zdejšího Centra pro ochranu přírody. Ten je ukládá do chladniček i mrazících boxů. Tam semena vydrží několik let bez toho, že by ztratila na klíčivosti. Už teď jich jsou v Yoshinagových ledničkách a mrazácích uskladněny desetitisíce a přicházejí stále další a další.
Máme svoji žlabatku
V loňském roce vyhlásila česká Státní rostlinolékařská správa „poplach“ kvůli žlabatce. Nejde o havajskou „potvůrku“ Quadrastichus erythrinae, ale o čínského vetřelce Dryocosmus kuriphilus, který má spadeno na kaštanovníky (stromy rodu Castanea). U nás se jedná hlavně o kaštanovník jedlý, který je někde vysazován jako okrasný strom. Tato žlabatka neohrožuje „kaštany“ či správněji jírovce (stromy rodu Aesculus), které už i tak dostávají pořádně zabrat od neblaze proslulé klíněnky jírovcové.
Žlabatka Dryocosmus kuriphilus je dlouhá jen 2 až 3 milimetry, ale dovede přivést k záhubě i mohutný kaštanovník. Samička kladou vajíčka do mladých listů, které jsou činností larev znetvořeny v hálky.
Z Číny se tato žlabatka dostala do Japonska a Koreje, do USA a v roce 2005 byl její výskyt zaznamenán ve Francii a Itálii. To byl také důvod pro „žlabatkový poplach“ v České republice. Vetřelec je za humny!
Wiliwili (Erythrina sandwichensis)
Havajský strom z čeledi bobovitých patří do příbuzenstva našich hrachů a fazolí. Dorůstá výšky až 15 metrů a jeho koruna mívá průměr přes 10 metrů. Na kmeni i větvích si nese krátké trny, které jsou zjevně dědictvím po předcích rostoucích v jiných krajích. Na Havajských ostrovech totiž před příchodem lidí nežili větší býložravci, před kterými by musely trny strom chránit.
Wiliwili patří k několika málo opadavým stromům Havaje. Shazuje listí v horkém létě, aby šetřil vodou. Nové listy mu vyraší až na podzim. Kvete v době, kdy je bez listí. Květy mají obvykle oranžovou barvu, ale jsou známy i stromy s červenými, bílými, žlutými či nazelenalými květy. Staré havajské přísloví říká: Když kvete wiliwili, tak koušou žraloci.
Strom roste na závětrných svazích od hladiny moře až do nadmořské výšky 600 metrů.
Jméno wiliwili znamená v havajštině „kroutit se a kroutit se“. Strom je dostal podle lusků, které se při otevírání kroutí. V lusku se najde 1 až 6 semen s velmi tvrdou slupkou, která Havajci používají k výrobě ozdobných korálků. Dřevo stromů wiliwili bylo užíváno pro výrobu plováků ke kanoím, bójek pro rybářské sítě a na surfová prkna.
Žlabatka (Quadrastichus erythrinae)
Velikost: samička 1,5 milimetru, sameček 1 milimetr
Samička klade vajíčka do mladých listů stromů wiliwili. Na listech se tvoří „boule“ zvané hálky. Vytvářejí se činností larvy vyvíjející se uvnitř zduřené hmoty. Pokud je postiženo větší množství listů, může strom uhynout.
Na Havaji byl její výskyt poprvé zjištěn v dubnu 2005 na ostrově Oahu.
