Člověk nemusí být zdaleka závislý jen na klasických drogách, jako je heroin, kokain, případně alkohol či nikotin. Stále častěji slyšíme o gamblerech závislých na hazardu, o závislosti na počítačové hry nebo na adrenalinové sporty. Kde se v člověku taková závislost bere? Proč se sám ničí?
Biologický základ mají všechny typy závislostí stejný. Mnohé z nich souvisejí s procesy na první pohled tak nevinnými, jako je ukládání informací do paměti.
Co je závislost?
Moderní definice závislosti hodnotí především typické chování závislých osob. Americký psycholog Howard Shaffer, který vede oddělení pro výzkum závislosti na Harvardově universitě tvrdí, že jádrem závislosti není nic jiného než zkušenost – opakovaná, emociálně velice silná a častá zkušenost.
Závislost vzniká v případě, kdy se člověku podaří nějakým způsobem dostat pod kontrolu nervové dráhy a centra zodpovědná za vznik příjemných pocitů, jež člověka pohánějí do činností nezbytných pro přežití. Takové příjemné pocity se dostavují u každého zdravého živočicha po uhašení žízně, po nasycení nebo po páření. Narkoman se naučí ovládat tato centra nestandardním, dalo by se říci „neférovým“ způsobem. K jejich aktivaci používá chemickou látku (drogu). Obdobné nenormální stimulace těchto mozkových center může člověk dosáhnout i nadměrným využíváním či spíše zneužíváním původně zcela přirozených podnětů, jaké mu skýtá jídlo nebo sex. Pokud tyto podněty využije k nadměrnému a opakovanému navozování libých pocitů, pak se na nich může stát závislým.
Pro definici závislosti už proto není pro mnoho odborníků rozhodující, zda jde o závislost na drogách nebo jiném podnětu. Jako závislost vědci chápou stav, kdy člověk opakované propadá sebepoškozujícímu chování a je mu jedno, co si tím způsobuje. V tomto směru je tedy závislost na hracích automatech stejná jako závislost na heroinu.
Někteří badatelé však před házením všech závislostí do jednoho pytle varují. Upozorňují například na skutečnost, že klasické „chemické“ drogy působí jako velmi silný bič, který z mozku „vytříská“ velká množství látky zvané dopamin. Ten je zodpovědný za navození libých pocitů narkomanů. Mozek člověka propadlého hracím automatům se pod vlivem této „nechemické drogy“ zaplavuje o poznání menším přívalem dopaminu.
Zákeřná paměť!
Pro vytvoření návyku zdaleka nestačí jen samotný příjemný pocit, který droga nebo jiný podnět vyvolávají. Svou roli tu sehrává i paměť. Její podíl na návyku se ukáže ve chvíli, kdy chce člověk se závislostí skoncovat.
Dokonce i lidé s velmi silnou vůlí, kteří mají podporu blízkých a zbavují se závislosti pod dohledem odborníků, jsou v neustálém pokušení vzít drogu znovu. I po letech abstinence u nich může propuknou zhoubný návyk plnou silou. Alkoholik, který si prožil peklo deliria tremens, narkoman, jehož poslaly drogy na dno společensky, duševně i zdravotně nebo chorobný hráč, který prohrál veškeré své jmění a nadělal dluhy všude, kam se jen podíval – ti všichni mohou po letech „sekání dobroty“ prakticky kdykoli propadnout své bývalé vášni. V jistém slova smyslu pro ně není tato vášeň nikdy minulostí a provází je zbytkem života. To je jedna z největších zákeřností každé závislosti.
Učení a droga působí stejně
Vědci se dlouhá desetiletí věnovali studiu okamžitých efektů vyvolaných drogou v lidském mozku. Droga vyvolá v mozku krátkodobý vzestup dopaminu a dalších molekul, přenášejících nervové vzruchy, které navodí příjemný pocit. Mozek se ale tomuto podráždění velmi rychle přizpůsobí. Nervové obvody a centra, která na příval drogy reagují, k jejímu účinku rychle znecitliví. Mozku se nedostává příjemných podnětů, když účinek drogy odezní. Narkoman to pak pociťuje jako abstinenční příznaky.
S postupem doby je lékařům, psychiatrům, neurologům a dalším odborníkům stále více jasné, že krátkodobý efekt drogy je jen jednou stranou mince drogové závislosti. Začali se proto zajímat o dlouhodobé účinky drog na lidský mozek. Některé procesy, které byly odhaleny v mozcích narkomanů připadaly neurobiologům velice povědomé. Znali je ze studia procesů, které jsou základem učení a paměti. Chuť na novou dávku drogy je v mozku narkomana spouštěna vzpomínkami a situacemi, které jsou v mozku narkomana pevně spojeny s užíváním drogy.
Učení a droga působí na lidský mozek v mnoha směrech velice podobně. Oba procesy například vyvolávají změnu propojení neuronů na tzv.synapsích, kontaktních místech nervových nebo smyslových buněk. Oba rovněž spouštějí v neuronech celou kaskádu buněčných signálů, které aktivují uvnitř buněk vybrané geny. Výsledkem toho všeho jsou trvalé změny chování. Teprve pochopení těchto dlouhodobých vztahů, navozených užíváním drogy, otevírá reálnou naději na boj se závislostí.
„Pokud chceme závislosti léčit,“ říká Steven Hyman, ředitel amerického Národního ústavu pro duševní zdraví v Bethesdě, „pak musíme pochopit to, jak se do paměti závislého člověka ukládají asociativní vzpomínky, protože ty dodávají na významu droze a jsou základem hluboce zakořeněného chování, které pak spouští opakovaný návrat k droze i po delší abstinenci.“
Co si narkoman pamatuje?
Vědci obecně dělí vzpomínky do dvou základních kategorií. Část svých vzpomínek si člověk uvědomuje, zbytek je uložen v naší paměti bez toho, že bychom si toho byli vědomi. Narkoman si může pamatovat poslední závratný pocit blaha, který zažil po užití drogy, a může se proto k droze vracet, aby si tento zážitek zopakoval.
„Tyhle vzpomínky celkem dobře vysvětlují, proč lidé berou drogy, ale nevysvětlují, proč jsou na nich závislí,“ říká neurobiolog Terry Robinson z University of Michigan v Ann Arboru.
Závislý člověk cíleně vyhledává a bere drogy, i když už mu to dávno žádné blaho nepřináší. Pokračuje v tom dokonce i navzdory vlastnímu velmi silnému odhodlání s drogami skoncovat. To je jednání typické nejen pro závislost na drogách, ale i pro další typy závislostí.
V pozadí závislostí jsou podle mnoha odborníků vzpomínky, které si takto zasažený člověk neuvědomuje. Právě ony mu nahánějí nezdolnou chuť na drogu a nutí jej, aby se k droze vrátil i po dlouhé abstinenci. Obsahem těchto nevědomých vzpomínek jsou například „kulisy“, v nichž narkoman drogu užíval. Abstinující alkoholik dostane například chuť na „lok“, když zaslechne cinkání kostek ledu ve sklenici s whisky.
Když byly abstinujícím narkomanům promítnuty záběry zachycující užívání jejich drogy, popisovali tito lidé nástup silné chuti na drogu. Na jejich těle se projevovaly neklamné příznaky stresu, např. zvýšení tepové frekvence, a prudce se jim zvýšila aktivita center mozkové kůry v přední části mozku, jež jsou zodpovědná za navození příjemných pocitů.
Abstinent nezapomíná
Na vzniku závislosti na drogách se podílí ještě jeden typ neuvědomovaných vzpomínek. Ty jsou zřejmě podstatou tzv. senzitizace (navození stavu zvýšené citlivosti k droze), která je typická pro první fáze užívání drogy před příchodem zeslabené odpovědi na drogu. Názorně si může senzitizaci demonstrovat na pokusných zvířatech. Pokud podáme pokusnému potkanovi velkou dávku drogy a stejnou dávku opakujeme několik dní po sobě, pak každá další dávka vyvolává silnější odezvu. Potkan je po každé další dávce silněji nabuzen a i v jeho mozku se objevuje vyšší množství dopaminu.
Tento stav senzitizace vydrží velice dlouho. Tým vedený Terrym Robinsonem podával pokusným potkanům amfetaminy a pak je nechal rok abstinovat. Když pak vědci dali pokusným zvířatům jedinou dávku amfetaminů, následovala výrazně bouřlivější odezva, než jakou bylo možné pozorovat u stejně starých potkanů bez předchozí zkušeností s drogou.
Celý proces ale není zdaleka tak jednoduchý, jak možná na první pohled vypadá. Zjevně se na něm podílí nejen droga, ale i v vnější podmínky. Když dostali rok abstinující potkani dávku amfetaminu v jiné kleci, než v které absolvovali úvodní drogovou kúru, reagovali na drogu jako kdyby se s ní nikdy nesetkali. V novém prostředí mozek drogu neočekává a proto na ni nereaguje jako na „starou známou“.
Radši drogu než děti!
Každá droga má poněkud jiný účinek. Vazebná místa, na němž se molekula drogy váže jsou různá, jejich konečný efekt na mozek je ale vždy velice podobný. V mozku se uvolní dopamin a zaplaví ta centra, která jsou zodpovědná za vznik příjemných, libých pocitů. Dlouhodobé užívání drogy mozek „opotřebovává“, to znamená, že v něm ubývá míst, kde se může dopamin vázat a kde jeho molekuly projeví svůj efekt. Tohle „opotřebení“ je dlouhodobé. Mozek narkomanů je neschopen normální dopaminové akce a ztrácí schopnost zareagovat na jednoduché podněty, které u zdravých lidí navozují příjemné pocity. Narkoman nemá radost z toho že vidí přítele, nedokážou si vychutnat pěkný film. Jediné co jeho otupělým mozkem ještě jakž takž zatřese, je další dávka drogy.
To také vysvětluje typické změny v chování narkomanů. Ztrácejí zájem o své nejbližší, nezajímá je zaměstnání a dokonce ani vlastní zdraví. Nic z toho pro ně není dostatečně silným stimulem, který by dokázal aktivovat příslušná mozková centra.
„Není pravda, že by matka závislá na kokainu přestala mít ráda své děti,“ říká Alan Leshner, ředitel Národního ústavu pro zneužívání drog v americké Bethesdě. “Pravda je ale taková, že ona má raději drogu než své děti.“
Defilé netradičních „závisláků“
Vedle tradičních závislostí, které poutají člověka k drogám, alkoholu nebo tabáku, existuje široké spektrum závislostí, které na první pohled vypadají zcela neškodně. Dovedou si však svou oběť zotročit stejně bezohledně jako kokain, nikotin nebo etylalkohol.
Kdy se na gamblera usměje štěstí?
Pokud má některé chování moderního člověka opravdu blízko ke klasické drogové závislosti, pak je to zcela jistě chorobný hazard. Gambler propadlý své vášni pohrdá v životě prakticky vším – ovšem s výjimkou hazardní hry. Za možnost usednout ke kartám nebo si stoupnout k hernímu automatu s hrstí mincí by dal cokoli. Žije s vidinou, že jednou se na něj musí usmát štěstí a vyhraje „balík“. Dost dobře neví, co by si s ním počal, je ale skoro jisté, že by ho opět prohrál.
Notorický gambler touží po hře stejně silně jako narkoman po dávce drogy. Tím ale podobnost s drogovou závislostí nekončí. Narkoman musí pro udržení požitku z drogy neustále zvyšovat dávky, chorobný hráč zas musí zvyšovat sázky. Gambler, který si může pořádně zahrát, prožívá stejně omamný pocit jako narkoman, který dostal svou dávku kokainu nebo heroinu.
Také abstinenční příznaky prožívají gambleři s intenzitou, která si v ničem nezadá s „absťákem“ narkomana. Chorobný hráč „odříznutý“ od své vášně nemůže spát, má bolesti břicha, potí se, je podrážděný a neustále jej pronásleduje jedna jediná myšlenka „Moct si tak zahrát!“ Stejně jako narkoman závislý na heroinu nebo kokainu si ani gambler není ani po mnoha letech abstinence jistý tím, zda znovu nepropadne vášni pro hru.
Podobnost mezi gamblerem a narkomanem se neomezuje jen na vnější projevy návyku. Velmi podobné procesy probíhají i v jejich mozcích. Názorně to ve svých experimentech prokázal americký psychiatr Marc Potenza z Yaleovy university. Když promítal gamblerům videozáznam z „hráčských doupat“, pozoroval u nich aktivitu stejných mozkových center, jaká jsou uvedena do činnosti v mozku drogově závislého člověka sledujícího videozáznam narkomana užívajícího drogu.
Sen o výhře
Chorobný hráčům jde přitom především o vidinu výhry a nikoli o hru samotnou. Nad jakoukoli pochybnost to prokázal pokus Erica Hollandera z Mount Sinai School of Medicine v New Yorku, který pozoroval aktivitu mozků gamblerů hrajících karty „jen tak“ a srovnával ji s aktivitou mozku chorobných hráčů při karbanu o stodolarové sázky. Rozdíl v nabuzení mozku byl dramatický. Je tedy zřejmé, že teprve sázka o velké peníze dělá ze hry skutečnou drogu.
„Pozoroval jsem stejný rozdíl, jako když jsme nechali alkoholiky koukat na láhev limonády nebo když jsme před ně postavili láhev whisky,“ říká Hollander.
Podobnost v psychice narkomana a gamblera dokumentuje i fakt, že oba selhávají v modelových situacích, kde se jiným vyplatí počkat, protože budoucí zisk je podstatně vyšší než zisk bezprostřední. Gambler a narkoman chtějí zisk hned teď. Odmítají čekat na holuba na střeše a spokojí s vrabcem v hrsti.
Chorobné hráče lze dokonce léčit podobnými léky jako narkomany. Lidé závislí na opiátech bývají léčení preparátem zvaným naltrexon, který způsobí, že narkomanem přijatý opiát nezabírá. Psychiatr Suk Won Kim z University of Minnesota zkoušel použít naltrexon pro léčbu gamblerů. Celkem 45 chorobných hráčů bralo naltrexon po dobu 11 týdnů a plné tři čtvrtiny z nich udávaly, že už po hře tolik netouží. Když už se jim stalo, že ke hře přeci jen sedli, neměli z ní ten správný požitek..
Nacpat se k prasknutí
Mnozí chorobní „přejídači“ se chovají podobně jako gambleři nebo alkoholici. Jídlo se pro ně stává drogou a zcela ovládne jejich život. Příbuznost těchto závislostí dokládají biochemické procesy, odehrávající se v mozcích „přejídačů“. Mnoho lidí, kteří propadli jídlu jako droze, má v mozku snížen výskyt bílkoviny, na níž se vážou molekuly dopaminu. Stejný nedostatek vazebných míst pro dopamin bývá pozorován u osob, které mají sklony k užívání drog. Bez vazebných molekul nejsou některá centra dopaminem dostatečně stimulována a to může postiženého člověka navodit „hlad“ po jeho vydatnějším přílivu. Někdo si jej dopřeje díky drogám, jiný se uchýlí k jídlu a skončí obludným přejídáním.
Podle některých psychiatrů nese znaky závislosti např. bulimie, při níž se postižený člověk nejprve přejí a vzápětí se v návalu výčitek donutí snědené jídlo vyzvracet. V tom se liší bulimie od anorexie, která se projevuje velmi tvrdou kontrolou příjmu potravy. Anorektici nezažívají závratně příjemné pocity. Lidé s bulimií a lidé propadlí chorobnému přejídání si nejprve prožívají vrcholně příjemný pocit z „přecpání“. Teprve pak následuje pocit viny a výčitky svědomí.
Bulimii spouští naprosto vědomé jednání, stejně jako drogovou závislost, kdy se postižený člověk rozhodne, že si „dá do nosu“, a následně pak svůj prohřešek proti zásadě střídmé výživy zcela vědomě a cíleně řeší vyzvracením toho, čím se nacpal. Po několikerém zopakování ale toto chování významně poznamená příslušná nervová centra v mozku a najednou se pacientovi jeho chování vymyká z kontroly. Mozek si dělá, co chce. Pacient si nemůže pomoct, touží po přejedení a následném zvracení, vzniká závislost. Postižený člověk je před „záchvatem“ bulimie skleslý, ustrašený a v depresích. Když se ale přejí, požívá osvobozující pocit, který ještě po nějakou dobu doznívá.
Patricia Farisová, která se na University of Minnesota zabývá fyziologií trávicí soustavy člověka, je přesvědčena, že při bulimii dochází k narušení funkcí bloudivého nervu, který řídí činnost řady vnitřních orgánů od srdce, přes plíce až po střeva a žaludek. Záchvat přejídání je schopen na chvíli uvést funkce bloudivého nervu opět do rovnováhy a znovu nastolená rovnováha je centry v mozku vnímána jako libý pocit. O tom, jak silný je návyk na „normalizaci“ bloudivého nervu bulimiků přejídáním, svědčí vysoký podíl bulimiků, kteří se po zdánlivém vyléčení ke své vášni opět vracejí. Pokud člověk propadne bulimii na několik let, pak je pro něj velice těžké, ne-li nemožné, se z osidel této závažné poruchy vymanit.
Teorie Patricie Farisové mají zatím jen slabou podporu v údajích získaných při výzkumu příčin a následků bulimie, přesto je četní odborníci berou velmi vážně.
Kde končí zábrany v sexu?
Závislost na sexu se neocitá ve středu zájmu badatelů příliš často. Mnozí odborníci dokonce vážně pochybují, že by se lidé mohli stávat na sexu závislými, protože tato základní biologická funkce, nezbytná pro zachování druhu, je regulována samostatnými nervovými centry. Není tu prý možné „krátké spojení“, jež by dovolilo vytvořit návyk. Tento názor opírají psychiatři i o laboratorní vyšetření, při kterých se ukazuje, že naltrexon účinný proti návykům na drogy nebo proti chorobnému hráčství nemá na pohlavní touhu testovaných dobrovolníků výraznější vliv. Znamená to tedy, že touha po droze a touha po sexu podléhá v mozku regulaci jinými nervovými centry.
Přesto se ve společnosti vyskytují lidé, pro které se sex stal drogou a kteří se na něm stali závislí. Alespoň v jejich chování se mnohé neklamné známky závislosti projevují. Ať už je předmětem jejich pohlavní touhy kdokoli či cokoli, stává se jim jejich oblíbená sexuální praktika smyslem života. Nikdy nemají dost, nejsou schopni udržet svou žádostivost pod kontrolou a jejich každodenní život se rozpadá.
Někteří vědci jsou přesvědčeni, že se jim podařilo odhalit procesy v mozku, které sdílejí lidé závislí na sexu s narkomany. Tým z University of Pennsylvania ve Philadelphii, vedený psychiatričkou Annou Rose Childressovou, vyšel z podobnosti pocitů, jaké prožívají lidé závislí na sexu a narkomani závislí na kokainu. Podle Childresové je pro obě skupiny závislých osob typická absence „brzdících“ mechanismů.
„Tito lidé se dostanou do stavu, kdy je jejich návyk uvede ,do chodu’ tím, že se v nich zlomí jakékoli zábrany a oni už nejsou schopni své jednání kontrolovat, natož pak zastavit,“ vysvětluje Childressová.
Sledování aktivity mozku by mělo odhalit, jestli se na tomto společném pocitu narkomanů závislých na kokainu a lidí závislých na sexu podílejí i stejná mozková centra.
První výsledky Anne Rose Childressové a Petera Martina z Vanderbiltovy university v Nashvillu naznačují, že pohlavní vzrušení aktivuje stejná centra jako drogy i u lidí, kteří na sexu závislí nejsou. Je zřejmé, že i sex v sobě nese potenciál pro vznik závislosti. Za jakých okolností se ale přirozené chování mění v chorobnou závislost, to zatím není jasné.
Opojení z nákupů
Spektrum závislostí je skutečně široké. Mezi jejich oběti patří dokonce i lidé s neodbytným nutkáním hromadit věci, sbírat, nakupovat nebo dokonce krást. Oběti „záchvatových nákupů“ najdeme mnohonásobně častěji mezi ženami než mezi muži. Chorobné „nakupovačky“ obvykle končí s do mrti vyčerpanými účty a konty a navíc i astronomickými dluhy u všech, kdo byli ochotni jim půjčit. Domov mají přecpaný vším, co si v záchvatech své vášně pořídily. Naprostou většinu z toho nejen že nepotřebovaly, ale nakonec to ani nepoužívaly. Mnohé věci dokonce ani nevybalí.
Záchvat nakupování sice provází nejprve závratný pocit podobný opojení z drogy. Ten ale je vzápětí vystřídán depresí, strachem, pocitem viny a celkovým vyčerpáním. Mnozí psychiatři jsou přesvědčeni, že i záchvaty nákupů jsou tedy projevem závislosti. Howard Shaffer z Harvardovy university zjistil u pacientů propadajících nakupovací horečce abstinenční syndrom v případech, kdy si nemohou „zanakupovat“.
Chorobné nakupování má podle některých psychiatrů mnoho společného s kleptomanií. Tito lidé prostě musí některé věci mít za každou cenu, dokonce i v případě, že je vůbec nepotřebují.
Na některých amerických universitách byla odzkoušena léčba kleptomanů pomocí naltrexonu, používaného při odvykacích kúrách narkomanů. Psychiatr Suk Won Kim z University of Minnesotta odzkoušel naltrexon na deseti kleptomanech a po jedenáctitýdenní kůře pozoroval výrazné zlepšení u devíti léčených osob.
Pro drogu na internet
Na první pohled se jako jedna z největších současných vln závislosti jeví „posedlost internetem“. Psychiatři jsou ale velice obezřetní ve vynášení soudů nad těmi, kdo prosedí dlouhé a dlouhé hodiny u obrazovky počítače, utápějí se v internetových diskusích (chatech) nebo tráví většinu času „surfováním“ po internetových stránkách s nejrůznějším obsahem.
Mnozí internetoví nadšenci bezesporu redukují svůj osobní život na sezení u počítače, není ale jasné, zda je v tomto případě předmětem závislosti samotný internet, nebo zda si člověk prostřednictví internetu snáze uspokojují jiné závislosti. Na internetu může trávit obrovskou spoustu času typický gambler, protože se mu tam nabízí nepřeberné množství sázek, včetně „nádherně“ riskantních spekulací na burze. Člověk závislý na sexu zas najde na síti obrovská kvanta stránek s pornografickým obsahem. S rozvojem internetových obchodů se uchylují k internetu stále častěji i „chorobní nakupovači“.
Může být běh pro zdraví závislostí?
Psychiatři se však zabývají i závislostmi, které označují jako „pozitivní“. Zní to sice jako paradox, ale mezi „pozitivně závislé“ lze zřejmě zařadit například některé až fanatické vyznavače běhu pro zdraví. Fyzická zátěž spojená s rekreační během zvyšuje v mozku hladiny tzv. endogenních morfinů. To jsou látky vyráběné lidským organismem, které se vážou v mozku na stejné vazebné bílkoviny na povrchu nervových buněk jako drogy ze skupiny opiátů (např. morfin či heroin). Endogenní morfiny zvyšují v mozku, stejně jako opiátové drogy, koncentrace dopaminu. Sdílejí tedy stejný mechanismus pro vyvolání libých pocitů. Rekreačnímu běžci tedy může běh přinášet stejně závratné pocity jaké dává narkomanovi droga. Nic na tom nemění ani fakt, že běžec dosahuje tohoto pocitu „přirozenými“ prostředky.
Možnost závislosti na příjemných pocitech vyvolaných fyzickou námahou naznačují i výsledky pokusů na laboratorních potkanech. Tyto experimenty provedl tým Stefana Breného ze stockholmského Karolinska Institutet. Švédští biologové vyšlechtili potkany, kteří jsou velice náchylní k návykům na nejrůznější drogy, a pak těmto zvířatům nabídli „jogging“ v otáčivém bubnu. Potkani „narkomani“ se věnovali běhu v bubnu s podstatně větší náruživostí než potkani, kteří slabostí pro drogy netrpí. Biochemické testy odhalily u běhajících potkanů stejné procesy, jaké probíhají u potkanů navyklých na užívání kokainu. Platila tu ale i opačná souvislost mezi fyzickou námahou a sklonem k drogové závislosti. Obyčejní potkani, kterým bylo umožněno běhat, měli vyšší sklon k návyku na alkohol. To je jistě velice významný objev, protože naznačuje, že „přirozená závislost“ na netoxických látkách (např. endogenních morfinech) může za určitých okolností přerůst v klasickou drogovou závislost.
Závisláci a závislačky
Na člověka číhá spousta pokušení. Proč si někdo vybere heroin a jiný rekreační běh? Proč se z někoho stane alkoholik a proč je jiný silně závislý na nikotinu?
Jedním z významných faktorů určujících druh závislosti je pohlaví. Muži zcela dominují mezi lidmi závislými na sexu a mají převahu i mezi klasickými drogovými narkomany a gamblery. Mezi narkomany a chorobnými hráči najdeme dvakrát tolik mužů než žen. Naopak, ženy jsou nejčastěji postiženy závislostí na jídle, nákupech a také častěji trpí kleptomanií. Mezi chorobnými „nakupovači“ tvoří ženy plných 90% a mezi kleptomany je dvakrát až třikrát více žen než mužů.
Co nám dělá dobře
Člověk dokáže prožívat spoustu příjemných pocitů i bez drog a závislostí. Mechanismus vzniku příjemných pocitů u lidí bez závislosti zajímá vědce přinejmenším stejně jako procesy v mozku narkomanů, kleptomanek nebo alkoholiků. Jen tak totiž mohou přijít na to, jak zbavovat pacienty jejich závislosti.
Neurolog Hans Breiter z bostonské General Hospital studoval průtok krve oblastmi mozku, vylučujícími hladiny dopaminu u zcela zdravých lidí, kteří hráli ruletu. Pokusné osoby vyhrávaly i prohrávaly a přitom u nich docházelo k aktivaci stejných mozkových center, jaká se uvádějí do činnosti při užívání drog u narkomanů. Stejná centra jsou uváděna do činnosti u zdravého člověka, očekávajícího vynikající kulinářský zážitek z bohaté hostiny.
Jiní badatelé zjistili aktivaci těchto center u zdravých osob dokonce i při konzumaci čokolády, při poslechu hudby nebo při sledování něčeho, co se nám líbí (krajina, obraz). Podle řady současných neurologů a psychiatrů mohou i tyto reakce na celkem přirozené stimuly vyvolat u vnímavých osob závislost. A to navzdory tomu, že podnět klasické drogy je ve srovnání s přirozenými stimuly (jídlem, během nebo sexem) dvakrát až pětkrát silnější.
