Znáte biblický příběh ze Starého zákona o tom, jak malý David šikovností přemohl překvapeného hromotluka Goliáše? Nové výzkumy ukazují, že obdobnými skutečnými Davidy v přírodě jsou hlavně jedovatá zvířata – malá, pomalá a často velmi křehká.
Pozornosti odborníků, kteří zavítají do vlhkých pralesů Střední a Jižní Ameriky, nemohou uniknout malé žáby. Do očí bijí jejich barvy – jedovatě zelená, černo-žlutá, sytě kaštanová s kovově modrými skvrnkami, jindy oranžová či růžová. Křiklavé zbarvení žabek pralesniček není jen jejich extravagantní ozdobou, ale především varuje ostatní před nebezpečím smrti. Žabí kůže totiž obsahuje vůbec nejsilnější zvířecí jed: Dávka 0, 00001 gramu by zahubila člověka. Indiáni využívají jed homobatrachotoxin z kůží těchto „šípových“ žabek na hroty svých šípů.
Mravenci zabíjejí na počkání
Mnohem větší zvířata se bojí různých mravenčích druhů. Nejnebezpečnější jsou buldočí mravenci rodu Myrmecia, kterým se zalíbilo v Austrálii a Tasmánii. K útoku využívají mohutná kusadla, pálivou kyselinu mravenčí, kterou vstřikují do těla oběti, a dokonce i žihadla. Třicet takových bodnutí dokáže zabít i člověka!
Úhlavním nepřítelem mravenců jsou všekazi – termiti. Jim se nevyrovná žádná skupina živočichů pokud jde o arzenál chemických zbraní. Termitům rodu Nasutitermes ční na hlavě mohutný rypec, který má na konci nenápadný otvor. Odtud tvor stříká přilnavé jedové kapičky, které protivníka dokonale ochromí.
Jediný gram jedu zahubí 165 lidí
Jedový „pozdrav“ na dálku – někdy až tři metry – dovede v Africe velice přesně vyslat k oběti kobra černokrká. Na usmrcení 165 lidí postačí pouhý gram jejího usušeného jedu.
Výtečným střelcem, který soupeře zasahuje (až na dvoumetrovou vzdálenost) odporně páchnoucích plynem, je skunk pruhovaný. Pokud zasáhne oči, oběť oslepne – naštěstí jen dočasně. Člověk, který štiplavému zápachu z dvojice pachových žláz podrážděného skunka neunikne, trpí nevolností. Pach je cítit v okruhu více než jednoho kilometru.
Vyrobí si i výbušninu!
Poněkud „galantněji“ se zachová modročervený brouk prskavec, žijící např. na jihu Evropy. Je to jediný reprezentant hmyzu, který při své obraně používá výbušninu. Pokud ho uvidíte, jak rychle kroutí zadečkem ze strany na stranu, mějte se na pozoru. To se totiž připravuje ke střelbě. V případě ohrožení v dutině zadečku smísí dvě chemikálie, poté se ozve hlasité lupnutí a ze zvláštní trubičky na nepřítele vypálí proud horkého páchnoucího plynu. Zásobník mu umožňuje vystřelit až padesát dávek. Žhavá žíravina útočníka načas omámí a oslepí a čilý brouk tak získá čas k útěku.
Vlastní krev obětuje severoamerický ještěr ropušník trnohlavý. Když ho predátor obtěžuje, zvyšuje tlak v očních koutcích a popraskají mu cévky. Odtud pak dokáže stříkat krvavou tekutinu až do metrové vzdálenosti.
Vodní hlubiny připomínají peklo
Ze souše se ponořme na chvíli do vodní hlubiny. Také tam se prohání mnoho tvorů, kterří se příliš nebojí napadení. Není tajemstvím, že paúhoř americký z Amazonie vydává elektrické výboje o napětí až 600 voltů. Tím dokáže ochromit i koně.
Až čtyři osoby by dokázala zabít dávka jedu medúzy čtyřhranky smrtelné, žijící u pobřeží Austrálie. Její oběť zaručeně nepřežije, protože jed zastavuje dýchání, rozpouští červené krvinky a leptá kůži.
Na dozadu obrácené pilovité zoubky s jedovými žlázami, které trčí ze hřbetu a ocasu, vsadil rejnok trnucha, jenž obývá tropická a subtropická moře. V ohrožení dokáže ocasem šlehnout i neopatrné plavce – někteří dokonce zemřeli v důsledku otravy. Nebezpečí navíc číhá i v mělké vodě, protože trnuchy mají zploštělé tělo a většinou se drží u dna.
Upíři opravdu sají krev!
Podivné pojmenování připomínající temné síly dostal létající upír: Tento druh zhruba desetidekového netopýra s tmou tiše přilétá k mnohem větší oběti, hospodářskému zvířeti, výjimečně i ke spícímu člověku. Předními zoubky bezbolestně prořízne do kůže ranku a pak už může drsným jazykem se žlábkem sát vytékající krev. Na jedno přichycení takto dokáže „vyzunknout“ až 1,5násobek vlastní váhy.
Upírů se však u nás příliš bát nemusíme, ale štiplavou nepříjemnost nám může způsobit i jiný létající „David“, třeba obyčejná podrážděná včela či vosa.
Více se dozvíte:
100 divů přírody, Reader‘s Digest Výběr, 2002
Modrá planeta, BBC a Knižní klub, 2002
Pavouci nenosí jen štěstí…
Přímo ukázkovým příkladem nebezpečných malých tvorů jsou některé druhy pavouků. Jejich příbuzný pavoukovec solifuga má – v poměru k velikosti – nejmohutnější kousací ústrojí v živočišné říši. Dokážete si představit, že živočich dlouhý necelých 8 cm kousnutím usmrtí i ještěrky, ptáky a malé savce? Na rozdíl od příbuzných, tedy štírů a pavouků, solifuga, která si oblíbila suché oblasti (především pouště, polopouště stepi), není jedovatá. Africké a asijské solifugy mají na chodidlech zadních nohou citlivá čidla vnímající blížící se kořist.
Mnohem větší hrozbu, dokonce i pro lidi, představují pavouci, kteří do oběti vstřikují ostrými dutými kusadly jed. Nejhroznější z nich je snovačka jedovatá, která dostala příznačný přívlastek „černá vdova“.. Její kousnutí je až patnáctkrát jedovatější než uštknutí chřestýše. Platí to především o samičkách, které jedem usmrtí i člověka, pokud ho včas nezachrání lékař.
V různých teplých částech světa žije více druhů snovačky, pravá „černá vdova“nese odborný název snovačka americká (Latrodectus mactans). Rozpětí nohou jejího tmavého těla s červenou kresbou bývá 2,5 cm, výjimečně až sedmicentimetrové. Pavouk je spíše pasivní, žije při zemi na loukách a pastvinách a zaútočí jen při vyrušení. Krátkými kusadly prorazí kůži a vstřikne do organismu jed. Oběť vzápětí pocítí nevolnost, následují svalové křeče a smrt.
Jed, který rozkládá krev i tkáně, využívá pavouk Loxosceles reclusa z jižních částí USA. Ve stejném teplém podnebí pod palmami šmejdí i nebezpečná snovačka červená (Latrodectus bishopi). S jinými „černými vdovami“ se můžeme mj. setkat i v jižní Evropě. Snovačka Atrax robustus řádí v Austrálii, kde si buduje skrýše hlavně na zahradách.
Jižní Ameriku pro změnu straší agresivní lovci – pavouci rodu Phoneutria, kteří mají na svědomí četná úmrtí dětí. Často totiž na svou smrtící šanci číhají v koši s banány. Kusadla mají dlouhá jen 4 mm. Třikrát větší délkou se chlubí slíďáci čili tarantule. Tito velcí pavouci však mají jed méně účinný. Lidské životy se daří zachránit hlavně včasným podáním protijedu.
