„Budu si muset celý život píchat inzulin?“ Tak se ptá celá řada lidí nemocných cukrovkou. Ve vědeckých laboratořích u nás i ve světě se nyní objevuje celá řada nových možností, jak lidem s touto nemocí ulehčit život.
Hořká nemoc se sladkým jménem
Život s cukrovkou (diabetes mellitus) není žádný med, ať se jedná o kteroukoliv z jejích dvou forem. Při té lehčí (typ dvě, občas se mu taky říká cukrovka stařecká, protože propuká v pokročilejším věku) dokáže sice slinivka břišní „vyrobit“ dostatek inzulínu (hormonu nezbytného pro zpracování cukrů v krvi), ale její snaha se setkává s tkáněmi, které nejsou k jeho účinku dostatečně citlivé. Tento typ je zpravidla léčen dietou či tabletami, podávání inzulinu je nutné jen v některých případech.
Horší formou onemocnění je však cukrovka typu jedna, která propuká především u lidí v mladším věku do 30 let. “U tohoto typu jsou chorobným procesem postupně zničeny tzv. beta buňky v Langerhansových ostrůvcích slinivky břišní,” vysvětluje MUDr. František Saudek z Centra diabetologie pražského Instititu klinické a experimentální medicíny, “tím zcela zaniká jejich schopnost produkovat inzulín, který je nezbytný pro zpracování glukózy v těle.” Na nemocné tak zbývá vyhlídka, která ledaskoho vyděsí: celoživotní nutnost si třikrát, někdy třeba i pětkrát denně píchat inzulin.
Je to na celý život?
Samotní nemocní se často shodnou na tom, že dávkování pomocí inzulinového pera je na nemoci to nejmenší, lze si na něj zvyknout. Horší je spíše fakt, že dodávání inzulinu může napodobit přirozenou činnosti slinivky jen zhruba, takže hladiny cukru v krvi jsou nevyrovnané a hodně kolísají. Vyvstává tak riziko jeho nedostatku (hypoglykémie), která může skončit bezvědomím. Zcela opačným je případem je nebezpečí dlouhodobého nadbytku glukózy v krvi (hyperglykémie), při němž se můžou po několika letech dostavit komplikace s cévkami v nohách, s ledvinami nebo s očním pozadím.
Diabetici prvního typu (přibližně 46 000 lidí v ČR) se proto ptají: „Budu si muset inzulín píchat celý život? Nešlo by to nějak udělat, aby hladiny cukru v krvi byly stále vyrovnané?“ Ve vědeckých laboratořích u nás i ve světě se již začínají rýsovat možnosti, jak problém diabetiků prvního typu vyřešit.
Jak napodobit činnost slinivky?
Za pomoci současné techniky je teoreticky možné vytvořit zařízení, které by lékaři voperovali přímo do těla nemocného, kde by napodobilo přirozené vylučování inzulinu slinivkou. Takové zařízení již v současnosti navrhují počítače medicínských firem v USA.
Pokud si diabetik nechce denně píchat inzulin, má v dnes ještě jednu možnost – může si nechat zavést tzv. inzulinovou pumpu. Jedná se o malé zařízení připevněné na těle, jehož vývod je trvale zaveden pod kůži, a přístroj tak permanentně dávkuje potřebnou látku. V současnosti směřuje úsilí vědců k tomu, aby byl vytvořen systém s “uzavřenou smyčkou”, tedy aby inzulinová pumpa byla zároveň propojena s voperovaným senzorem, který by automaticky měřil hladinu cukru v krvi. Pumpa by potom podle jeho údajů dávkovala potřebné množství inzulinu – napodobila by se přirozená činnost slinivky.
Umělá slinivka je lepší
Právě takovéto zařízení, mnohdy nepřesně nazývané “umělou slinivkou”, navrhli nyní výzkumníci z kalifornské firmy Medtronic Minimed. Má tři částí (viz. ilustrace):
· senzor, který je vložen do spojnice pravé srdeční předsíně a horní duté žíly, s použitím elektrochemické technologie nepřetržitě měří úrovně glukózy. Je schopen zaznamenat hodnoty více než 288krát v průběhu dne a informace předat pumpě.
· inzulinová pumpa o velikosti hokejového puku, která je implantovaná do břišní dutiny. Musí být naplněna každé dva až tři měsíce.
· kontrolní systém sestávající z příručního komunikátoru, který radiofrekvenčními signály pumpu programuje.
Jaké jsou výsledky prvních testů tohoto zařízení? Nad očekávání dobré. Ti pacienti, kteří jej používali, zvládali chorobu lépe než ti, kteří používali klasické měření cukru pomocí tradičních glukometrů.
Zbývající překážky
Až doposud bylo největší překážkou vyrobení dostatečně kvalitního senzoru. Všechny ty dosud zkoušené se postupně zanášely a ztrácely tak svou schopnost přesně měřit. Problém je i s vývojem a vyladěním programu, který by úměrně dávkoval inzulin podle naměřeného množství cukru v krvi.
Pro lidi nemocné diabetem prvního typu je podstatný čas. Kdy tedy bude podobné zařízení dostupné? Technici firmy Medtronic MiniMed jsou samozřejmě optimističtí. “Komerční verze takovéhoto zařízení by zde reálně mohla být do pěti let,” uvedl v roce 2002 vědecký ředitel Richard Furlanetto. Naopak čeští vědci jsou v předpovědích opatrní. “O podobných zařízeních, které by napodobovaly přirozenou činnost slinivky, se uvažovalo již v roce 1983,” říká diabetolog MuDr. Jan Škrha z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, “a vidíte, uplynulo více než dvacet let a podobné zařízení se stále běžně nepoužívá.”
Další nadějné – transplantace
Kromě této řekněme technologické cesty lze na problém jít i z jiné strany – lékařskou cestou přes transplantace a biotechnologie. Pokud chceme obnovit nezávislost nemocného člověka na podávání inzulinu, musíme dnes transplantovat celý orgán, tedy celou slinivku. To je však poměrně složitá a náročná operace a navíc není dostatek vhodných orgánů. K tomu je nutno přičíst i nezbytné dlouhodobé užívání léků, které pomáhají organismu „smířit se“ s novým orgánem. Proto se taková transplantace používá jen ojediněle.
V současnosti se začíná s novým nápadem – transplantovat pouze samotné Langerhansovy ostrůvky (viz ilustrace). V budoucnu by ostrůvků k transplantacím mohlo být dostatek, protože by se získávaly ze zvířat a upravovaly by se tak, aby byly použitelné i pro člověka.
Probíhá závod s časem
Diabetici prvního typu se neustále ptají, kdy budou dostupná nová řešení, která by podstatně zlepšila jejich život. Na druhé straně stojí lékaři, kteří na dotazy typu “kdy to už bude?” jen krčí rameny. O mnohém z toho, o čem se dnes mluví jako o brzy dostupné cestě, se diskutovalo již před dvaceti či třiceti lety. “Například, jako velmi perspektivní a vědecky elegantní se mi jeví stimulace kmenových buněk, ze kterých by se vyvinuly buňky produkující inzulin,” říká MUDr. Jan Škrha, “problém však spočívá v tom, že zároveň s objevením nové nadějné cesty vyvstanou problémy, o nichž jsme dříve neměli ani tušení.” Stále tak zůstává nasnadě, že diabetici prvního typu budou muset i podle optimistických předpovědí ještě nejméně tři roky zůstat u klasických inzulinových per a glukometrů.
