Nejpočetnějším řádem hmyzu jsou brouci – každý třetí ze současně žijících hmyzích druhů je brouk.
Zatím se jich vědcům podařilo objevit 370 000 druhů, řazených do 166 čeledí. S výjimkou slaných vod a polárních ledových oblastí se broukům daří úplně všude. 21. STOLETÍ vás provede jejich světem.
Agregace – náhodné shluky jedinců jednoho či více druhů na určitém místě.
Brouci – řád se latinsky nazývá Coleoptera, což znamená „pouzdrová křídla“. Hlavním znakem jsou tvrdé či kožovité krovky (elytra), přeměněný první pár křídel, který kryje a chrání druhý pár blanitých křídel a zadeček. Některé druhy (např. střevlíci) mají blanitá křídla, která jinak hmyz používá k letu, zakrnělá – krovky mají srostlé, takže nemohou létat. Tělo brouků se skládá z hlavy (caput), hrudě (viz) a zadečku (viz). Na hlavě vidíme složené oči, tykadla (viz) a ústní ústrojí (viz).
Cuticula (kutikula) – vrstva na povrchu těla, tvořená chitinem (viz), která slouží jako vnější kostra. Kutikulu vylučuje jednovrstevná pokožka (hypodermis).
Délka vývoje brouků je velice odlišná, od několika týdnů po několik let. Všichni procházejí tzv. proměnou dokonalou (holometabolie), kdy mezistupeň mezi larvou a dospělcem (imago – viz) tvoří kukla (viz). Např. celkový vývoj tesaříka obrovského se počítá na dva roky, ovšem tesaříka krovového na pětkrát delší dobu. Vývoj chrousta trvá čtyři roky, roháče pět let atd.
Ekotyp – skupina brouků jednoho druhu, přizpůsobených podmínkám určitého prostředí. Od ostatních jedinců stejného druhu se liší dědičnými znaky a vlastnostmi, souvisejícími právě s tímto přizpůsobením.
Feromony (ektohormony, exohormony) – chemické látky vylučované živými organismy do prostředí a vyvolávající u jedinců téhož druhu specifickou změnu chování či fyziologickou reakci. I u brouků to jsou signály pro aktivitu reprodukční (pohlavní a shromažďovací), alarmující, obrannou apod.
Glykogen – zvaný též„živočišný škrob“. V čistém izolovaném stavu je to bílý a ve vodě rozpustný prášek. Jde o rezervní látku uloženou v buňkách tukového tělesa, kde se hromadí zejména na konci larválního vývoje a stadia kukel. V tukovém tělesu slouží výhradně v době přeměny na tvorbu nového chitinu (viz). V určitých podmínkách se stává zdrojem energie.
Hruď (thorax) – tvoří ji tři články: předohruď (prothorax), středohruď (mesathorax) a zadohruď (metathorax). Při pohledu na brouka shora vidíme jen hřbetní část předohrudi, hřbetní štít (pronotum), a malou část středohrudi – trojúhelníkový štítek. Na každé části hrudi se nachází jeden pár nohou (skákavé, hrabavé, běhavé, apod.) Středohruď a zadohruď jsou srostlé a každá nese jeden pár křídel, což jsou vychlípeniny kutikuly (cuticula – viz) prostoupené vzdušnicemi (žilnatina). Na stranách hrudi (i zadečku) jsou dýchací otvory.
Chitin – mikrokrystalická bezbarvá látka (chemicky polyaminosacharid). Tvoří jeden z hlavních komponentů vnější kostry (exoskeletu) brouků. Nejméně chitinu obsahují nejtvrdší části kutikuly. Nerozpouští se ve vodě, ale např. v kyselině mravenčí.
Imaga – odborný název pro dospělce. Zpočátku jsou měkcí, bělavě žlutí, ale i světle hnědí či načervenalí. Definitivní zbarvení dostává tělo až po několika dnech, kdy také ztvrdne. Kritické období snadné zranitelnosti před ztvrdnutím přečkávají v úkrytech.
Jed – objevuje se jen u některých druhů brouků. Akutní otravu mohou způsobit pouze reprezentanti čeledi Meloidae (majkovití). Např. puchýřník lékařský při ohrožení či vyrušení vylučuje z nohou hemolymfu (krvomízu), která obsahuje látku kantaridin. Jeho 30 mg už může způsobit smrt člověka, protilátka neexistuje. Četní živočichové jsou proti tomuto jedu imunní.
Při kopulaci sameček vpraví společně se semenem velké množství kantaridinu do samičky. Tím jí jed chemicky chrání a pak se převádí do vajíček, aby i jim zajistil přežití.
Kukla – nehybné stadium vývoje brouků mezi larvou a dospělcem. U brouků je to tzv. kukla volná (puppa libera), na které již rozpoznáme všechny základní tvary těla dospělce (tykadla, nohy, kusadla u roháčů, rohy u nosorožíků apod.). Různé druhy se liší délkou stadia kukly.
Lokomoce – pohyb z místa na místo. Téměř všechny druhy brouků umějí létat. Při letu drží krovky kolmo k tělu a používají je jako nosnou plochu, která poskytuje větší vznosnou sílu. Brouci však létání většinou neholdují, takovým způsobem se pohybují jen na krátkou vzdálenost nebo v případě, že se potřebují dostat k nízké vegetaci. Po ní či po zemi tak většinou lezou, jiní zase dovedně plavou ve vodě.
Makadla – párovité přívěsky ústního ústrojí (viz) brouků, které plní smyslovou funkci.
Nosatcovití (Curculionidae) – jedna z největších čeledí živočišné říše. Zahrnuje 1076 druhů rozdělených do 180 rodů. Tvoří ji drobní, malí až střední (0, 1 – 9 cm) pomalí tvorové s lomenými tykadly a dlouhým noscem – dopředu vybíhající částí hlavy nesoucí čichové orgány. Aktivně se projevují zejména ve dne. Jsou vesměs býložraví, a proto mnozí z nich patří ke škůdcům. Některé příklady: pilous, skákač, listohlod, květopas, křovák, topolníček, listopas
Ovum (vajíčko) – samičí pohlavní buňka a vývojové stadium brouků. Typické vajíčko hmyzu se nazývá centrolecitální, neboť má ve středu žloutek. Ten obsahuje tukové kuličky různé velikosti a glykogen (viz), který se v průběhu vývoje spotřebovává. Na povrchu vajíčka je obal s otvorem, kterým do vajíčka proráží samčí spermie.
Potrava – brouci jsou většinou býložraví, přičemž často škodí na poli i v lese. Vedle mrchožravých (např. hrobaříci) známe i dravce(mj. svižníkovití loví jiné druhy hmyzu). Další brouci páchají škody na uskladněných potravinách, oblečení, kobercích, nábytku (červotoč)…
Rozmnožování – samičky kladou vajíčka nové generace, která jsou většinou oplodněna. Přenos spermií probíhá zpravidla při páření. Následné oplodnění (fertilizace) uvolněné samičí pohlavní buňky (oocytu) spermií může být časově značně oddáleno. Většinou k němu dochází v již plně utvořeném vajíčku (inseminace).
Stadium larvální – z vajíček se poměrně brzy (někdy již za týden ) vylíhnou larvičky. Přijímají potravu, rychle rostou, jejich kožka ztuhne, praskne a vyleze larva s novou kožkou. Délka larválního stadia je velmi rozdílná – kratší u brouků, kteří mají ročně více generací, ale např. u chrousta se ponravy vyvíjejí v půdě i několik let. Dospělé larvy se po určité době zakuklí. Místem je často půda či různé úkryty, kde si larva před vytvořením kukly (viz) vytváří okolo sebe tzv. kokon čili kolébku.
Tykadla – jsou na hlavě a fungují jako hlavní smyslové orgány (čichové a hmatové). Skládají se obvykle z 11 článků, někdy však dojde k redukci na pouhé dva články.
Ústní ústrojí je kousavé, u dravých brouků přizpůsobené k uchopení a usmrcení kořisti, u dalších se tvar podřídil způsobu příjmu potravy (viz) – horní pysk (labrum), kusadla (mandibuly), čelisti (maxilly) sloužící k rozmělňování potravy. Na nich jsou i dvou- až pětičlenná párovitá čelistní makadla (palpus maxillaris) a dolní pysk (labium) s dalšími dvěma makadly (palpi labiales).
Velikost brouků představuje široké spektrum – oficiálně se udává 0,25 až 200 mm. Největším je tesařík obrovský (Titanus giganteus), který žije v zeleném příšeří brazilského pralesa. Zprávy z poslední doby od Amazonky se zmiňují o exempláři dlouhém asi 22 cm a širokém 8 cm.
Xylofágní brouci prodělávají vývoj ve dřevě, které jim slouží i jako potrava.
Zadeček (Abdomen) – ukrývá většinu vnitřních orgánů (rozmnožovací, trávicí a vylučovací). Shora ho kryjí krovky a skládá se z několika článků (sternity).
Životní cyklus – je u většiny druhů poměrně krátký. Samci hynou brzy po kopulaci, samičky po nakladení vajíček. Některé druhy však přezimují a žijí ještě zjara následujícího roku, jiné dokonce více let (např. kůrovec).
Více se dozvíte:
Vladimír Pokorný, Atlas brouků, Paseka, 2002
Zvíře, Euromedia Group a Knižní klub, 2002
Ján Jasiš a kol, Entomologický naučný slovník, Príroda Bratislava, 2000
Rick Imes, Svět hmyzu, Svojtka a Vašut, 2000
