O žralocích se vyprávějí příběhy, které děsí turisty snad u všech moří. Můžeme se s nimi setkat i ve sladké vodě? Mohou být v něčem i prospěšní? Co o nich vlastně víme?
Zkuste si představit, že sedíte v batyskafu, který se noří do mokrého domova více než 21 tisíc různých druhů ryb a paryb. Spolu s rejnoky a chimérami patří i žraloci mezi paryby. Je to starobylá skupina vodních tvorů, jejichž prapředci se v mořích proháněli ještě dřív než se na souši objevili dinosauři. V současnosti známe na 370 žraločích druhů a mnohé z nich obývaly vodstva již před 100 miliony roky.
Cizí jim není ani sladká voda
Většina lidí žraloky spojuje jen se slanou vodou. Ovšem již v dávnověku na Zemi plavalo mnoho druhů sladkovodních. Výjimkou není ani naše území. Například u Semil vědci objevili pozůstatky sladkovodního žraloka z období spodního permu, tedy z doby před cca 290 miliony let.
Za jediné jezero na světě obývané sladkovodními žraloky se považuje Lago de Nicaragua s rozlohou 8624 km2 (délka 177 km, šířka 58 km). Místní obyvatelé tvrdí, že v této vodní nádrži sopečného původu se strmými skalnatými břehy viděli až šestimetrové kusy. V poslední době se objevují zprávy, že žraloci osídlili i blízké sopečné jezero Managua.
Masožravý žralok bělavý, který běžně žije v moři, je jediným žraločím mořským druhem, kterému nevadí ani zcela sladká voda. Za potravou se tak vydává i proti proudu řek – odborníci ho pozorovali v Orinoku, Mississippi, Zambezi, Limpopu, v Amazonce na území Peru, ale také v indických řekách Indus a Ganga. Tento „posvátný“ tok si však oblíbil i zvláštní sladkovodní druh Glyphis gangeticus, o kterém však odborníci zatím příliš mnoho nevědí. V oblasti Bornea, Nové Guiney a Austrálie zase žije druh Glyphis glyphis.
Pokud jde o sladkovodní žraloky, jejichž velikost se většinou měří jen na desítky centimetrů, dodejme, že svůj druhý domov našli i v různých akváriích.
Kostra z chrupavek
Nejmenší žralok vůbec měří kolem 20 cm při váze asi 200 gramů. Ovšem ten, kterého vidíme přes okénko podvodního plavidla, je naopak největší. Poklidně zde pluje tvor s modrozelenou světle skvrnitou kůží, dlouhý jak panelák naležato. Tak se představuje žralok obrovský (Rhyncodon typus), zvaný také velrybí. Jeho délka dosahuje až 18 metrů, hmotnost převyšuje úctyhodných 12 tun.
Na největší parybě můžeme dobře sledovat základní vnější znaky žraloků – tělo ve tvaru torpéda, pevné a neohebné ploutve. Prsní pár připomíná křídla letounu, která dodávají vztlak při pohybu vpřed. Přitom má důležitou úlohu ocasní ploutev, hřbetní zajišťuje stabilitu. Na rozdíl od ryb se však žraloci nemohou na místě zastavit a hned obrátit. Kromě toho, že jejich kostru netvoří kosti, ale chrupavky, se od ryb liší i tím, že nemají plynem naplněné plovací měchýře. K nadnášení většině žraloků slouží játra obsahující velké množství olejovitého tuku – představují až čtvrtinu celkové hmotnosti. Mnozí žraloci v otevřeném oceánu musí soustavně plavat, aby proháněli žábrami vodu. Orientují se podle změny elektrického pole i zemského magnetismu.
Největší paryby po masu nelační
Žralok obrovský má skoro dva metry širokou tlamu, do které by se pohodlně vešli čtyři lidé najednou. Žraločí čelisti při sevření dosahují síly až tří tun na čtvereční centimetr. Pro srovnání je to jako by nám na nehtu palce stály tři automobily Rolls Royce. Tentokrát se však nemusíme bát, tato největší paryba se živí planktonem – mikroskopicky drobnými rostlinkami a živočichy. Za den ho spolyká až 200 kg. Podobným „vegetariánem“ je i žralok veliký (Cetorhinus maximus) dlouhý až 10 metrů, vážící kolem šesti tun a pyšnící se metrovými žábrami. V otevřené tlamě, ve které filtruje potravu, „procedí“ za jedinou hodinu 1000 tun vody.
Podobně se prohání (zejména na západě a východě Atlantského a Tichého oceánu) při získávání nemasité potravy třetí neškodný žralok – velkoústý (Megachasma pelagios). Dorůstá do délky až 5, 5 metru při váze kolem 800 kg. Vědci zatím nezjistili, jak se vlastně rozmnožuje. Není divu, vždyť ho objevili teprve v roce 1976, když se jeden exemplář s bílou spodní částí těla zapletl do kotevních lan lodi u Havajských ostrovů. Navíc žije hluboko pod hladinou. Od té doby se ví o necelé dvacítce těchto tvorů.
Kdo miluje krev?
Ostatní žraločí druhy jsou masožravé. Budoucí oběť většinou vypátrají na velkou vzdálenost vynikajícím čichem. Potom ji bleskurychle pronásledují. Jindy zas číhají a zaútočí ze zálohy. Při jiném způsobu lovu predátoři kolem úlovku nejprve krouží, někdy do něj i několikrát strčí čenichem než skutečně zaútočí. Pak kořist popadnou širokou pohyblivou tlamou. Zuby zacvaknou a žralok hází hlavou a tělem sem a tam, potravu trhá na kusy.
Zrovna tak můžeme sledovat čtyřmetrového žraloka (žralouna) modravého (Prionace glauca). Ten je také největším„ turistou“ ze všech obratlovců, když neúnavně pendluje mezi studenějšími a teplejšími vodami. Zvlášť potápěči vědí, jak často napadá lidi. Někdy se tak stane omylem, když si člověka splete s tradiční potravou, třeba tuleněm či lachtanem, jindy zaútočí při obraně svého teritoria. Nelze však říci, že některý druh žraloka by se živil jen lidským masem. Neplatí to ani o obávaném žraloku bílém. Dodejme, že v žaludcích některých žraloků byla objevena i dřevěná vědra, pneumatiky, velké kusy provazů…
Žralokovi zuby neubývají
Strašlivým nástrojem většiny žraloků jsou zuby, které se výrazně liší podle charakteru potravy. Velké druhy živící se planktonem mají malé zoubky (žralok obrovský asi 15 tisíc). Masožravý žralok bílý, bělavý, tygří aj. cení řady trojúhelníkových zubů s pilovitým okrajem a velmi ostrou špičkou, vše uzpůsobeno pro trhání masa. U jiných druhů zas ostré zuby připomínají háčky na lovení ryb. Často vypadávají, ovšem na jejich místo se ihned posune nový zub z další řady, kde stále dorůstají. Unikátním rekordmanem je tygří žralok, který vymění 24 tisíc zubů za deset let. To je věk, kdy většina druhů žraloků dosahuje pohlavní dospělosti.
Pokud jde o rozmnožování, jejich oplození je vnitřní. Některé druhy jsou živorodé, u jiných oplozená samice klade vejce různých tvarů (oválná, kulovitá, hruškovitá, ba spirálovitá, plochá či hranatá) a barvy (od krémové přes žlutou a rezavou až po černou). U velkých druhů jsou vejce více než půlmetrová. Vylíhlí žraloci pak velmi brzy sami loví. Nejplodnější je nejspíš žralok modravý, jehož samice po roce březosti rodí až padesát žralůčků.
Značná část žraločích potomků se však dospělosti nedočká. Jen zhruba milion ročně jich zahyne kvůli tomu, že sušené ploutve jsou základem gurmánské polévky. Lidé žraloky loví i pro kůži, jindy pro játra obsahující několik set litrů oleje. Zpracovává se na mýdlo, různá léčiva, kosmetiku i pro jiné účely.
Živo je i v temnotě
Naše pomyslné plavidlo se nyní ponořilo do hloubky přes dva kilometry. Tady při pomalém pohybu nad mořským dnem loví potravu žralok matohlavý neboli grónský, dlouhý až sedm metrů. Většina hlubokomořských druhů, kteří vidí ve tmě desetkrát lépe než člověk, je však mnohem menší. Tamhle pluje nejmenší, trpasličí, který tvarem i velikostí připomíná doutník, jehož celou břišní stranu pokrývají světelné orgány. Přízračnou zeleň zas vydává drobný žralůček brazilský, který tak přiláká zvědavé velké živočichy, z nichž pak vykusuje malé kousky masa.
Plavající ocas připomíná žralok šotek, ocas totiž tvoří většinu jeho čtyřmetrového těla. Ostatně, dalšího podivného ocasatého tvora spatříme, když se pomalu vynořujeme a sledujeme v akci žraloka liškouna obecného, dlouhého až 5, 5 metru. Polovinu z něj představuje ocas, kterým zabíjí kořist, ale brání se jím i proti lidem.
Čtyřmetrovou délkou a váhou až čtyři centy se nám představují zástupci osmi druhů kladivounů. Hned na první pohled je jasné, že jméno dostali podle tvaru hlavy, kde jsou na koncích křídlovitých hlavových laloků umístěny oči. Když pluje nad mořským dnem, pohybuje hlavou (jako lidé detektorem kovů). Tak podle nepatrných změn elektrického pole najde rejnoka či platýze zahrabaného do písku. Narozdíl od většiny jiných druhů žraloků žije kladivoun v hejnech. Ví se o něm, že má nepředvídatelnou povahu, bývá zuřivý a někdy napadá plavce.
Největší hrozba číhá na surfaře
Za chvíli se už náš batyskaf vynořuje – poblíž pláže, kde se to rojí naháči. Kdopak z nich si uvědomuje, co se děje pod tajemnou hladinou? Právě kolem prosvištěl se svou čtyřmetrovou délkou a šestimetrákovou váhou žralok mako (makrelový či ostronosý). Je totiž žraločím rekordmanem v rychlosti (50 km/hod).
Útoky žraloků monitoruje International Shark Attack File (ISAF) při floridském Muzeu přírodní historie. Podle jejích statistik 56 % všech obětí tvoří surfaři a 22, 34 % koupající se plavci. Zvláštní kapitolou jsou útoky na lidi, kteří přežili ztroskotání letadla či lodi.
Každoročně dochází ve světě k 50 až 75 (nahlášeným) útokům žraloka na člověka, z toho až 15 jich je smrtelných. Místem tragédií jsou především vody kolem Ameriky, následuje Austrálie, Brazílie a Jižní Afrika. V Evropě se příliš obávat nemusíme. Opatrnosti v nebezpečných místech však není nikdy dost. Na rozdíl od blesku totiž žralok na stejném místě může udeřit dvakrát i vícekrát!
Více se dozvíte:
Moderní ilustrovaná encyklopedie, Euromedia Group, k.s. , 2004
1000 divů přírody, Reader´s Digest Vývběr, 2002
Modrá planeta (přírodopis oceánů), Knižní klub, 2002
Zvíře (obrazová encyklopedie), Euromedia Group a-s., Knižní klub, 2001
http:// www.tethys.cz/
http://www.webkoutek.com/referaty/bi/zraloci.htom
Žralok bílý (lidožravý)!
Bílá smrt s černýma očima! Dokonalý stroj na zabíjení!! Vrahoun z hlubin! – takové přívlastky si vysloužil žralok bílý (Carcharodon carcharias). Great White Shark se stal i neslavně slavnou filmovou hvězdou hororu Čelisti.
Nejhrůznější žraločí predátor si zvlášť oblíbil vody tropického a mírného pásma.
Tento (ne)tvor průměrně dorůstá šestimetrové délky a hmotnosti od dvou tun výše. Mistrně využívá mimikry – ocelově šedá kůže na hřbetě perfektně splývá s mořským dnem. Kořist dokáže rozpoznat i na větší vzdálenost, vnímá totiž nízkofrekvenční zvuky i na vzdálenost 1, 5 km. Už maličké množství krve či jiných tělních tekutin živočichů zaregistruje na 400 metrů.
Požírají i příbuzné
Hlavní kořistí žraloků bílých jsou delfíni, lachtani, tuleni, želvy,velké ryby a paryby – včetně některých druhů žraloků. Na vyhlédnutou oběť útočí zespodu a s otevřenými ústy! Napadeného živočicha prvním kousnutím ochromí. Vyčká až oběť zeslábne a pak z ní zuřivě rve kusy masa. Samice, která délkou převyšují samce, rodí 4 – 14 více než metrových potomků. Ti ještě uvnitř matčina těla požírají neoplodněná vejce, embrya či méně vyvinuté sourozence (!).
Žraloci bílí (lidožraví) mají jakousi tajnou zbraň: Žaludek, ve kterém po nasycení stoupne teplota až o 6 °C, což urychluje trávení. Díky tomu mohou další potravu konzumovat vlastně kdykoli. Při své inteligenci vědí, že někdy musí bez jídla vydržet i několik týdnů. Proto dospělci dávají přednost vysoce energetickému tuku třeba z tuleňů či mršin velryb. Podle zjištění vědců třicetikilový tukový blok zásobí žraloka bílého živinami a energií až na šest týdnů.
Žraloci zachraňují korálové útesy
Nejnovější rozsáhlý projekt amerických a španělských oceánografů přinesl překvapivé výsledky. Zejména podtrhl důležitost žraloků pro celý mořský ekosystém.
Studie karibského podmořského života byla jedním z největších a nejdetailnějších průzkumů potravního řetězce, který se kdy uskutečnil. Odborníci důkladně zmapovali tamní ekosystém a složitý vztah mezi predátory a jejich kořistí.
Nadměrný lov žraloků v Karibiku spouští dominový efekt, který ve finále vede k poklesu počtu korálových útesů. Při menším množství žraloků v tamních vodách totiž narůstá počet masožravých ryb, které loví živočichy živící se rostlinami, jež obrůstají útesy. Tyto ryby, například čeledi ploskozubcovitých, se pak stěhují do jiných oblastí a útesy místo korálů pokrývají řasy.
