Česká skalní města patří mezi přírodní unikáty. Když se totiž porozhlédneme po Evropě i celém světě, zjistíme, že téměř nikde nenajdeme na tak malém území tolik různých skalních měst jako u nás. Jaký osud je však čeká z pohledu geologů?
Naše skalní města jsou snadno přístupná a jsou tak mimořádně cenným studijním materiálem pro geology. Ti zde, v množství pískovcových tvarů, soutěsek a skalních bludišť, mohou číst geologickou historii Země jako ve stále otevřené knize.
Města z pískovce
Podob je mnoho, rozdílů též, a název „města“ není v případě těch slkalních žádnou přehnanou nadsázkou. Svými údolími, připomínajícími bulváry, kaňony a soutěskami zas úzké uličky, se totiž skalní města opravdu nejvíce podobají starobylým městům lidským. Kaňony se na křižovatkách rozšiřují v náměstíčka, hladké svislé stěny pískovcových skal připomínají stěny domů. Zdi skal jsou však téměř bez oken a bez vchodů, skalních oken a bran není totiž mnoho. Římsy a výklenky zde připomínají výtvory lidí, skalní tunely jsou jako městské průchody, přírodní jeskyně jako sklepení. Jako město se i to skalní liší rozmanitostí „použitého“ stavebního materiálu.
Osud vody v tomto kamenném labyrintu bývá podobný. I ve skalních městech se totiž puklinami a póry stahuje do podzemí, podobně jako ve městech do kanalizace.
Rozdíl největší je však ve způsobu budování. Lidé staví svá města do výšky, zatímco příroda z povrchu do hloubky. Postupuje tak, jako kdybychom do velkého bloku materiálu vydlabávali ulice, bloky domů či věže kostelů.
Proč a jak skalní města vznikají?
Z obecného hlediska jsou skalní města určitou hříčkou přírody. Vznikají poměrně výjimečně a k jejich tvorbě je třeba řady předpokladů. Nezbytných podmínek je opravdu dost, avšak české křídové pískovce svým složením i geologickou pozicí většinu těchto předpokladů splňují. Nejdůležitější sou tyto:
· Podmínkou je přítomnost velkého a souvislého skalního útvaru, jenž by měl být ze stejné horniny nebo alespoň z více hornin velmi podobných. V českém případě jsou to druhohorní pískovce, křídového útvaru.
· Hornina musí být dostatečně pevná a soudržná, aby se mohly vytvořit svislé nezhroucené stěny masivů, věží a sloupů.
· Hornina však musí být i propustná, aby umožnila dešťové vodě vsakování a rozšiřování puklin. Kdyby voda jen stékala po povrchu skalní města by neměla šanci.
· Hornina by měla být rozpukaná, nejlépe ve dvou na sebe kolmých směrech. Jejich rozšiřováním se od souvislého skalního masivu oddělí skalní hřbety a z nich se izolují věže a sloupy.
· Skalní masiv musí být vystaven erozi dost dlouho, což v geologickém smyslu znamená desetitisíce či statisíce let, až několik milionů let.
· Masiv musí být poněkud vyvýšen nad okolí. Kdyby totiž zůstal v poloze nižší, byl by přikryt usazeninami a proudy vody by se do pískovců nemohly dostatečně razantně zaříznout. Nesmí však proti okolí vyčnívat až příliš, neboť by jej eroze rychle zničila.
· Skalní masiv nesmí být přikryt ani hustou vegetací, ani mocnější vrstvou půdy. Takový kryt by zabránil vodě v přístupu k podložní skále.
Z čeho se „stavělo“?
Česká skalní města jsou pískovcová. Tyto pískovce jsou druhohorního stáří (230 – 63 mil. let), přesněji stáří křídového (135 – 63 mil. let). Křída je totiž součástí druhohor.
Podrobnější petrografický (nauka o horninách), výzkum těchto křídových pískovců prozradí, že jde o pískovce křemenné, neboť v nich značně převládají právě zrnka křemene. Spolu s nimi je v nich méně zrnek živců a pár lupínků slídy. Písková zrnka pak drží pohromadě jílová výplňová (mezerní) hmota. Zrnka křemene jsou nejčastěji několik desetin milimetru velká, někdy však i větší.
Pokud v těchto pískovcích najdeme zrnka zelené barvy, jde o křemičitan zvaný glaukonit, smolně lesklé černé hrudky má zas na svědomí fosforit. Tyto křídové pískovce jsou poměrně pevné, avšak velmi snadno opracovatelné, proto jsou ideálním stavebním a sochařským materiálem.
V Česku jsou skalní města výhradně pískovcová. I jiné horniny však u nás mohou místně vytvořit určité útvary, které se skalním městům vzdáleně podobají. Věže a sloupy se tak objeví i v žulách nebo křemencích, ke skalním městům však mají daleko.
Ve světě také občas najdeme skalní města i v jiných horninách než pískovcích. Příkladem jsou opravdová žulová skalní města na Korsice, vápencová skalní města v Číně, Thajsku či na Kubě. Krásná skalní města ze sopečných tufů jsou v Turecku a na Slovensku zas najdeme slepencové skalní město, Súlovské skály.
Velký, malý, nejmenší…
Z hlediska velikosti rozlišují odborníci tvary největší, zvané makroformy, tvary střední, čili mezoformy a tvary nejmenší, nazývané mikroformy. Rozměry těch prvních se pohybují ve stovkách metrů, druhé obvykle v několika desítkách metrů a poslední jen decimetrech či centimetrech.
Takovou makroformou je vlastně celý komplex skalního města, v něm například kaňon Labe u Hřenska, Císařská chodba v Prachovských skalách či 7 km dlouhá Vlčí rokle, oddělující Adršpašské skály od Teplických.
Octneme-li se uprostřed skalního města, ať už jako turisté či jako geologové, vnímáme pochopitelně nejprve mezoformy. K nim patří nejen skalní stěny, ale i v nich „proražené“ brány, okna, tunely… Nad skalními branami se klenou skalní mosty. To vše má na svědomí „neúnavný stavitel“, eroze.
Naší nejznámější branou a vůbec největší branou v Evropě je Pravčická brána v Děčínských stěnách, jejíž oblouk je 21 m vysoký a při základně 26 m široký. Brány najdeme i v Adršpašsko-teplických skalách, jako například Čertův most.
Stověžatá příroda
K mezoformám patří i skalní věže, které jsou pro celkový ráz skalních měst nejdůležitější. Jsou to izolované tvary, jež mohou tvořit celé skupiny, v úpatí třeba i srostlé.
Skalních věží je jen u nás přes tisíc, nejvíce na Hruboskalsku (více než 400) – horolezci je pečlivě evidují a pojmenovávají. Až devadesátimetrové věže najdeme v Adršpašských skalách, v Hruboskalském skalním městě dosahují výšky 55 m, v Prachovských skalách 40 m a v Kokořínském dole 30 m.
Skutečnou hříčkou přírody jsou tzv. Pokličky u Kokořína, což jsou dva patnáctimetrové sloupy, kryté deskami hnědočervených pískovců a slepenců. Tato krycí vrstva je totiž pevnější, neboť její tmel je železitý, a proto desky přečnívají jako pokličky přes snáze zvětrávající pískovcový podklad.
Ve skalních městech však se objevují i jeskyně, sice ne tak velké jako ve vápencovém krasu, ale přesto geologicky zajímavé. Mohly vzniknout rozšířením puklin nebo i zřícením velkých bloků pískovců.
Když kysele zaprší…
Nejdrobnější formy, takzvané mikroformy, dotvářejí vzhled téměř každé ze skalních stěn – všudypřítomné jsou zejména jamky, dutiny a výklenky. Pokud jsou jamky ve skupinách připomínajících mřížku či síťku, říká se jim voštiny (aeroxysty). Za jejich vznik může skalní vlhkost, neboť voda vyleptává a rozšiřuje méně odolné a rozpustné partie stěny.
Velké plochy mnoha pískovcových stěn jsou zas povlečeny ošklivými šedočernými až fialovými kůrami. Ty jsou hlavně ze síranů a k jejich tvorbě přispívají škodliviny v atmosféře, hlavně kyselé deště.
Tvrdohlavá a nemilosrdná eroze
Dlouhá historie českých skalních měst začala přibližně před 300 miliony let, kdy se při horotvorné činnosti spojily oddělené bloky v pevný Český masiv. Pak nastalo dlouhé období klidu, masiv byl erozí zarovnán a před 100 miliony let jej zaplavilo teplé a mělké křídové moře. V něm se usazovaly písky, až dosáhly mocnosti několika set metrů. To již byly zpevněny na pískovce.
Na konci křídy, zhruba před 65 miliony let, se Český masiv opět začal mírně hýbat, protože na něj tlačily vrásnící se Alpy a Karpaty. Některé bloky stoupaly, jiné klesaly.
Menší komplikace zavinila třetihorní sopečná činnost, ale tvorbě skalních měst spíše prospěla, neboť horko lávových příkrovů a žil okolní pískovce zpevnilo a zachránilo je před erozí.
Eroze však byla tvrdohlavá a nemilosrdná! Do pískovcových masivů se nejprve zařízly řeky, říčky a potoky (Labe, Jizera, Metuje, Pšovka, Liběchovka a další). Ty v rozsáhlých masivech vyhloubily údolí a rozdělily je tak na menší.
Shora přitom voda vytrvale rozšiřovala pukliny, ty se posléze spojovaly v úžlabiny a tím se od hřbetů oddělovaly samostatné věže. Skalní město tak bylo téměř hotovo!
Ve čtvrtohorách, hlavně v dobách ledových, se zvětrávání ještě zrychlilo. Mráz štípal skály jako turecký med a uvolňoval celé bloky. Mohutné množství sutě se hromadilo u úpatí stěn. Některé stěny byly dokonce proraženy, jiné se pokryly ornamenty říms, výklenků a drobných voštin.
Hrozí zánik našich skalních měst?
Přírodní procesy se však nedají zastavit a stále před našima očima pokračují. Příroda sice již vymodelovala nejbizarnější pískovcové tvary, ale tím v žádném případě nekončí. Dnešní skalní města jsou tak jen přechodným stadiem v koloběhu přírodních procesů.
Eroze tedy stále pokračuje a za chvíli podemele věže a sloupy, uvolní bloky. Skalní města se změní v pár skalek a haldy sutě! Tak, jak příroda potřebovala několik milionů let k postavení skalního města, bude vyžadovat stejnou dobu i k jejich úplnému zničení. V něčem je však ještě daleko rychlejší. K tomu, aby vyzdobila skalní stěny jamkami a voštinami, k odštípnutí bloků a navalení suti, jí někdy stačí i jen několik desítek let.
Geologická puberta
Některá česká skalní města jsou z geologického hlediska dosud mladá, jiná již „dospělá“ a další již stárnou. Například Prachovské skály, Kokořínský důl či Suché skály na Maloskalsku patří k těm starým. Naopak, pískovcové komplexy kolem Máchova jezera, na Děčínsku v části Jetřichovických stěn, na Broumovsku i kolem Mužského na Mnichovohradištsku jsou v mladém stadiu, v jakési geologické pubertě. Jsou v nich ještě nerozdělené masivy, z nichž se zatím jen na okrajích začínají oddělovat první stěny, věže a sloupy.
Proč ne třeba v Praze?
Někde však člověk zabrzdil přírodní formování skalních měst tím, že povrch
zastavěl sídlišti a komunikacemi. I přímo na samotném území Prahy by jinak, kdyby nebylo zásahů člověka, vznikla skalní města. Takových míst je zde celá řada, třeba na okraji Petřína a Strahova, na Vypichu, na Bílé hoře či na Prosecké plošině…
České krajině proto nehrozí, že by ji v geologického budoucnosti eroze zbavila takového přírodního pokladu, jakým skalní města bezesporu jsou. Jistěže, některá skalní města zaniknou, vytvoří se však nová. To však bude trvat statisíce let!
Člověk pak může do přírodních procesů zasáhnout tím, že erozi nebude svou činností zrychlovat a bude se ke skalním městům chovat co nejohleduplněji.
Což takhle skalní vesnice?
Skalní město je odborný název pro přírodní útvar, tvořený souborem izolovaných skalních hřbetů, bloků, věží, sloupů, pyramid a dalších tvarů. Jsou to části krajiny, v nichž jsou v původně souvislém skalním masivu vyhloubeny spleti hlubokých a úzkých údolů, chodeb a rýh.
Abychom mohli hovořit o skalním městě, musejí být kolmé stěny masivů a věží nejméně několik desítek metrů vysoké a měly by pokrývat území alespoň několika desítek hektarů. Několik kaňonů, či věží ještě skalní město nedělá!
Skalní města se podobají obrovitým hradním ruinám, pevnostem, opuštěným městům nebo všemu tomu dohromady. Ať jsou však jakkoli velká či malá, stále jsou to jen skalní města. Názvy jako skalní velkoměsto nebo skalní vesnice mezi odbornými názvy nenajdeme.
Kde najdeme skalní města?
Česká skalní města většinou získala své názvy podle blízkých osad, vesnic a měst. Geograficky je řadíme do geomorfologických celků, a to do Děčínské vrchoviny, Ještědsko-kozákovského hřbetu, Broumovských stěn, Ralské pahorkatiny a Jičínské pahorkatiny. Ty nejznámější jsou:
V Děčínské vrchovině Děčínské stěny s blízkými Jetřichovickými stěnami, dále od Labe, na jeho levém břehu, jsou Velké a Malé Tiské stěny.
Na Ještědsko-kozákovském hřbetu jsou hlavně monumentální Suché skály, nazývané i Maloskalské Dolomity či důvěrněji Kantorovy varhany. V Broumovské vrchovině je naše největší skalní město Adršpašsko-teplické skály. Jsou tam i Broumovské stěny a pískovcová stolová hora Ostaš.
V Ralské pahorkatině jsou Dubské skály, romantický Kokořínský důl, menší skalní města a izolované skály jsou na mnoha dalších místech, třeba u Máchova jezera.
V Jičínské pahorkatině je skalních měst nejvíce. Přes Besedické a Klokočské skály se dostaneme k známému Hruboskalskému skalnímu městu, dále ke skalám na Mužském, Drábským světničkám, Příhrazským skalám a našemu nejnavštěvovanějšímu skalnímu městu, Prachovským skalám.
Tvoří příroda i člověk!
Křídové pískovce skalních měst jsou oblíbeným sochařským materiálem. Sama příroda je opracovávala do tvarů, které by mohly být mylně pokládány za výtvory lidských rukou. Skalní hřiby v Broumovských stěnách vypadají jako gigantické sochy. Kalich a Pyramida v Děčínských stěnách nad kaňonem Labe jsou jako velké antické stavby. Skalní jehla pod Křídelní stěnou v Jetřichovických stěnách se tvarem neliší od buddhistické pagody. Madonka v Adršpašských skalách je něžná jako dokonalá soška. Krakonošův míč v Teplických skalách vypadá, jako kdyby jej opracoval kameník. Maska v Hruboskalském skalním městě je hodna svého názvu, právě tak jako blízká Sfinga. Věž Kobyla v Příhrazských skalách, tolik milovaná horolezci, připomíná hlavu koně na dlouhém krku. Ještě se zde můžeme zmínit o Obelisku v Prachovských skalách, mohutnému monolitu, nahoru se zužujícímu a o kouzelné dvojici Starosta a Starostová v Adršpašských skalách, o kterých se často turisté přou, kdo z nich je vlastně kdo.
To, že jsou křídové pískovce snadno opracovatelné, využili profesionální i amatérští sochaři a vyzdobili skalní města známými i méně známými výtvory. Nejkrásnějšími příklady jsou skulptury sochaře Václava Levého mezi Želízy a Liběchovem, výjevy z české historie nadšeného statkáře Vojtěcha Kopice v Hruboskalském skalním městě a komplex Betlém u Kuksu.
