Do nedávné doby se vědci domnívali, že nervový a imunitní systém fungují odděleně, jsou navzájem nezávislé, funkčně a biochemicky odlišné. To však už nyní přestává platit! Zásluhu na tom má využití nových technologií v molekulárním zobrazování a v genetice.

Nejmodernější technika odhalila, že nervový a imunitní systém se ve zdraví i v nemoci vzájemně ovlivňují. Důležitou roli v tom hrají neurony, specializované buňky, které dovedou přijímat a vést podráždění, signály v podobě elektrochemických impulsů. Otevírají se tak nové možnosti výzkumu mozku a léčení jeho poruch. 

Co to nosíme v hlavě?

Zkuste hádat: Vypadá to jako grapefruit, který má v sobě 80 % tekutiny a nemůže bez něj žít jediný člověk? Odpověď: Lidský mozek, daleko nejkomplexnější součást stavebnice našeho těla.

Mozek dospělého člověka váží cca 1,5 kg,  tedy skutečně jako veliký grep. V tomto nejsložitějším orgánu sídlí naše vědomí, myšlení, paměť i emoce. Sem se z celého těla sbíhají všechny informace, mozek je jako počítač vyhodnotí a vhodně na ně reaguje.

Koberec z mozkové kůry
Tvoří ho měkká šedavá hmota, složená převážně z vody, tuků a bílkovin. Dělí se na tři hlavní části – mozkový kmen, mozeček a velký mozek. A právě ten zabírá v naší hlavě nejvíce místa. Umožňuje smyslové vnímání, myšlení a tělesný pohyb. Vzhledem připomíná vlašský ořech s výraznými rýhami, brázdami a závity. Hluboká rýha uprostřed jej dělí dvě polokoule (hemisféry). Každá z nich pak má čtyři laloky, pojmenované podle lebečních kostí, které je kryjí: čelní, temenní, týlní a spánkový.
Zbrázděný povrch velkého mozku pokrývá mozková kůra, zvaná také šedá hmota, která řídí vyšší nervovou činnost. Její šedé zbarvení má na svědomí značné množství buněčných těl neuronů. Vnitřní vrstva, bílá hmota, je tvořena nervovou tkání. Kdybychom narovnali všechny záhyby a rozložili plochu šedé hmoty zdravého dospělého člověka, pokryla by jako koberec místnost o ploše 20 m 2.
Pod oběma hemisférami najdeme dva menší útvary. První z nich, mozkový kmen, spojuje zbytek mozku s míchou a jsou v něm nervová centra, která řídí základní životní pochody (srdeční tep, dýchání). Neméně důležitý je mozeček, který se stará o podvědomé činnosti, hlavně koordinaci pohybu a rovnováhu. Vstupní signály zpracovává talamus, zatímco hypotalamus mj. zabezpečuje regulaci tělesné teploty.

Rozdělené kompetence
Aby se obě mozkové hemisféry navzájem domluvily i když každá z nich má odlišnou pracovní náplň, propojuje je svazek nervů, zvaný mozkový trámec či svorové těleso (corpus callosum).  
Pravá hemisféra má na starosti vnímání. Slouží k prostorové (nikoliv časové) orientaci, vidí tedy obraz jako celek. Dokáže tvořit, přenáší umělecké schopnosti, takže pracuje s obrazy, barvami, se symboly. Umí neomezeně vnímat, nezná pojem strach a nesoudí. Je nositelkou ženské složky našeho „já“ a také vlídnosti.
Naproti tomu levá mozková hemisféra analyzuje, logicky přemýšlí v detailech, je časově orientována, kontroluje, vynáší soudy a názorová přesvědčení. Stala se nositelkou mužské složky našeho já. V levé hemisféře existuje oblast, která odpovídá za naše „přežití“, pokud se dostaneme do nějaké stresové situace. Nemusí to být jen, jako v době našich dávných praprapředků, třeba útok nějakého zvířete, ale třeba i adrenalinové sporty, obava z písemky, zkoušení či nepříjemný rozhovor s nadřízeným.

Co se děje při stresu?
Ve zděděných genech máme zakódovánu reakci podle principu „útoč – nebo uteč!“ Ve stresových situacích se může odpojit 75 % i více funkcí mozku – vedle celé pravé hemisféry i levou část předního mozku. Ten v klidném stavu udržuje člověka v přítomnosti a hledá možnost řešení.
Ve stresových podmínkách však reaguje jen na základě zkušeností a uložená negativní informace se objeví ve formě energetického bloku. Místo toho, aby stresovaný člověk jednal na základě okamžité optimální volby a tak hledal nové cesty k nejlepšímu řešení.
Při závažných problémech ve vzájemné komunikaci hemisfér (a obvykle také mezi přední a zadní částí mozku) se často objevuje dyslexie – problémy se zvládnutím čtení. Například v USA tato „slovní slepota“ postihuje nyní 5 – 10 % obyvatel ( u nás asi 2 % žáků). Ve většině případů je viníkem dyslexie emocionální trauma či stres. Bývá tak intenzívní, že následkem strachu, bolesti (případně strachu z bolesti) si jedinec v mozku naprogramuje u některých svých schopností tzv. bílé skvrny.
Nejnovější výzkum potvrzuje, že u většiny lidí jedna mozková hemisféra dominuje– u někoho pravá, u jiného zas levá.

Bezpečnost především!
Příroda nezapomíná ani na ochranu a důležité orgány důmyslně chrání před nárazy a údery. Obklopují je kosti a navíc pokrývají tři obaly – pleny (meningy). Mícha je obalena třemi vrstvami ochranných membrán – tvrdou i měkkou plenou a pavoučnicí.
Mozkové a míšní tkáně navíc ochraňuje mozkomíšní mok, který tvoří zvláštní buňky v mozku. Vedle dominující vody obsahuje živiny jako glukózu, která mozek přímo vyživuje. Mozkomíšní mok vyplňuje vnitřní komory mozku a tzv. subarachnoideální prostor mezi dvěmi vnitřními plenami. Tekutina obíhá, je znovu vstřebávána do krve a obnovuje se třikrát až čtyřikrát za den.
Ochranu míchy tvoří páteřní kanál. Při vážném poškození míchy totiž může nastat tragické znecitlivění či dokonce ochrnutí části těla.

Mícha se míchá do všeho
Sebedokonalejší mozkové centrum by nám bylo pramálo platné, kdyby zůstalo izolovaně jen v hlavě. Ke spojení s dalšími částmi těla slouží mícha, která vede z mozkového kmenu až do dolní části zad. Mozek s ostatními součástmi nervové soustavy spojuje pomocí míšních provazců.
Můžeme si ji představit jako jakýsi elektrický kabel z nervové tkáně. U dospělých má sílu malíčku a délku 40 – 45 cm. Podobně jako velký mozek se skládá z bílé a šedé hmoty. Ta je ve středu v podobě tkáně, kterou tvoří zejména těla neuronů. Tuto centrální část obklopuje hmota bílá, která obsahuje nervová vlákna, jejichž úkolem je oboustranné spojení do mozku a zpět. Tak se do mozku dopravují poznatky smyslových orgánů, například zraku a sluchu. Nazpět vedou třeba signály vyvolávající pohyb těla.
Jedenatřicet párů míšních nervů vystupuje z míchy a vstupuje do meziobratlových otvorů na páteři. Každý nerv má několik větví. Míšní nervy se označují podle části páteře, ze které vycházejí – krční, hrudní, bederní a křížové. Posledně uvedené inervují stehna, hýždě, svaly, kůži v nohou a chodidlech, ale také oblasti anální a genitální, tedy pohlavní ústrojí.

Kde se vzal třetí mozek?
Mezi odborníky nyní převažuje názor, že člověk vlastní nikoli jeden mozek, ale hned tři!
Ten historicky první, který se vyvíjel miliony let, nás spojuje s ještěry a plazy. Reprezentuje ho prodloužená mícha,  zajišťující v těle mj. zásadní funkce – dýchání, krevní oběh, srdeční činnost…
Druhý mozek (někdy zvaný „koňský“) máme společný se savci. Z hlediska délky vývoje je mladší, zpracovává především naše emoce. Kůru, mozkový kmen a míchu propojují součásti tzv. limbického systému, které ovlivňují naše chování a city.
Třetí, vývojově nejmladší, částí je šedá kůra mozková. V ní sídlí centra související s tzv. vyšším intelektem – centrum řeči, některé druhy paměti…
Zmíněné tři mozkové formy uvažují a reagují rozdílně a naprosto samostatně. Liší se značně i biochemickou strukturu a v běžném stavu vědomí málokdy pracují synchronně. Jediným přirozeným způsobem, jak se nám může za optimálních podmínek a bez užití jakékoli technických pomůcek podařit uvést tyto tři podoby mozku do součinnosti je především relaxace či meditace. Tou se dokážeme vyladit a využít obrovských možností, které se v nás ukrývají a my o nich ani nevíme.

Naše nervy měří 150 000 km!

Všechny činnosti našeho těla řídí a koordinuje mozek spolu s míchou a nervy, jejichž celková délka u dospělého člověka dosahuje neuvěřitelných 150 000 km. 

Mozek dospělého člověka představuje seskupení 1000 miliard (1 bilion) neuronů,  nervových buněk,  bez nichž si nelze život představit. Odborníci propočítali, že kdyby se tyto nervové buňky seřadily za sebou, obepnuly by pětadvacetkrát rovník.

Stále se něco děje

Mozek nikdy není v klidu. Nepřetržitě přijímá rozmanité vzruchy ze všech částí těla a vzápětí vysílá informace, kterými řídí veškeré tělesné funkce. Vzruchy se šíří prostřednictvím nervů, shluků buněk přenášejících nepatrné elektrické náboje. Kdyby se teoreticky naše neurony aktivizovaly všechny najednou, celková elektrická energie by dokázala rozsvítit žárovku.
Mozek představuje dokonalý živý systém, který má specifické elektrické a chemické vlastnosti. Pro svou práci neustále potřebuje značné množství kyslíku a krevního cukru, glukózy. Několikaminutové omezení jejich přísunu, například při zástavě srdce, způsobí těžké poruchy, ba i smrt.

Aby tělo mohlo reagovat… 
Nervové impulsy se pohybují neurony ve formě elektrických signálů, které  nervovými vlákny (axony) letí rychlostí nejrychlejších závodních automobilů, kolem 350 km/hod. Impuls se předává rychleji, když má neuron axony obalené tukovou látkou, myelinem, která je izoluje.
Elektrické signály pronikají k nejbližší štěrbince mezi neurony (synapsi), místu, kde jeden končí a druhý začíná. Tam se z elektrického vzruchu uvolní obláček molekul chemické látky zvané nervový přenašeč (neurotransmiter). Projde štěrbinou a v obalu následující nervové buňky se naváže na chemickou anténku, receptor. Předá tím impuls na další neuron, který se tak dozví, jakou činnost má vykonat.
Některé neurony reagují přímo na podněty ze smyslových orgánů, například sluchu, zraku či hmatu. Takové buňky vysílají rychlý sled nervových impulsů, které zas přebírají jiné neurony a tuto štafetu bleskurychle předávají dál. Signály míří ke konečným cílům, k buňkám ve svalech, orgánech či žlázách, aby tělo mohlo reagovat. Například vzruch z mozku do prstu u nohou dorazí za méně než 1/50 sekundy.

Kdy přichází mrtvice?
Centrální nervová soustava má vedle neuronů, které vedou nervové impulsy, ještě více mnohých jiných typů buněk, třeba těch, které neurony chrání a vyživují. Nazývají se gliové buňky či neuroglie. Nejmenšími jsou mikroglie, které mají za úkol ničit škodlivé organismy. Přes 50 % mozkové tkáně tvoří hvězdicovité astrocyty. Jejich dlouhé jemné výběžky se spojují s krevními cévami a řídí průtok živin a odpadů mezi neurony a krví.
Do mozkových tkání proudí z krevního oběhu čtyřmi tepnami celá pětina objemu naší krve. Při porušení cévního zásobení mozkové tkáně, např. ucpáním tepen krevními sraženinami či při krvácení do mozku, nastává porucha, nechvalně známá  mrtvice, která se stává jednou z hlavních příčin úmrtí ve vyspělých zemích!

Co chutná mozku?
Mozek představuje asi padesátinu celkové hmotnosti těla, ale využívá více než 1/5 veškeré energie organismu. Pro prvotní vývoj mozku a míchy má zásadní význam vitamin skupiny B kyselina listová (folát) – najdeme jí mj. v růžičkové kapustě a špenátu, čerstvé pomerančové šťávě, celozrnném chlebu. Důležité pro činnost jsou i další vitaminy skupiny B (hnědá rýže, fazole aj.), E a zinek (játra, luštěniny apod.), který podporuje činnost podvěsku mozkového. Při jeho nedostatku hrozí změna nálady, přecitlivělost a ztráta chuti k jídlu. Pomáhá k produkci hormonů. Zdravou funkci nervů zajistí minerály vápník, hořčík, železo a draslík. Pro zlepšení paměti se osvědčuje olivový olej.
Naopak nejrozmanitější léky, alkohol, drogy a další chemické látky ovlivňují mozek právě tím, že působí na činnost synapsí, receptorů a chemických přenašečů.

Od zrodu ke smrti…

Víte, že průběhu lidského života prochází mozek několika vývojovými fázemi?  S využitím poznatků našeho odborného spolupracovníka MUDr. Františka Koukolíka, DrSc. je 21- STOLETÍ ve stručnosti přiblíží.

Období před narozením
Z jediné oplodněné buňky se po 280 dnech vyvine (kromě dalších orgánů) mozek. Mezi jeho nervovými buňkami vzniká cca jeden trilion vzájemných kontaktů – synapsí, kde se předávají informace. Systém tak ukrývá celou vývojovou minulost a budoucnost. V tomto prenatálním období může mozek negativně postihnout např. infekce či skutečnost, že matka holduje alkoholu.

První rok života
Mozek prožívá největší vývojový skok. Děti poznávají a chápou až překvapivě velké množství jevů a souvislostí. Vrozené programy jim umožňují rozlišovat fyzikální i živé jevy a matematiku, programy pro výrobu nástrojů, pro orientaci v  prostoru. Jsou také „intuitivními“ psychology, ekonomy, logiky, mají systém pro zvládnutí jazyka. Více až šokujících skutečností o této životní etapě mozku bychom zjistili, kdyby děti uměly mluvit.

Od 2. roku do počátku dospívání
Rychle se vyvíjejí poznávací funkce, např. jazyk a řeč. Kolem 4. roku končí vývoj sebeuvědomování („jáství“). Množství neuronů se ustaluje. V některých místech mozku se výrazně zvyšuje počet synapsí, systémy vláken se obalují tukovými látkami, což urychluje vedení vzruchů. Různé oblasti mozkové kůry se vzájemně propojují.

Dospívání
Mozek prožívá druhý nejdramatičtější skok. Začínají „vyzrávat“ přední části čelních laloků. Úměrně s tím „vyzrávají“ řídící funkce mozku, třeba schopnost motivace, vůle, rozlišení dobra a zla.

Dospělost
Činnost mozku nyní kontroluje jeho celá minulost včetně genetických základů. Důležitou roli má učení, především životní zkušenosti. Pro činnost mozku, obdobně jako u svalů platí, že se zlepšuje úměrně vynakládané námaze. 

Stárnutí
V mládí člověk skoro nevěří, že zestárne. Vždyť do důchodu je tak strašně daleko! Život se ovšem nedá ošálit. Stárnutí může mít různé podoby – optimální, obvyklou a patologickou. Optimálně stárnoucí lidé jsou šťastnými nositeli genů, které jsou podkladem tohoto typu stárnutí, obvyklé je při celoživotní dobré životosprávě. Patologické stárnutí je podmíněno a provázeno řadou mozkových chorob, ze kterých nejrozšířenější jsou Alzheimerova choroba a cévní poškození mozku.
 
Úmrtí mozku
Podle mezinárodních dohod smrt mozku znamená konec života. Diagnostikuje se na základě přísných a přesných kritérií, která se v jednotlivých státech mírně liší. Smrt nervových buněk mozku, zvláště jeho kůry, je několikaminutový velmi složitý proces. Končí, bez ohledu na vyvolávající příčinu, vstupem značného množství vápníku do buněčného nitra. Výsledek je současnými prostředky nezvratný. Se smrtí mozkové kůry zanikají všechny funkce, které se na činnost mozku váží.

Co je klinická smrt?
Miliony lidí popsali prožitek blízké smrti (PBS), odborně zvaný Lazarův syndrom. S ním souvisí klinická smrt se zástavou srdce a dýchání. Zemřelému se zdá, že se vznáší nad svým tělem a pozoruje, co se děje kolem. Znalci to zdůvodňují výpadkem té části mozku, která analyzuje polohu těla.
Poté klinicky mrtvý údajně letí jakýmsi tmavým úzkým tunelem. Tam prý v jasu vidí, často za doprovodu něžné hudby, krajiny a lidi – většinou již zemřelé, zejména rodiče i jiné blízké. Vědci se domnívají, že to je způsobeno zvláštním změněným stavem vědomí.
Americký psycholog Donald K. Siegel uvedený stav nazývá „komplexní vizí“: Mozek, kterému po výpadku komunikace se smysly už chybí zevní podněty, si začne vytvářet obrazy vlastní. Podle jiných vědců jde o mystickou zkušenost, kterou nelze vysvětlit halucinacemi způsobenými nedostatkem kyslíku v mozku.

To nikdo jiný nedokáže…

Od ostatních živočichů se lišíme myšlením, tedy tím, že umíme třídit informace do více než jedné kategorie, promýšlet a vzpomínat. Liší se náš mozek i jinak?

Jak se lišíme od zvířat?
Z pohledu anatoma se náš mozek v mnohém shoduje s ostatními živočichy, zejména pokud jde o tzv. nižší struktury – mozkový kmen, limbický systém a mozeček. Všechny zmíněné oblasti jsou nutné pro jakékoli životní procesy.
Od zvířecího se lidský mozek odlišuje především dokonalostí, ale i velikostí. V porovnání s jinými podobně velkými savci je  lidský průměrně o jeden kilogram těžší. U lidí převažuje jedna mozková hemisféra, obyčejně levá, kde sídlí centrum řeči a zručnosti pro druhostrannou končetinu. Ostatní druhy savců však mají obě polokoule téměř shodně veliké. S tím souvisí skutečnost, že zvíře, které se poprvé setká s něčím novým, pro ně do té doby neznámým, se nedokáže okamžitě přizpůsobit změněným podmínkám. Jeho jednání se řídí zděděnými instinkty a nepodmíněnými reflexy.

Rozdíl je v kyslíku!
Ze všech živočichů na světě má jedině člověk schopnost sebepoznání. Vyvíjela se v průběhu historicky dlouhého období, kdy docházelo i ke zdokonalování lidského mozku. Například z vyvýšeniny na přední části mozku Pithecantropa javanensis se nejspíš vyvinula motorická oblast, která podmiňuje vydávání zvuků a tudíž i tvorbu lidské řeči. Změny se děly dál, až mozek cromagnonského člověka (přibližně před 40 až 35 tis. lety) odpovídal i v podrobnostech stavby dnešnímu lidskému mozku.
Lidský mozek se od zvířecího liší i svou energetickou náročností. Pro svou  optimální činnost vyžaduje cca 20 % celkového příjmu kyslíku, zatímco u ostatních vyšších obratlovců jde jen o 2 až 7%. Přitom my nepřijímáme s potravou o moc víc energie než zvířata. Naopak, náš trávicí trakt má cca 60 % hmotnosti jiných obdobných primátů.

Schopnost přemýšlet o myšlení
Ještě vyšším stupněm odlišnosti lidského mozku je schopnost o myšlení přemýšlet, spojovat velmi rozdílné události, vyslovovat hypotézy o něčem, co nevidíme, tvořit abstraktní pojmy. Navíc to dokážeme řečí, písmem, obrazem apod. předávat dál.
Dvě mozkové polokoule (hemisféry), mozeček a mozkový kmen zahrnují téměř 90 % mozkové tkáně a ovládají uvědomělé myšlení a pohyb i interpretaci smyslových podnětů. Procesu myšlení se vždy účastní mozková kůra. Velmi obecně lze myšlení dělit na vědomé a nevědomé, které převažuje a je spíše intuitivní. Rozeznáváme i myšlení racionální (rozhodování) a tvořivé (cenné tvůrčí nápady). 

Jen lidé opravdu pláčou
Společné se živočichy máme společné emoce, ovšem u lidí jsou na mnohem vyšší úrovni. Odborníci je dělí do šesti základních kategorií: překvapení, radost, strázeň, strach, znechucení a hněv. Celkem však máme k dispozici škálu třiceti emočních stavů. Například radost souvisí s nadšením, pocitem blaha, láskou, vděčností, hrdostí.
Výhradně lidskou emocionální reakcí je pláč. Ostatní živočichové (např. krokodýl) sice také mohou ronit slzy, ale pouze si tak proplachují oči.
Výsledkem zkušeností je proces učení. Do nedávné doby se vědci domnívali, že veškeré nervové buňky máme už od narození a poté postupně ubývají, přičemž nové již nevznikají. Nejnovější experimenty naznačují, že by v mozku při učení mohly vznikat nové buňky. Byl by to převratný objev!
 
Muži myslí jinak než ženy!
Biologické vybavení našeho těla se výrazněji neliší od dávných praprapředků, od nichž v genech přebíráme životní štafetu. Platí to i o významných rozdílech v naprogramování mozků i schopností obou pohlaví.
Ženy odedávna pečovaly o rodinu, domov, darovaly nový život. Muž býval lovcem, živitelem a ochráncem. Má sice větší mozek než žena, ale zato ztrácí téměř třikrát více mozkových buněk než ona. Míra inteligence ovšem vůbec nesouvisí s velikostí mozku, ale s tím, jak ho dokážeme využívat. Ženy dokážou najednou dělat tři různé věci (třeba žehlit, dívat se na TV a ještě si povídat) a nikdy neztratí souvislosti. Jejich mozek je mnohem emotivnější a proto pro ně mají velký význam sociální vazby. Ženy zaznamenávají i zvuky o vyšší frekvenci, takže perfektně slyší pláč svého dítěte. Mají také desetkrát citlivější kůži než muži.
Muži se však zase lépe soustředí, protože jejich předci v pradávnu bránili území, hledali potravu i budoucí matku svých potomků. Po někdejším sledování kořisti jim zůstalo tzv. tunelové vidění. Proto často obtížně hledají malou věc v omezeném prostoru. Naopak mají daleko nižší práh bolesti jejich ženské protějšky.

Funguje jako počítač?
Mozek průměrného člověka uchovává tolik informací jako 20 000 průměrně velkých slovníků. Mnozí ho proto přirovnávají k jakémusi počítači či internetu, protože jeho hlavním smyslem je ukládat a zpracovávat informace.
Známý vědec Pavel Houser, spolupracovník 21.STOLETÍ, tvrdí, že se mozek s počítačem dá srovnávat. Ovšem dodává: „Rozdílů je mnoho a jsou vesměs patrné na první pohled… Současné počítače pracují na elektromagnetickém principu, nervová soustava kromě přenosu elektrických vzruchů využívá celé řady chemických látek (neurotransfery apod.)…“
Jeden z hlavních rozdílů spočívá v tom, že mozek je propojen s fyzickým tělem. Pokud přirovnáváme mozek k internetu (počítačové síti) vidíme dost podobností. Například v mozku tvoří systém neurony, které svými synapsemi vytvářejí síť podobnou té počítačové, kde jsou základními jednotkami jednotlivé propojené počítače. 

Zatmění mozku není náhoda!

Lidský mozek může trpět mnoha chorobami. Některé si člověk přináší v genech, jiné ho postihnou během života nebo dokonce ještě před narozením. 

Už v době zrání plodu před narozením může dojít k poškození mozku, například když si nastávající maminka v průběhu těhotenství neodpustí alkohol. Může se pak narodit dítě se znetvořeným obličejem i tělesnými orgány, někdy mentálně retardované. Nejsou to však jediná nebezpečí, číhající v průběhu života na náš mozek.

Jeden chromozóm navíc
Downův syndrom je poruchou buněčného dělení, kdy buňka má místo 46 chromozómů jeden navíc. Charakterizují ho mj. oči široko od sebe, velký krátký krk na podsaditém těle, nemotorné končetiny, rozježené vlasy. U matek ve věku pod 30 let je pravděpodobnost 1:2000, u rodiček nad 40 let už 1:50.
Hrozbou zůstává i dětská mozková obrna. S ní často souvisí epilepsie, skupina poruch mozku, která se projevuje opakovanými záchvaty. Ty způsobuje výboj v elektrické činnosti určité části nervových buněk. Bez ohledu na věk se projevuje mj. poruchami vědomí a vnímání, křečemi, psychickými příznaky.
Dvě procenta žáků (i s nadprůměrnou inteligencí) u nás postihují drobné dysfunkce určité mozkové oblasti, které způsobují mimořádné obtíže se zvládnutím čtení (dyslexie), psaní (dysgrafie), pravopisu (dysortografie) a počítání (dyskalkulie).

Když se neurony nedomluví…
Neurony se s jinými motorickými oblastmi domlouvají prostřednictvím chemické látky dopaminu. Jeho nedostatek či dokonce odumírání buněk- neuronů v malé mozkové oblasti zvané substantia nigra je příčinou Parkinsonovy nemoci. Většina moderních terapií se proto nyní soustřeďuje na náhradu ztráty této veledůležité látky.
Obávaná Alzheimerova choroba (poprvé ji popsal počátkem 20. století německý lékař Alois Alzheimer) sužuje nyní na celém světě 30 milionů lidí. Z toho u nás přes 70 000 tisíc osob. Při ní v důsledku stárnutí ubývají nervové buňky a v mozku vznikají škodlivé bílkoviny. Ty se ukládají uvnitř v podobě vláken či v okolí buněk jako tzv. amyloidové plaky. Poškozují se a zanikají nervové buňky i jejich spoje. Současně v mozkové tkáni ubývá látka acetylcholin, kterou mozek potřebuje k přenosu nervových vzruchů. Při nedostatku ztrácejí buňky schopnost vzájemně si vyměňovat informace, což se projevuje postupným zhoršováním paměťových a rozumových schopností, rozvíjí se demence. 
Bylo prokázáno, že vůči chorobě je odolnější mozek, který se více zabývá duševní činností. Vědci dosud neznají „spouštěče“ této choroby. Nejvíc však podezřívají virovou infekci, toxické vlivy prostředí a poruchy imunitního systému. Někteří  jako možný způsob léčby navrhují vakcínu směřující k aktivaci pacientova imunitního systému a k odbourání amyloidních plaků, které se v mozku hromadí.

Pozor na tlak!
K různým postižením mozku však náleží i nádory a cévní postižení, hlavně ve starším věku lidí. Nebezpečný je zejména příliš vysoký krevní tlak.
Při akutní léčbě mrtvice se osvědčuje nový preparát, enzym desmotepláza (DSPA). Tuto látku rozpouštějící krevní sraženiny australští experti původně extrahovali ze slin velkých netopýrů.

Hlavní zánětlivá mozková postižení
Roztroušená skleróza – chronická neurologická porucha, celosvětově postihující  přes milion lidí. Je důsledkem zásahu imunitního systému do centrálního nervového systému. Dochází pak ke zhroucení komunikace mezi neurony. Začíná obvykle kolem 30. roku. Příznaky: zhoršení vidění, poruchy svěračů močového měchýře a konečníku. Zatím není známa účinná terapie. Novým přístupem je transplantace kmenových buněk do poškozených oblastí centrálního nervového systému (CNS). Jsou i pokusy identifikovat a vyřadit geny, odpovědné za výskyt této nemoci.
Meningitida – zánět (zápal) mozkových blan (plen). Způsobují ji zejména bakterie (mj. hnisavý zánět vyvolaný meningokoky) nebo viry ( např. součást klíšťového zánětu mozku). Příznaky: horečka, bolesti hlavy, světloplachost, tuhnutí svalů – zejména šíje. Onemocnění, které nejvíce postihuje mladé lidi do 20 let, často se objeví při snížené odolnosti organismu (vyčerpání apod.)
Encefalitida – zánět mozkové tkáně. Příznaky: mj. nekontrolovatelné oční pohyby (při napadení očních svalů), poruchy spánku. V akutním stavu umírá třetina postižených, mnozí další končí na psychiatrii.
Encefalitida při vzteklině (lyssa, rabies) – Bez včasného očkování v období 10 – 30 dnů po napadení infikovaným zvířetem přichází delirium, apatie, podrážděnost, bolesti při jídle nebo i smrt.
Neurolues – syfilis – nejhorším stadiem je progresivní paralýza, která někdy propuká až 30 let po nakažení a postihuje mozkovou tkáň. Způsobuje demenci, ale i úmrtí.

Nové naděje pro mozek

Už víc než století se vědělo, že neurony spolu komunikují prostřednictvím spojení zvaných synapse. Ovšem teprve teď vědci objevili, že podobně se navzájem domlouvají i buňky imunitního systému a navíc mají oba systémy některé molekuly společné!

Objevy nových vztahů
Existují již nové důkazy o tom, že synapse jsou ovlivňovány imunitními reakcemi v mozku. Závažným  objevem je zjištění, že molekula, která se účastní mezibuněčného rozpoznávání v imunitním systému, není bezvýznamná ani v zapojování nervových sítí v mozku. Zmíněná molekula dostala pojmenování „velký histokompatibilní komplex“ (MHC).
Navíc se zvyšuje množství příkladů určitých molekul, dříve prokázaných pouze v  nervovém systému, které výzkumníci objevili i v systému imunitním. Sem patří vedle zmíněných MHC i molekula zvaná semiforin. Ta pomáhá řídit činnost určitých nervových buněk v těle. Semiforiny se hojně vyskytují i v některých imunitních buňkách, ale tam zatím jejich funkce zůstává záhadou.
Mezi vědci nyní vzrostl zájem na výzkumu toho, jak se oba životně důležité systémy mohou vzájemně ovlivňovat. Zrodilo se tak odvětví, neuroimunologie, které nabízí slibné možnosti léčby mozkových postižení.
 
Kmenové buňky kouzlí
Hitem současnosti se staly kmenové, tedy ještě nezralé, buňky. Z nich se totiž mohou vyvinout jakékoliv buněčné typy. To představuje naději  v léčbě mnoha chorob, včetně těch, která postihují mozek či nervovou soustavu.
Nový genetický faktor, který spouští dělení embryonálních kmenových buněk, nedávno objevili vědci ze skotského Edinburgu. Zdá se, že kmenové buňky umožňují vznik nových druhů tkáně tím, že splývají s již existujícími buňkami této tkáně. Tak mohou „ zachránit“ dosavadní poškozené buňky tím, že jim poskytnou zdravé chromozomy. To umožní směrovat kmenové buňky, třeba proti úbytku či zániku mozkových buněk, což je příznačné pro Alzheimerovu chorobu a Parkinsonovu nemoc.
Od ředitelky Ústavu experimentální medicíny AV ČR prof. MUDr. Evy Sykové, DrSc., jsme se dozvěděli, že kmenové buňky existují celý život i v mozku. Tak lze nejen nové buňky „vyrábět“, ale navíc časem využívat i původní. To je důležité zejména u dětí.

Pomůže superpočítač?
S nadšením vědci vítají aktuální plán na využití obrovské výpočetní kapacity superpočítače IBM eServer Blue Gene. Měl by pomoci vytvořit podrobný model nervových okruhů v neokortexu, což je největší a nejkomplexnější část lidského mozku. Do budoucna se má projekt rozšířit na modelování dalších oblastí mozku, takže by nakonec měli vytvořit jeho přesný počítačový model.
Pomocí digitálního modelu budou vědci provádět počítačové simulace mozku na molekulární úrovni, což by mělo osvětlit vnitřní procesy jako myšlení, vnímání a paměť. Vědci také doufají, že se jim podaří lépe pochopit, jak a proč dochází k dysfunkcím některých mikrookruhů v mozku, které pokládají za příčinu psychiatrických poruch, jako jsou schizofrenie (závažnější změny osobnosti), deprese (skleslost) či autismus, při kterém se jednotlivec uzavírá před okolím do vlastního psychického světa.

Přicházejí moderní vynálezy
V životně důležitém boji s postižením mozku přicházejí účinné zbraně v podobě nových technologií. Žhavou novinkou je tzv. mozkový stimulátor. Implantuje se do dutiny břišní a je spojen podkožním kabelem s oblastí mozku, která kontroluje pohyby. Slabé elektrické pulsy, aplikované do těchto oblastí, zmírňují příznaky jako třes, ztuhlost, pomalost pohybů, potíže s chůzí a nehybnost. Příznivé účinky   se uplatňují mj. u Parkinsonovy nemoci.
Mozkovou činnost zas může posílit elektronický čip, který dokáže napodobit funkci klíčové paměťové oblasti – hipokampu. Zatím je vše ve stadiu pokusů, ale již se ozývají odpůrci, tvrdící, že pomocí čipu řízeného zvnějšku by cizí osoba mohla ovlivňovat celkovou inteligenci majitele čipu, jeho osobnost a konání.

Více se dozvíte:
Člověk, EUROMEDIA GROUP – Knižní klub, 2005
M.Vokurka, J.Hugo, Praktický slovník medicíny, MAXDORF, 2005
Evropský týden mozku 2005, Ústav experimentální medicíny AV ČR, 2005
Objevujeme svět, Reader‘s Digest Výběr, 2002
The Brain/Immune Connection, nakl. A Dana Aliance for Brain Initiatives publication, New York, 2004
http://www.scienceworld.cz
http://home.tiscali.cz:8080/iva.w/kom_m_a-z.htm

Autor: Milan Koukal