Záhadu jednoho z nejrychlejších vymření živočišného druhu v historii naší planety, která dlouhá léta trápila nejednoho paleontologa, nedávno rozluštili britští odborníci z Institutu zoologie v Londýně.
Jako inspirace, jak podpořit druhovou rozmanitost mezi živočichy nebo jak účinně zabránit jejich vymírání, se mimo jiné nabízí i pohled do minulosti. Nalezené kosti dávných tvorů totiž mohou napovědět mnoho o tragickém osudu svých majitelů. Vědci z věhlasného Institutu zoologie v Londýně, který je výzkumnou větví londýnské Zoologické společnosti se staletou tradicí, se zabývají vším, co může být prospěšné pro zachování rozmanitosti živočišných druhů na naší planetě a pro konzervaci přirozeného životní prostředí nejrůznějších živočichů. Nedávno se kvůli tomu vydali až na Nový Zéland pátrat po příčinách „náhlé smrti“ nelétavých ptáků moa.
Proč ubylo ptáků moa?
Ptáci moa se na Novém Zélandě zřejmě poprvé objevili před 18,5 miliony lety a žili tu v hojném počtu. Ještě před tisíci roky se jejich počet pohyboval mezi 3 až 12 miliony, avšak dříve, než sem zavítal člověk, jejich počet výrazně klesl, a to na zhruba 159 tisíc. Náhlý úbytek si vědci vysvětlují tím, že migrující ptáci zanesli na ostrovy ptačí choroby, které se o úbytek mezi moa postaraly. Jako další možnost se jeví i to, že množství žijících opeřenců na Novém Zélandu negativně ovlivnily některé lokální události, například sopečná erupce. Noví obyvatelé už pak jejich jen zkázu jen dokonali.
Daň za pomalost!
Kolem roku 1300 našeho letopočtu, po příchodu prvních lidí z Polynésie, tento pták vyhynul během necelých 100 let. Člověk začal moa lovit kvůli potravě. Na tom by sice nebylo zas nic tak neobvyklého, ale kámen úrazu spočíval v tom, že pták se velmi pomalu vyvíjel. Zatímco dnešní opeřenci obvykle dospívají v průběhu dvanácti měsíců od vylíhnutí, moa dosahovali zralosti, a tedy především i schopnosti reprodukce, za více než deset let! Lidé tak stihli tyto ptáky vybít dříve, než se stačili vůbec vyvinout v dospělé jedince, začít se rozmnožovat, a tak dát šanci novým generacím.
Co prozradily kosti?
Britští vědci pravdu o pomalém vývoji ptáků moa odhalili při zkoumání kostí devíti z celkem jedenácti dnes známých druhů dávného ptáka. Na nich jsou patrny jakési růstové kroužky, podobné letokruhům stromů. Současní ptáci již takový „osobní kalendář“ nemají, ale i dnes existuje mnoho zvířat, například lední medvědi, která těmito růstovými záznamy disponují. Tyto kroužky prozrazují odlišný růst v průběhu ročních období. Na jaře a v létě, když je více potravy, probíhá vývin živočichů rychleji, zatímco v chladnějších obdobích se naopak zpomalí, a změny počasí se tak odrazí na hustotě kostí.
Smrtelný poklid
Ptáci moa se podle vědců vyvíjeli velmi pomalu, protože to patřilo k jejich životní strategii. V jejich bezprostřední blízkosti, na izolovaném území ohraničeném oceánem, totiž neexistoval žádný jejich přirozený nepřítel, takže si tu dávní opeřenci mohli žít v poklidu. „Kdyby se tito ptáci vyvíjeli v přítomnosti predátorů, místo důkladného vývoje by byl větší důraz na mnohem rychlejší reprodukci,“ říká Samuel Turvey z londýnského Institutu zoologie, který se na celé studii o vyhynutí moa významně podílel. Navíc neobvyklý pták při rozmnožování kladl pouze jedno až dvě vejce, což rovněž urychlilo jeho rychlý zánik. Není proto divu, že pro člověka nebyl problém vyhubit ptáky moa v tak rekordně krátkém čase.
Největší opeřenec světa
Jedním z nejznámějších druhů moa je samozřejmě ten největší z nich, Dinornis giganteus. Byl největším ptákem, který kdy obýval naši planetu. Dorůstal nepřehlédnutelné výšky dvou metrů a dnes by se tak mohl s klidem dívat z očí do očí nejvyšším hráčům basketbalu. V průměru vážil zhruba 120 kilogramů, ale ve výjimečných případech se jeho váha mohla pohybovat až kolem 240 kilogramů, což je srovnatelné s průměrnou váhou dospělého tygra ussurijského, největší kočkovité šelmy současnosti.
Většina druhů moa ale takových obřích rozměrů nedosahovala a někteří ptáci dorůstali spíše velikosti dnešních krocanů. Pro všechny druhy však byla typická malá hlava na dlouhém krku, z níž vyčníval široký, zploštělý zobák s dobře vyvinutými nozdrami a nosními kůstkami. Čich tak pravděpodobně měli velmi dobrý. Jakoukoli stopu po zakrnělých křídlech byste na ptácích moa, narozdíl od současných nelétavých opeřenců, hledali marně.
Živil se nejrůznějšími rostlinami, listy stromů a bobulemi. V objeveném zachovalém žaludku dávného ptáka se rovněž nalezly obroušené kameny, které zvířeti pomáhaly rozmělnit potravu, podobně jako tomu je dnes například u pštrosů. Z dnešních žijících ptáků jsou s moa příbuzní právě pštrosi, kivi nebo kasuáři. Všichni patří do ptačího nadřádu Běžců, nelétavých ptáků.
Kdo je hlavou rodiny?
Poprvé byly ostatky ptáka, který zemi obýval před stovkami let, objeveny před zhruba 160 lety. Od té doby se v bažinách i v jeskyních na Novém Zélandu nalezly tisíce kostí nejrůznější velikosti a nejrozmanitějších tvarů, na jejichž základě bylo vědecky popsáno na 60 druhů moa. Až analýza DNA, provedená před dvěma lety novozélandskými a anglickými odborníky, počet moa zredukovala na současných 11 druhů. Ukázalo se, že vědce při určování druhů často mátla rozdílná velikost mezi samcem a samicí. Samice totiž obvykle výrazně převyšovaly své mužské protějšky. V jednom ze zkoumaných případů byla samice dokonce dvakrát větší než její partner. Takže jedinci, o nichž se dlouhá léta předpokládalo, že patří k odlišnému druhu, se nakonec ukázali být příbuzní, jen opačného pohlaví.
Výškový rozdíl mezi samcem a samicí byl pak patrně dán rozdílným způsobem shánění potravy. Jako možná se jeví i varianta, že samičky musely o toho pravého mezi sebou navzájem soupeřit. Výběr budoucího partnera byl velmi náročný, neboť samec později zastával důležitou rodičovskou úlohu a staral se o vejce i o výchovu mláďat.
Více se dozvíte na:
http://www.zoo.cam.ac.uk/ioz/
