Existují pavouci, kteří si utkají síť a pak jen pasivně čekají, až se do ní zamotá nějaká svačina. Pak jsou ale i tací, kteří si kořist opatřují za pomoci promyšlených světelných hrátek.
Nejnovější poznatky týmu dr. Marie Herberstein z Macquarie University v Sydney odhalují, jak drobný australský pavouk druhu Thomisus spectabilis dokáže do svých osidel nalákat tolik hmyzu, aby jím spolehlivě zahnal neutuchající apetit.
Vypočítavý pavouk
Osminohý dravec si obvykle za svůj posed volí bílé, růžové nebo žluté květy, na kterých díky vlastní světlé barvě téměř dokonale splývá se svým okolím. „Lidé se většinou domnívají, že se prostě maskuje a v utajení čeká na neopatrného opylovače přilákaného květním nektarem“, říká k tomu dr. Marie Herbersteinová. „Jenže on si podobné rostliny nevybírá kvůli maskování, jeho důvody jsou mnohem rafinovanější. V žádném případě nehodlá promrhat dlouhé hodiny nicneděláním s vyhlídkou na to, že se někdo chutný z vlastní iniciativy staví.“
Už v roce 2003 vědci přišli na to, že včely přednostně navštěvují květiny, na kterých tihle vychytralí lovci sedí, a už tehdy to připisovali silnému odrazu UV světla v jejich bezprostředním okolí. Na úplné objasnění tohoto jevu si však museli počkat ještě dva roky.
Po důkladných analýzách barevného spektra se objevil výrazný kontrast mezi květy s pavoukem a jeho okolím. „Včelímu zraku se tedy lovci rozhodně neschovají, ani to nemají v úmyslu“, vysvětluje Herversteinová. „Podobný kontrast v UV záření opylovači považují za důkaz přítomnosti nektarem přetékajících květních orgánů.“
Od kamufláže k exhibicionismu
Na myšlence zvyšování atraktivnosti za pomoci odrazu UV záření není ostatně nic světoborného. Hmyzí oči si s ultrafialovým spektrem dokáží poradit stejně dobře jako s jeho viditelnou částí, a tak toho opyleníchtivé květiny často využívají. Nalákat se na podobnou nektarovou reklamu běžně nechávají i někteří ptáci. Že tak však bude vědomě činit i pavouk, to nikdo nečekal.
Proto australský tým podrobil své osminohé svěřence ještě jedné zkoušce, jež měla odhalit, jestli se na UV opravdu cíleně podílejí, nebo jen vyhledávají ultrafialové květy. „Za pomoci oxidu uhličitého jsme pavouky uspali a natřeli je opalovacím krémem, který pohlcuje UV paprsky.“ Pokud by teorie o účelné manipulaci s odrazem záření byla správná, namazaní pavouci by na svých oblíbených sedmikráskách žádné včely nepřitahovali.
„Nestalo se vůbec nic. V ultrafialovém spektru jsme nezaznamenali žádný podstatný rozdíl oproti okolnímu prostředí a včely si květů s uspanými pavouky všímali stejně jako ostatních.“
Teorie je tedy potvrzena – australští lovci hmyzu si záměrně hrají na UV zrcadla. „Jak to drobní pavouci dokáží, zatím přesně nevíme. Jedno je však už teď jisté“, uzavírá dr. Herverstein, „spolehnout se ve vědě jen na vlastní oči nemusí být zrovna bezpečné – z mimiker ve viditelném spektru se nakonec vyklubalo naopak výrazné lákadlo.“
Český optický specialista
Hrátkám s UV zářením se nebrání ani zástupci českých pavouků. Asi o největší rozruch mezi vědci se v tomto směru postaral křižák pruhovaný, který arachnologům dlouho motal hlavu hustotou své sítě. Ke znehybnění hmyzích návštěvníků by bohatě stačila síť s třetinovým množstvím drahocenného vlákna a zbytečné plýtvání se v přírodě nenosí. Nakonec odborníci přišli na to, že v ultrafialovém spektru působí křižákova architektonická megalománie silně kontrastně. Zdánlivá neúčelnost se tak najednou proměnila v několik výhod najednou.
Na jedné straně se výraznost sítě v ultafialovém spektru měla stát výstražným znamením pro ptáky, aby se jí raději vyhnuli, a pavoukům tak zbytečně neničili jejich pracné dílo. Na straně druhé jsou svou „UV barvou“ sice falešným, o to však silnějším nektarovým lákadlem pro opylující hmyz.
Jak to vidí včely
Včelí vnímání barev se od našeho vlastního způsobu do značné míry liší. Sice by se dalo konstatovat, že podobně jako my disponují trichromatickým viděním, nicméně jejich tři barvy znamenají něco jiného než lidské tři barvy. Včelí receptory jsou totiž uzpůsobeny menším vlnovým délkám, a tak místo našeho modrého, zeleného a červeného mají ultrafialový , modrý a zelený. Stejně jako ostatní zástupci hmyzu tedy nedokážou rozpoznávat červené světlo.
Nejedná se však o absolutní omezení, jejich posun do kratších vlnových délek není tak markantní, aby jim neumožňoval vnímat ještě oranžové odstíny. Z tohoto důvodu jim běžně červené květy nedělají při opylování žádné větší problém. Obsahují totiž vždy oranžovou případně fialovou složku světla, kterou včely ještě dokáží zaznamenat. Lidové obavy o osudy zanedbaných červených květin tedy nejsou na místě.
