Zní to trochu jako science fiction – lidské tělo by mělo sloužit jako informační dálnice pro elektronická data. Je to skutečně možné?
Bezdrátové technologie přenosu dat jsou často pomalé a tahat s sebou všude kabely na propojení několika elektronických zpříjemňovačů života se zase poněkud vymyká našim představám o významu slova komfort. Vlastní tělo s sebou však nosit musíme tak jako tak, jeho využití jako komunikační dálnice se tedy samo přímo nabízí.
Prsty ze zdířek
Na první pohled to může vypadat snad jen jako promyšlená masochistická praktika – strkat si vlastní „součástky“ do nepřátelsky vhlížejících zdířek na té nepříliš svůdně vypadají bedně, ve které se skrývají útroby nepostradatelného elektronického pomocníka. Pouštět si rukou bajty za plného fyziologického provozu může přeci být pro neuronové spoje nebezpečné. Na chování elektronických kolegů není provoz nervových vzruchů nijak uzpůsoben, a tak by mohlo ve zvýšené míře docházet ke kolizím informačních balíků.
Jenže je to samozřejmě trochu jinak. Technologie, kterou představila japonská telekomunikační firma Nippon Telegraph and Telephone Corporation (NTT), se ubírá úplně odlišným směrem. Elektronická data se rozhodně nehodlají prohánět naším tělem a už vůbec nebudou obtěžovat už tak těžce zkoušené nervové buňky. Vystačí si se slabým elektrickým polem na povrchu našeho těla. A dokonce z něj dokáží vyždímat vcelku slušnou rychlost 10 MB/s, což je srovnatelné s běžnou ethernetovou (lokální) sítí.
Optický šifrant
K samotnému přenosu dat slouží speciální technologie RedTacton která za pomoci optických krystalů a slabých laserových paprsků snímá fotonické změny v elektrického pole na povrchu našeho těla (slovo tacton znamená, že začíná dotekem – anglicky „touch“ , který spustí nějakou akci – anglicky „act on“). Tyto změny pochopitelně nejen snímá ale také je v závislosti na přístupu elektronických dat indukuje. Pro zjednodušení bychom si tedy systém mohli představit jako šifranta, který přijatou informaci přemění (zakóduje) na změnu elektrického pole. Na druhém výstupu pak dojde k opětovnému dešifrování na jedničky a nuly a zpráva je připravena pro zpracování počítačem. Změny elektrického pole se však člověk nemusí vůbec obávat. Převaděče jsou izolovány a v okamžiku indukce přenosu nejsou s tělem v kontaktu. Už tak nepatrný výkyv se tedy ještě utlumí a v konečné podobě se pohybuje v mezích hodnot běžných podnětů každodenního života.
Samotné „převaděče“ mají v současnosti spotřebu řádově ve stovkách miliwattů. Do budoucna se v několika příštích letech počítá s ještě úspornějšími modely, jež by bylo možné zabudovat například do přenosných paměťových karet.
Technologie si údajně poradí i s takovou překážkou, jakou představují teplé ponožky, rukavice, podrážky bot či pořádně zpocená nebo umaštěná pokožka po celodenním pobytu ve třicetistupňovém „pohodlí“ neklimatizované kanceláře.
Pohodlně se usaďte!
A k čemu by taková hračka měla sloužit? Pokud se budete třeba chtít sousedům pochlubit s digitalizovanou podobou vydařené dovolené, nemusíte už přemýšlet, jestli je vaše karta kompatibilní s jejich fotoaparátem, nebo jestli přítelův počítač disponuje příslušnou čtečkou či správnými ovladači. Stačí si s obětí vašeho vychloubání podat ruku a kýčovité obrázky mohou téct správným směrem.
Většího uplatnění se systém lidské sítě HAN (Human Area Networks) pravděpodobně dočká v elektronických zabezpečovacích systémech. Pomineme-li možnost, že do několika let bychom se mohli nechat (podobně jako označujeme domácí zvířata) elektronicky čipovat, je určitě pohodlnější nosit veškerá identifikační udělátka v bezpečí kapes nebo kabelek. Nechat snímač, ať si hezky komunikuje s některou z našich živých vyčnívajících „součástek“. Každý, kdo někdy v dvacetistupňovém mrazu před vrátnicí prohrabával obsah tašky a snažil se ze změti spisů, časopisů, dokladů a vizitek vylovit mrňavý kousek plastu zaručující průchod do tepla firemní budovy, jistě uzná, že pohladit čtečku holou rukou je mnohem pohodlnější, než do jejího reakčního rádiu dopravit kýženou kartu. A to nemluvíme o tom, že by HAN mohl umožňovat snímání dat pouhým průchodem přes čtecí zařízení. V komunikaci s osobním počítačem byste pak nemuseli přenosná zařízení nijak propojovat, stačilo by se pohodlně uvelebit do židle a počítač už by přes vaše tělo dosáhl na veškerá data z vašich klíčenek, mobilů a fotoaparátů a povytahoval je sám.
Nabízí se však i užitečnější sféra, než je lidské pohodlnost. Lahvičky s léčivy by například mohly být vybaveny jakýmsi alarmem, který by pacienty varoval pokaždé, když by ve slabé chvilce sáhli po špatném prostředku.
Sci-fi za dveřmi
Slabým elektrickým polem na svém povrchu se kromě člověka může pochlubit i řada neživých materiálů – od kovů, přes plasty a sklo až po některé kapaliny. Počítačové sítě v menších firmách nebo domácnostech by se tak obešly zcela bez kabelového propojení. Stačilo by, že stojí na jedné podlaze. Takové zasílání dat z přenosných paměťových zařízení do počítače kolegy sedícího na druhém konci místnosti by se výrazně zjednodušilo. Stačilo by se dotknout stolu a spojení je navázáno.
Trochu to připomíná tanečky kolem bezdrátových technologií na krátké vzdálenosti, jakou je třeba v současné době velmi oblíbený bluetooth. Nicméně v případě povrchového elektrického napětí se jedná o několikanásobně vyšší rychlosti (u bluetooth se přenosová rychlost pohybuje řádově ve stovkách kB). Rychlá technologie WiFi zase není ještě natolik miniaturizována, aby se shodla s drobnými MP3 přehrávači, klíčenkami či paměťovými kartami.
Poněkud scifisticky laděný způsob využívání vlastního těla ke komunikaci s elektronikou údajně není jen snem daleké budoucnosti. Po loňských několikaměsíčních testech by mohl, podle zástupců firmy NTT, spatřit světlo světa už letos.
WiFi autorádio
Pohodlný přenos dat nemusí znamenat jen dotykové propojení několika zařízení, které máme zrovna po ruce. Třeba takové přehrávání hudby v autě. Za běžných okolností si musíte oblíbené skladby do autorádia pracně přepravit za pomoci CD, klíčenky nebo neskladného přenosného harddisku. Přitom by mělo stačit zaparkovat před vchodem a jediným stiskem tlačítka si stáhnout z domácího počítače vlastní hudební archív.
Na sklonku minulého roku přišla firma Omnifi Media s bezdrátovým zařízením Mobile Digital Media Player, které podobnou možnost nabízí. Představuje vlastně externí harddisk, schopný komunikovat s autorádiem a zároveň se za pomoci WiFi připojit k blízkému počítači. I když je v současnosti tato technologie trochu složitá na montáž (není součástí autorádia, slouží jen jako jeho doplněk) a navíc není zrovna levná (kolem 600 dolarů), určitě ukázala směr, kterým by se výrobci mohli vydat. Veškeré potřebné technologii již k dispozici jsou, stačí je jen zabudovat do jednoho kompaktního přístroje.
Nejen elektrické pole
Fotonické změny v elektrickém poli rozhodně nejsou prvním pokusem o přenos dat za pomoci lidského těla jako přenašeče elektrické energie. Už se testovalo i snímání změn intenzity nebo napětí elektrického proudu. Obě metody však využívaly jako nosič člověka, nikoli pole na jeho povrchu a jako takové byly k naší schránce dost nešetrnou záležitostí. Jejich další nevýhodou byla skutečnost, že vyžadovaly přímý kontakt s pokožkou (v případě napětí byl sice přenos možný i přes tenkou, nepříliš izolující vrstvu). K přenosu dat bylo tedy zapotřebí se dotknout induktoru, nějaké pohodlné rozvalení do křesla by kýžené ovoce nepřineslo. Také přenosové rychlosti nebyly nijak závratné. V případě intenzity se data přenášela rychlostí kolem 3 kB/s, u napětí se dokonce nedokázala přenést přes hranici 1 kB/s. Není tedy divu, že se ani jedna z metod nedočkala komerčního využití a zůstala jen odrazovou plochou pro rychlejší a spolehlivější využití elektrického pole.
