Poznání lidského těla postoupilo natolik, že ambiciózní vědci začínají považovat prodloužení našeho života nad hranici 300 let za reálné. Najdou se dokonce takoví optimisté, kteří nezavrhují ani myšlenky na absolutní nesmrtelnost. Podaří se někdy objevit elixír mládí a přestane se člověk reprodukovat z toho prostého důvodu, že k zachování rodu postačí pečlivá starost o vlastní tělesnou schránku?
Pesimistický pohled
Molekulární přístup
Díky nutnosti přestát různé negativní vlivy jsme získali značnou rezervu pro případy „rychlého opotřebení“ vlastního těla, abychom stihali plodit potomstvo. Ve chvíli, kdy netrpíme nedostatkem potravy nebo nepříznivým klimatem, se tato rezerva „přičítá“ k věku běžně dosahovanému v přírodě, který u člověka činí kolem 40-50 let. Nicméně i v ideálních podmínkách potřebují tkáně zpracovávat potravu, vyrábět a rozvážet energii. Opotřebované buňky musejí být nahrazovány novými a při jejich produkci mohou vznikat chyby v genetickém kódu, které stojí v pozadí zhoršené funkce našich tkání.
Proces stárnutí lze tedy zpomalit, nicméně existuje tu jistý pevně daný strop. Skeptici také poukazují na to, že jsme se vymanili z nepříznivých podmínek drsné přírody, ale na druhou stranu jsme vynalezli dlouhodobý psychický stres, dobrovolně konzumujeme množství jedů (alkohol, kofein, nikotin…) a znečistili si téměř vše, co organismu předkládáme ke zpracování. Proto o dramatickém navýšení průměrné délky života příliš neuvažují a počítají s průměrem kolem 90 let.
Opravářský přístup
Existuje tu sice možnost namáhané tkáně nahrazovat mechanickými pomocníky, ale i ta má své hranice. Kromě faktu, že už samotné chirurgické zásahy bývají pro organismus značnou zátěží, je tu problém s lidskými pocity.
Naši osobnost v průběhu života formují vjemy vyvolávající různé emoce. Když nám vypadají zuby, dostanete u zubaře umělé, abychom moli dál kousat, ale připravíme se tím o značnou část vjemů z přijímané potravy. Pokud budeme mít místo žaludku umělý orgán, těžko se dočkáme pocitu nasycenosti, a umělé svaly nám nezprostředkují příjemný dojem lehké únavy, vyzývající k podvečernímu lenošení. Bez hormonů působících na určité oblasti v mozku nejsou emoce a bez emocí se snad nedá ani mluvit o plnohodnotném životě.
V souvislostech
Po milionech let trvající evoluce vynalezla příroda prototyp existence hmoty, který spočívá v pravidelně opakovaném obrození. Říká se mu život. Živé organismy existují jen omezenou krátkou dobu, a svůj odkaz udržují za pomoci „přilévání nové krve“. „Vědí“, že ve chvíli, kdy se přestanou vyvíjet a pružně reagovat na změny prostředí, přestanou existovat.
Docílit populace nesmrtelných bytostí znamená vzdát se plození dalších jedinců. Museli bychom se stát zcela nezávislými na vnějším prostředí, aby tato strategie nebyla čirým hazardováním s existencí lidského rodu. Zcela bychom přitom obrátili původní princip, založený na přizpůsobení života svému prostředí. Otázkou tedy je, jestli by se i nadále takový způsob existence mohl nazývat životem.
Optimistický pohled
Molekulární přístup
Vědci mají vyhlédnuto několik genů, jejichž úpravou chtějí výrazně posunout hranici délky lidského života. Nadějně vypadá např. gen „metuzalém“ nazvaný podle biblické postavy, která se měla dožít 960 let. Vyřazení genu z funkce vedlo u mušek octomilek k prodloužení života o 50 %. Jedná se o protein, který se podílí na hospodaření s energií. Pokud jej odstavíme z činnosti, muška najede na nouzový režim a „čeká“ na vhodnější podmínky, aby se pak mohla začít rozmnožovat.Tento nouzový režim se vyznačuje pomalejším metabolismem vyváženým nižším opotřebením buněk, a tedy i prodloužením jejich životnosti.
Dalším kandidátem je gen „klotho“, který dostal jméno po postavě z řecké mytologie, jež spřádala nit lidských osudů. Jeho vyřazením se zamezí předčasnému stárnutí s typickými příznaky jako kornatění tepen, řídnutí kostí či rozedma plic. Také tento gen ovlivňuje hospodaření s energií. Podle Toma Johnsona z amerického Howard Hudhes Medical Institute by poznatky o funkci tohoto genu mohli vést k prodloužení lidského života až na oněch 350 let.
Opravářský přístup
Kromě již dnes používaných náhražek orgánů, ať již na organické, nebo mechanické bázi se vědci nebojí ani úvah, kdy by se člověk mohl vzdát problémů s fyzickou existencí a nechat se zelektronizovat.
Hloubka poznání, která by nám umožnila vyvinout program simulující lidský mozek včetně emočních reakcí na různé podněty je sice ještě v nedohlednu, ale teoreticky možná je. V okamžiku, kdy by člověku dosloužilo jeho biologické tělo, by se tak mohl „převtělit“ do počítačové podoby a existovat dál tak dlouho, dokud by fungovalo zařízení, na kterém lze elektronický mozek spustit.
V souvislostech
Moderní věda zejména díky metodám molekulární biologie dokáže odhalit většinu zákonitostí fungování lidského těla, je to jen otázkou času. Za pomoci kombinace genetické manipulace i umělých náhražek nefunkčních orgánů se optimisté chtějí dobrat minimálně 350letého života, i když zároveň dodávají, že tato hranice nebude pokořena během příštích několika desítek let, ale na potřebný vědecký pokrok si budeme muset počkat řádově stovky let. 350 let je z hlediska zachování přirozeného způsobu existence lidského druhu přijatelnou hodnotou, nicméně na druhou stranu neřeší touhu jedince po věčném životě.
Realistický pohled 21. STOLETÍ
Molekulární přístup
Ačkoli jsou funkce genů jako klotho nebo metuzalem určitým příslibem k prodloužení životnosti našich tělesných schránek, mají také svou stinnou stránku. Jejich manipulací se vystavujeme riziku vzniku různých metabolických poruch. Konkrétně klotho je spojen s určitým druhem cukrovky.
Zatím nejnadějněji se jeví geny pro tzv. sirtuiny, které chrání dědičnou informaci před poškozením, zabraňují programované smrti buněk a opět souvisejí s energetickým metabolismem. Aktivují se totiž při omezení příjmu kaloricky hodnotných látek. Pokusným psům a opicím dokázaly prodloužit život až o 40 %.
Dlouhověkost spojená s hladověním však asi není snem žádného člověka, a tak můžeme být vděční za jiný aktivátor, tzv. resveratrol. Jedná se organickou látku obsaženou v červeném víně, který aktivitu genu pro sirtuiny zvyšuje hned 13x. Pravděpodobně stojí i za tím, že se Francouzi i přes vysokou konzumaci tučných jídel (na rozdíl od Američanů) těší poměrně dobrému zdraví.
Opravářský přístup
Technické a syntetické náhražky kloubů, cév či srdce zatím představují pouze dočasné řešení s ne zcela odpovídající funkcí původního orgánu. Tkáňové inženýrství však dává naději, že bychom v budoucnu mohli být schopni vyrobit prakticky identické náhražky potřebných orgánů.
V březnu letošního roku úspěšně prošly testy cév vypěstovaných z lidských buněk, vyskytujících se v kůži, tzv. keratinocytů. Ty se nechají namnožit do tenké pevné vrstvy, ze které lze srolováním vyrobit pružné trubičky, využitelné jako náhražky vysloužilých cév. K lepší funkci bychom však potřebovali umět vyrobit tkáň totožnou s původním orgánem.
V souvislostech
V živočišné říši lze nalézt mnoho příkladů dvou rozdílných přístupů k životu. Zvířata si buď poměrně dlouhou dobu užívají pomalého způsobu života, jehož náplní je pouze krmení a plození potomků (např. želva sloní dožívající se 250 let nebo termití královna, která se nechává od dělníků žijících pouze několik týdnů obsluhovat plných 40 let). Jiná zas mají krátký život nabytý aktivitou, vyznačující se rychlým metabolismem (například rejsek).
Zdá se tedy, že hektický způsob života moderních lidí s nesmrtelností skloubit nepůjde. Přesto by podle některých odborníků zejména metody tkáňového inženýrství mohly oddálit funkční kolaps naší schránky natolik, že bychom se v průměru mohli dožívat 130 let.
