Co ukazují snímky poslané k Zemi z Marsu? Dovede dnešní věda skutečně domyslet o čem všem vypovídají? Vědci si nad nimi lámou hlavy a ptají se: Je a byl Mars vždy jen mrtvou planetou?
Počátkem 20. století byl Mars dle představ autorů vědeckofantastických románů pokryt sítí zavodňovacích kanálů a obydlen Marťany. Odpradávna se lidé mocného Marsu obávali, vzhlíželi k němu s přesvědčením, že odtamtud hrozí neznámé nebezpečí.
Hora vysoká 25 km
Až do letu prvního úspěšného Marineru, který v červenci 1965 poslal k Zemi fotografie povrchu, si většina astronomů představovala Mars jako mrtvou planetu, která zahynula dřív, než se na ní mohl zrodit život.
Pak přišly lety Marinerů, nové snímky a informace o záhadné rudé planetě, které začaly předchozí obraz rychle měnit. Na Marsu byly objeveny četné krátery, jimiž se podobal více Měsíci než Zemi, a mnoho dalších obtížně vysvětlitelných útvarů. Byly tu prokázány četné hory i pohoří včetně nejvyšší sopky ve sluneční soustavě Olympus Mons. Základna jejího kužele má průměr 624 km (cca. plocha Francie), přičemž průměr jícnu sopky je zhruba 80 km. Výška tohoto kolosu dosahuje neuvěřitelných 25 km.
Jak se fotí rudá planeta?
Zatím však šlo jen o průlety kolem planety, a to se projevilo jak na množství získaných fotografií, tak i na jejich kvalitě. Až koncem listopadu 1971 dosedlo na povrch Marsu přistávací pouzdro sovětské sondy Mars 2, zatímco orbitální modul sondy snímkoval rudou planetu z oběžné dráhy. To již ale třináct dní kroužila kolem Marsu americká sonda Mariner 9, která pořídila téměř sedm tisíc do té doby nejdokonalejších snímků. Následovala mise dvou amerických Vikingů, jejichž moduly v létě 1976 měkce přistály a pořídily první panoramatické barevné snímky svého okolí. Orbitální stanice Vikingů zatím z oběžné dráhy pořídily tisíce snímků mimořádné vědecké hodnoty.
V roce 1997 výrazně pak rozšířil naše znalosti americký Mars Pathfinder s přistávacím vozítkem, jemuž se podařilo získat nádherné fotografie přímo z povrchu planety, a spolu s ním Mars Global Surveyor, jenž začal v roce 1998 vysílat překvapující snímky z oběžné dráhy, schopné rozlišit i několikametrové detaily. A nejnověji evropská sonda Mars Express a americké rovery Spirit a Opportunity, přinášející od ledna 2004 další mimořádně důležité snímky a informace.
Jezera a řeky na Marsu
Ve své geologické minulosti byl Mars velmi podobný Zemi. Nebývale velké množství usazenin, dobře patrných na mnoha snímcích, dokazuje, že se po většině povrchu Marsu rozkládala jezera nebo mělká moře. Hluboká vyschlá koryta mnoha řek svědčí o tom, že tudy kdysi proudila voda. Síť řečišť je tak bohatě rozvětvená, že dokazuje dřívější hustou atmosféru s četnými srážkami. Již delší dobu je známo, že polární čepičky jsou tvořeny vodním ledem a sněhem smíšeným se zmrzlým kysličníkem uhličitým.
Největším šokem však bylo zjištění, že voda v tekutém stavu existovala na Marsu ještě poměrně velmi nedávno. Snad před milionem let (to již na Zemi existoval člověk), snad i později. Těsně pod povrchem se rozprostírá rozsáhlé ledové moře, kam asi před 5 miliony let nateklo obrovské množství vody z nedalekého údolí.
Nedávné stopy vody!
Pokud by tu však voda obsahovala vysoké procento soli, jak to naznačují některé nálezy ze dna bývalých moří na povrchu, mohla by si své kapalné skupenství udržet. Voda v kapalném skupenství existuje však podle posledních objevů i na povrchu. Stéká zřejmě po svazích Olympus Mons, kde se buď prodrala z podzemí nebo zde roztál podpovrchový led, prosakuje vzhůru a způsobuje „vodoteče“.
Druhým takovým místem je kráter Russel, v němž se podle německých astronomů pravidelně každým rokem v létě vždy několik hodin po poledni objevuje stékající voda, tj. voda v kapalném stavu. Některé z aluviálních (usazeninových) ploch bývalých velkých jezer nebo mělkých moří jsou zcela čerstvé, nenarušené krátery po dopadu meteoritů. Nejsou ani překryty navátým pískem.
Stejně tak nedávné jsou i stopy po vodní erosi na útesech a stěnách kráterů. Takových míst bylo objeveno již přes dvě stě. „Jsou tak čerstvé, že mohly klidně vzniknout teprve včera,“ prohlásil Michael Malin, vedoucí týmu NASA, který snímky vyhodnocuje.
Připomíná to konec doby ledové
Stejně jako s vodou to vypadá i se sopečnou činností. Mars není mrtvou planetou a vulkanická činnost tam zřejmě pokračuje dosud. Velká ložiska žhavého magmatu mohou zahřívat podzemní vodní rezervoáry.
Nedávno bylo zjištěno, že se povrch Marsu velmi rychle mění. Na některých místech jsou viditelné změny za pouhé poslední dva roky. Mars se otepluje, polární čepičky rychle tají. Jejich vypařování zahušťuje atmosféru a zvyšuje atmosférický tlak. Připomíná to konec pozemské doby ledové.
Podobnost čistě náhodná?
Jako by těch překvapení nebylo dost, hloubají vědci i nad snímky z 8 km hlubokého a 240 km širokého systému kaňonů Valles Marineris, táhnoucího se v délce přesahující 4000 km. Je to jeden z nejneuvěřitelnějších útvarů na povrchu rudé planety. Na jihu a na západě se tyto kaňony napojují na pramenné oblasti velkých přívalových roklí.
Tento hluboký zářez do kůry Marsu vykazuje neustálé střídání četných barevně odlišných vrstev odpovídajících usazeninám, jaké lze spatřit i v mnoha hlubokých údolích vyhloubených vodou na Zemi. Na kolmém mnohakilometrovém srázu Valles Marineris lze těchto vrstev napočítat stovky. Jsou kronikou historie zcela jiného Marsu, než který známe dnes. Jen začít číst!
Malin soudí, že to bude tak napínavé čtení, že se nám zatají dech. V těchto místech se podle něj po dlouhé miliony let rozkládalo obrovské jezero, v jehož sedimentech je zapsáno víc, než si dnes troufneme vůbec tušit. Současně to napovídá, že tu tehdy dlouhodobě existovaly přírodní podmínky podobné pozemským včetně odpovídající hustoty atmosféry, vlhkosti a teploty.
Zase ty kanály…
Proč by tu nemohl i vzniknout život podobný pozemskému, když tu měl dostatečně dlouhou dobu ke svému vývoji? Dnes již většina vědců zastává názor, že pod povrchem Marsu primitivní život v bakteriálním stavu s největší pravděpodobností skutečně je. Existovaly tu však i jeho vyšší formy? Jaká katastrofa přivodila zánik tohoto nám tak blízkého světa?
Výskyt obrovských vodních nádrží pod povrchem Marsu je již pokládán za prokázaný. Údaje z laserového výškoměru a gravitačních senzorů Surveyoru, publikované v roce 2000, objevily podzemní kanály asi 200 km široké a více než 1600 km dlouhé. Podle některých teorií byly dříve na povrchu, postupem doby však byly zaneseny a překryty sedimenty.
Na povrchu Marsu bylo posledními sondami objeveno a vyfotografováno několik velmi zvláštních míst se zřetelnými strukturami, připomínajícími svou pravidelností a komplexností stavby inteligentních bytostí.
Záhadné potrubí
Ještě stále neutichly spory kolem tajemné tváře a záhadného „města“ v oblasti Cydonie a již se rozvířila diskuse nad některými dalšími z 27 500 snímků, získaných sondou Surveyor. Vědci si nad nimi lámou hlavu, jejich vysvětlení jsou rozpačitá a znějí dost nevěrohodně.
Jedním z nich jsou podivné shluky trubicovitých předmětů, ležících těsně vedle sebe kolmo ke stěnám ve třech sbíhajících se hlubokých skalních průrvách v severní oblasti Mare Acidalium (snímek č. MGS M04-00291). Jiný útvar stejného typu na dně sbíhajících se strží na zcela jiném místě je zachycen i na snímku M03-00102. Podle některých názorů může jít o potrubí určené k jímání vody přítomné na dně úzkých kaňonů a jejímu transportu do podzemí. Pokus o vysvětlení, že jde o formace navátého písku, příliš neuspěl, neboť dno hlubokých strží je před větrem dokonale chráněno. NASA k těmto záhadným „trubkám“ dosud žádný oficiální komentář nevydala.
Podobným případem je i snímek obdélníkových podpovrchových struktur v oblasti Hydapsis Chaos, pořízený v infračerveném světle. V jeho střední a pravé části jsou vidět pravidelné obdélníkové útvary s rovnými stranami, oddělené jakýmisi náspy. Uprostřed těchto náspu jsou při zvětšení patrné přímé linie.
Jinými objekty na snímcích, nad nimiž vzplály vášnivé spory, jsou např. pravidelný kříž s dokonale kolmými rameny, nejrůznější čtvercové a obdélníkové útvary a dokonce v jednom z kráterů oblasti Cydonie záhadný diskovitý předmět obrovských rozměrů, s vejčitými otvory.
Bakterie – důkaz života na Marsu!
Na základě faktů lze v každém případě souhlasit s názorem, že na Marsu ke vzniku života došlo. Již v roce 1996 oznámil David Mc Kay z Johnson Space Center v Houstonu, že v jednom z 12 meteoritů pocházejících z Marsu, který byl nalezen v roce 1984 v Antarktidě (evidenční číslo ALH84001) a který zasáhl Zemi asi před 13 000 lety, objevili stopy po tamějších bakteriích. Jde o protáhlé červovité struktury, popsané jako zkamenělé marsovské nanobakterie, svědky bývalých nebo snad ještě dnes existujících forem života. Meteorit je úlomkem asi 3 miliardy let starých povrchových vrstev a byl vyvržen do vesmíru po srážce Marsu s jiným kosmickým tělesem, pravděpodobně velkou planetkou.
Jako vždy po publikaci významného objevu, ozvali se i odpůrci této interpretace. Tvrdili, že nalezené útvary jsou produktem reakcí anorganické hmoty o teplotě několika stovek stupňů Celsia. Později však uveřejnil mezinárodní tým specialistů výsledky nové podrobné analýzy tohoto meteoritu s jednoznačným závěrem: Při detailním rozboru magnetitových krystalů z meteoritu byla zjištěna naprostá shoda s krystaly vytvářenými některými pozemskými bakteriemi. Biologický podpis je nezaměnitelný s chemickým procesem neživé hmoty. Jde opravdu o důkaz života na Marsu! „Krystaly odpovídají všem kritériím pro biologicky vytvářené řetězce a pro mne je to jasný důkaz, že meteorit skrýval marťanské bakterie,“ prohlásil vedoucí týmu Imre Friedman. „Nikdo rozumný to nemůže zpochybnit. Důkazy jsou příliš pádné.“
Mikroskopičtí vetřelci
Co když kolize velké planetky s pradávným Marsem vymrštila k Zemi i meteority se životaschopnými zárodky, které se tu uchytily a dále rozvíjely? Odkud vlastně pocházíme? Nejsme nakonec my sami tak dlouho hledanými Marťany? Určitý náznak v pradávné historii naší planety by se našel.
První známky života na Zemi byly objeveny v horninách starých téměř 4 miliardy let. Představoval je typ bakterií, kterým říkáme archaea (dříve archebakterie). Žily v oceánech a zdrojem potravy byl pro ně kysličník uhličitý spolu s vodíkem nebo sirovodíkem. V prostředí bez kyslíku produkovaly metan a chemickou energii. Kyslík byl pro ně nejprudším jedem, na místě by je rozložil a zničil. Tito první „pozemšťané“ tak poklidně žili beze změny celé půldruhé miliardy let.
Pak je postihla nečekaná katastrofa. Bůhví odkud se náhle na Zemi objevil zcela nový typ bakterií, produkujících jako odpadní látku kyslík. K životu jej nepotřebovaly, posloužil jim však výborně jako zbraň proti nejstarším obyvatelům Země. Archaea byly v krátké době téměř zničeny, přežily jen na některých místech v hlubinách oceánu u vyvěrajících sirných pramenů a v takových ekosystémech, kam vetřelci nepronikli a kde zůstalo zachováno bezkyslíkové prostředí.
Uchvatitelé, uplatňující fotosyntézu a vybavení obrovským vývojovým potenciálem, se začali prudce rozvíjet, shlukovat ve větší celky a vytvářet vícebuněčné organizmy. Produkovali stále více kyslíku a změnili tak barvu oblohy z původní růžové na modrou a hnědé oceány na azurové. Vyvinuly se z nich složité organizmy, které již kyslík k životu bezpodmínečně potřebovaly. Původně odpadní produkt a vražedná zbraň vetřelců se tak staly pro živočišnou říši, která z nich povstala, životní nutností. Vetřelci dali vznik i všem rostlinám, a stali se spolu se svými následovníky neomezenými vládci planety Země.
Naskýtá se tak otázka, zda neměli autoři sci-fi přece jen aspoň v něčem pravdu. Jestli skutečně mikroskopičtí nepřátelští Marťané napadli Zemi a pokusili se ji ovládnout, pak by tuto válku světů rozhodly bakterie. Jsme tedy vzdálenými potomky meziplanetárních „uchvatitelů“?
Odkud pochází metan na Marsu?
Evropská sonda Mars Express, pohybující se na oběžné dráze kolem Marsu, zjistila v jeho atmosféře přítomnost metanu. Buď jsou tedy na Marsu činné sopky, a to ve značném počtu, nebo tam existuje život. Případně obojí. Pro teorii sopečné činnosti hovoří předpokládaná existence podpovrchových ložisek žhavého magmatu, nebyla však dosud prokázána. Pokud však velký objem metanu v atmosféře Marsu, kde je ho více než na Zemi, nelze sopečnou aktivitou vysvětlit, je jediným možným vysvětlením existence života. A musí to být život současný, protože molekula metanu si v atmosféře Marsu udrží svou stabilitu jen několik set let. Pak se rozloží.
Pomohou jezera v Antarktidě?
Klíčem k posouzení, jaké formy života by mohly existovat v gigantickým podpovrchových vodních nádržích na Marsu, by se mohlo stát obrovské jezero Vostok v Antarktidě, ležící asi 4 km pod antarktickým ledovcem. To je se svými 14 000 km2 vodní plochy izolováno od okolního světa po miliony let. Vědci předpokládají, že v jeho vodách najdou řadu unikátních organizmů, které se tu vyvinuly v naprosté izolaci.
V jiném antarktickém jezeře pod ledovým příkrovem objevili vědci již v roce 2002 bakterie a řasy staré nejméně 2 800 let. Žijí v naprosté tmě a energii nezískávají ze slunečního světla, ale z okolních chemikálií. O jezeře se vědělo již půl století, vládl však názor, že jde jen o kus nezajímavého ledu. Teprve v 90.letech minulého století se zjistilo, že voda pod ledovým příkrovem vlivem vysokého obsahu soli své skupenství nezměnila. Podobná může být i situace na Marsu.
Utajený chlorofyl
V roce 2002 byli vědci šokováni zprávou o objevu spektra chlorofylu na snímcích zaslaných z povrchu Marsu sondou Pathfinder. Dr. Carol Stokerová z NASA to potvrdila: „Opravdu jsme tam našli oblasti se spektrem odpovídajícím chlorofylu.“ Současně však dodala, že objev je ještě nutno znovu prověřit a že čas k jeho zveřejnění dosud nenastal.
Zelené barvivo chlorofyl je typickým znakem pozemských rostlin. První pátrání po chlorofylu proběhlo krátce po přistání sondy v roce 1997. Už tehdy ohlásil počítač přítomnost tohoto barviva v marťanské půdě. Odborníci z NASA však usoudili, že musí jít o chybu v programu. Dr. Stokerová s několika spolupracovníky se však přesto k tomuto problému později vrátila. Při detailní počítačové analýze záběrů pak nalezla celkem šest nepříliš vzdálených míst, vykazujících spektrum chlorofylu.
Meteorit na Marsu
V lednu 2005 zaslal rover Opportunity na Zemi fantastický snímek. Představil na něm neobvyklý povrchově perforovaný předmět o něco větší než tenisový míček, nápadně připomínající kovový meteorit. Vše naznačuje, že byl přetaven při průletu atmosférou a další rozbor prokázal, že opravdu obsahuje kovy. Senzací je, že jde s největší pravděpodobností nejen o první mimozemský meteorit, ale především to, že se nenachází v kráterové prohlubni vzniklé dopadem. Znamená to, že jeho rychlost muselo něco výrazně zmírnit a nemohlo to být nic jiného, než mnohem hustší atmosféra, než jaká je na Marsu dnes. Povrch tělesa není erodovaný, takže se zdá, že dopadl poměrně nedávno.
