O vztahu matky a jejího dítěte nebývalo donedávna pochyb. Staří Římané to shrnuli do rčení: Mater semper certa est. Česky bychom řekli: Matka je vždy jistá. Moderní biologie a medicína však tuto tisíciletou pravdu vyvracejí.
Transfuze krve nebo transplantace kostní dřeně jsou podle amerického biologa Jonathana Tillyho z Massachusetts General Hospital spojeny s rizikem, že se po nich ženě narodí biologicky cizí dítě. Na první pohled šílenou hypotézu opírá její autor o důkladné experimenty provedené na myších. Výsledky pokusů publikoval v předních vědeckých časopisech, které jsou zárukou nejvyšší kvality vědecké práce. Přesto se mnozí odborníci zdráhají Tillyho kacířské názory vzít za své.
Omezené zásoby?
Jonathanm Tilly je v provádění biologických revolucí už celkem zběhlý. V roce 2004 vyvrátil jedno ze základních dogmat odvětví biologie, jež se zabývá rozmnožováním živočichů. Podle vžité teorie se budoucí matky všech savců včetně člověka připravují na svou roli už ve chvíli, kdy se ještě samy vyvíjejí jako plod. V té době se jim v pohlavních žlázách tvoří obrovské množství pohlavních buněk, vajíček. Padesát let žili biologové v přesvědčení, že samice savců přicházejí na svět se statisícovou zásobou pohlavních buněk. K té už jim pak neměla přibýt ani jediná. Naopak, vajíček by mělo po celý život jen a jen ubývat.
Na „úniku“ pohlavních buněk se podílí dva zcela odlišné procesy. Většina vajíček postupně umírá a beze stopy mizí poté, co je jejich „mrtvolky“ zhltnou okolní buňky. Malá část z davu vajíček dozraje a vycestuje z vaječníku do vejcovodu. Tam čekají, zda budou oplozena spermiemi. Z tohoto „zlatého dogmatu“ přiznávali biologové výjimku jen některým exotickým skupinám savců, např. madagaskarským lemurům, jejichž samice „vyrábějí“ ve vaječnících nová vajíčka ještě dávno po narození.
Vajíčka na běžícím pásu
Jonathan Tilly se nespolehl na to, co jeho kolegové po desetiletí přepisovali z jedné učebnice do druhé. V důmyslných pokusech provedl jakousi inventuru ve vaječnících laboratorních myší. Počítal zanikající vajíčka i vajíčka, která přežívala. A došel k jednoznačnému závěru. Kdyby byly myši odkázány jen na pohlavní buňky, s kterými se narodily, došla by jim celá zásoba pohlavních buněk ve věku tří týdnů. Pak by byly až do konce života neplodné.
Příslovečná plodnost myší jasně dokládá, že představa vycházející ze „zlatého dogmatu“ neodpovídá skutečnosti. Podle Tillyho není celoživotní produkce vajíček u lemurů ničím výjimečným. Také myši si musí neustále doplňovat zásoby pohlavních buněk ve vaječníku. Vytvářejí si je z tzv. zárodečných kmenových buněk. Platí to pro všechny savce, dokonce i pro člověka.
Na první pohled ryze teoretický objev má dalekosáhlé praktické důsledky. Například zcela mění náš náhled na některé příčiny neplodnosti. Řada toxických látek je s to narušit tvorbu vajíček jen v nejranějších fázích. Dospělé ženy se před nimi zdály v bezpečí, protože měly mít „citlivou“ periodu dávno za sebou. Při neustálé obnově vajíček se však „citlivé“ období protáhne až do dospělého věku.
Z kostní dřeně do vaječníku
Odborníci ještě nestrávili jeden šok a Jonathan Tilly už jim připravil další, ještě silnější. Při pátrání po původu zárodečných kmenových buněk narazil jeho výzkumný tým v myší i lidské kostní dřeni na buňky s příslušnými buněčnými „rysy“. Tyto buňky prozrazovaly své „spříznění“ s pohlavními žlázami i tím, že měnily svou aktivitu v závislosti na průběhu pohlavního cyklu.
Vznikají snad vajíčka z buněk kostní dřeně? Odpověď na kacířskou otázku hledal Tilly ve výsledcích pokusů, při kterých nejprve zbavil myší samice všech pohlavních buněk. Použil k tomu látky určené pro léčbu zhoubných nádorů. Myši zůstávaly po této kúře neplodné, to ale jen do chvíle, než dostaly kostní dřeň či krevní transfuzi od zdravé myši. Pak netrvalo dlouho a ve vaječnících se začaly objevovat stovky nových vajíček, o jejichž původu nemohlo být pochyb. Myší dárkyně měly do dědičné informace vpraven gen pro světélkující zelenou bílkovinu medúzy a všechny buňky jejich těla proto jasně fluoreskovaly. Neplodné příjemkyně „nesvítily“. Výjimku představovala v jejich těle jen vajíčka vzniklá po transfuzi či transplantaci buněk „svítících“ myší.
Jonathan Tilly má pro pozorované jevy jediné vysvětlení. Při transplantaci kostní dřeně získala neplodná myš i buňky, které nastoupily na cestu k vajíčku. Tyto buňky kostní dřeň opustí a krevním řečištěm doputují do vaječníku. Tam se zabudují a vývoj vajíčka dokončí. Pokud prováděl Tilly krevní transfuzi, zřejmě podal příjemkyním s krví i buňky, které byly v těle své původní majitelky zrovna na cestě z kostní dřeně do vaječníku.
Muž matkou
Krevní transfuze či transplantace kostní dřeně není v současnosti ničím výjimečným. Dnes a denně zachraňují životy mnoha lidem. Co se však stane, když se buňky dárce zabudují do vaječníků pacientky a přemění se ve vajíčka? Vyléčená žena by pak mohla počít a porodit dítě z vajíčka obsahujícího dědičnou informaci dárce. Nebyla by jeho biologickou matkou. Tou by byl dárce buněk. A protože dárcem může být i muž, mohlo by dojít k paradoxní situaci, kdy v roli biologické matky vystupuje zástupce vousatějšího pohlaví.
Neplodné porodily!
Ve prospěch své teorie Jonathan Tilly uvádí případy žen a dívek, které byly neplodné, ale po transplantaci kostní dřeně porodily zdravé děti. O tom, kdo je biologickou matkou těchto dětí, bychom se mohli přesvědčit analýzou dědičné informace. Byl by to však velice kontroverzní počin, který by hrozil duševní újmou a strádáním jak vyšetřovaným ženám, tak jejich dětem.
Mnozí vědci vyzývají Tillyho, aby své experimenty ještě jednou zopakoval a tím je potvrdil. Tilly celkem logicky namítá, že ověřovací pokusy by měli provést skeptici. „Upozorňuji vás, že vás to bude stát pět let dřiny,“ říká kritikům Jonathan Tilly. „Ale přeji vám k tomu hodně zdaru.“
Někdo hozenou rukavici zcela jistě zvedne. Už proto, že by tvorba vajíček z buněk kostní dřeně našla praktické uplatnění v chovu a šlechtění hospodářských zvířat, při záchraně ohrožených druhů a v neposlední řadě i při léčbě neplodnosti.
Důchodkyně matkou, tetou i pěstounkou
Francouzská učitelka na penzi Jeanine Solomonová se postarala o notný rozruch, když se vrátila z výletu do Spojených států s novorozencem v náručí. Na soukromé kalifornské klinice si nechala implantovat do dělohy embryo vzniklé oplozením ve zkumavce a navzdory pokročilému věku se stala matkou. Skutečnou biologickou matkou dítěte však byla najatá Američanka, která poskytla vajíčka pro oplození. Otcem, který dodal pro oplození spermie, byl Jeaninin starší bratr Robert Solomon. Oba sourozenci se rozhodli přivést na svět dědice rozsáhlých rodinných statků a do Spojených států se uchýlili proto, že francouzské zákony podobné rodičovské šarády zakazují. Jeanine vystupuje jako matka dítěte, i když biologicky je jen jeho pěstounkou. Vzhledem k tomu, že otcem dítěte je její bratr, je svému „dítěti-svěřenci“ zároveň i tetou.
Dvě ženy v jednom těle
Genetické vyšetření rodiny, které mělo najít matce tří synů potenciálního dárce ledviny, odhalilo prapodivnou věc. Přestože žena porodila všechny tři syny, její dědičnou informaci nesl jen jeden. Dva zbývající měli za matku někoho jiného. Záhadu vysvětlilo důkladnější vyšetření. To ukázalo, že tělo matky tvoří dvě geneticky odlišné populace buněk. Žena se jako embryo vyvíjela v těle své matky spolu se svou setrou. Obě embrya ale splynula a vytvořila jedno tělo. Ve vaječnících však měla takto narozená dívka vajíčka dvou odlišných žen. Jeden syn byl proto „vlastní“, kdežto zbývající dva byli syny nenarozené sestry.
Matky na smlouvu
Některé ženy nejsou z nejrůznějších důvodů s to donosit své dítě. V USA a několika dalších zemích se jim nabízí řešení – najmout pro zárodek „paní na hlídání“. Biologickým rodičům donosí zárodek vzniklý oplozením ve zkumavce náhradní matka. Žena, která dítě porodí, není jeho biologickou matkou.
Obě strany obvykle sepíšou smlouvu, která jejich obchod zajistí a posvětí. Smlouva ale není žádná formalita, protože se už nejednou stalo, že si náhradní matka vytvořila během těhotenství k cizímu dítěti tak silný vztah, že se jej po porodu odmítla vzdát. Následovaly pak složité soudní spory. Ve většině zemí, Českou republiku nevyjímaje, je proto „náhradní mateřství“ postaveno mimo zákon.
