Každý by jistě mohl z vlastní zkušenosti uvést mnohé příklady přirozeného přírodního maskování zvířat, ale některé maskovací triky dokáží i zkušeným odborníkům vyrazit dech. Svědčí o tom i nejnovější poznatky, které se redakci 21. STOLETÍ podařilo získat.
Vědci nevěřili svým očím, když v zapadlém koutu Indonésie objevili před časem opravdu podivuhodnou chobotnici. Každou chvíli se proměňovala – v mořského hada, rybu slizouna nebo rejnoka. Tvarem i barvou dokázala imitovat celkem patnáct vodních živočichů, dokonce i sasanky a korýše, včetně raka poustevníčka. Z něj se v mžiku dokázala změnit ve zploštělého platýze s chapadly vzadu. Podivné zvíře navíc přesně napodobovalo i chování živočichů, které právě představovalo. Někdy bylo nenápadné, aby se vzápětí proměnilo v tvora, který výhrůžným postojem varoval predátora. Tajuplnou chobotnici vědci označili za nejzdatnějšího imitátora živočišné říše, velmistra mimiker.
Mimikry znal už Darwin
Ochranné zbarvení čili mimikry je pojem, který vědou prostupuje od časů Charlese
Darwina. Přesto ani po desetiletích pátrání a výzkumů v různých částech světa dosud není mnohé kolem těchto tzv. mimetických jevů objasněno. Souvisí to především s tím, že mimikry u různých druhů fauny plní rozdílné úkoly.
V přírodě od pradávna vládnou neměnné zákonitosti. Jednou z osudových je, že většina živočichů je chutnou potravu pro někoho jiného a takový okamžik se každé zvíře snaží co nejvíce oddálit. Proto se před možným útočníkem snaží chránit nejen útěkem, ale i přírodním maskováním. Netýká se to však velkých suchozemských zvířat a tvorů žijících v podzemí. Každý si jistě vybaví barvu myší, které bleskurychle mizí v hromadě kamení.
Lenochod se zelená i usychá
Zvlášť vychytralý je lelkoun soví žijící v Austrálii a jihovýchodní Asii, který bezstarostně odpočívá přímo před očima svých nepřátel. Většinu dne totiž sedí nehnutě podélně na větvi s hlavou vzhůru a zavřenýma očima. Jeho hnědě kropenaté peří dokonale splývá s kůrou stromů, takže barvou i tvarem připomíná ulomenou větev.
Podobné umění převleku ovládá i mnoho dalších živočichů a mezi nimi si přední místo vydobyla kudlanka. Po celém světě experti zatím objevili na 1800 druhů tohoto drobného tvora s plochým zeleným tělem, kterým připomíná listy či kvítky, na nichž většinou žije. Navíc se dokáže dokonale přizpůsobit jejich tvaru. Některé druhy se dokonce chvějí jako lístky ve větru, čímž navíc přilákají i hmyz – svou potravu.
Tropické druhy různobarevných ploštic a křísů zas ovládají umění „kolektivního maskování“, když se jich několik desítek seskupí tak, že vizuálně vytvářejí květ a tím mistrovsky oklamou i své protivníky, ptáky. Podobný trik používají housenky, které se maskují barvou rostlin, na nichž žijí.
Před dravci ochrání mimikry i tak zvláštní zvíře, jakým je lenochod ze středoamerických a jihoamerických deštných lesů. V drsných chlupech má rostlinné řasy, které se při silných deštích zelenají jako okolní vegetace. V období sucha pak tyto drobné řasy kvůli nedostatku vláhy zežloutnou a mají tak barvu kůry stromů.
Barvu a také zrnitost své kůže mění podle lišejníků na kůře také bystrá noční ještěrka gekon třásnitý z Madagaskaru.
Predátoři nemají rádi stíny
Nejrozšířenějším způsobem maskování je tzv. protistín, při kterém je hřbet zvířete zbarven mnohem intenzivněji než spodní strana. K čemu to slouží? Sluneční světlo dopadá na tvora seshora, přičemž světlejší dolní část je zastíněna, takže vzniká dojem jednotného zbarvení. Průzkumy dokazují, že predátoři hůře loví kořist, která využívá takového protistínu. I z tohoto důvodu určité druhy zvířat ještě kombinují protistín s různě vzorovaným zbarvením a skvrnami. Bohaté zastoupení mají různé typy pruhů, a to jak u lovců (např. tygrů), tak i kořistí (např. gazel Thomsonových v africké savaně).
Falešné oči dokážou skvěle obelstít
Někteří živočichové však klamou ještě důmyslněji – falešnými znaky, evokujícími představu nebezpečného zabijáka. Řada motýlů, např. pestřenek i jiného nebodavého hmyzu jako ochranu před útočníky napodobuje černo-žluté pruhování útočných vos. Této finty využívají i některé housenky. Píďalka obecná z Jižní Ameriky má „v zásobě“ kresbu typickou pro korálovcovité hady a děsivý převlek si na sebe v ohrožení bere i housenka středoamerického druhu motýla lišaje. Nejprve si před predátorem „hraje“ na větvičku a když zjistí, že byla odhalena a jde jí o život, „přestrojí“ se za hada. Zatáhne hlavu a převrátí se na záda, takže se objeví kresba ve tvaru velkých očí na jejím břiše, připomínající uhrančivý pohled smrtícího plaza. Stejně se chová i housenka madagarského motýla Hippotion orisiris. Při ohrožení nafoukne hruď, na níž se objeví výrazná kresba hadích očí. Přitom se pohybuje jako hlava opravdového plaza.
Vědci se shodují v tom, že všechno co nějak připomíná hady, působí na většinu zvířat výstražně. V různých zeměpisných pásmech často pozorují, že symboliku velkých očí k zastrašení útočníka využívají i motýli. Výjimkou není ani naše babočka paví oko, která se tak chrání před ptáky.
Oko má důležitý význam i pro kamufláž mnoha druhů ptáků, ryb, savců, chameleonů a dalších živočichů, kdy maskování zásadním způsobem brání odhalení zvířete. Oční skvrny jako součást mimiker najdeme rovněž u mnoha korýšů či plazů a dokonce i některé cizokrajné ryby mají tzv. falešné oko, často jako velkou kresbu v blízkosti ocasní ploutve.
Velmi realistické naznačení očí na týlu hlavy mají některé druhy sov či denních dravců. Tato „falešná tvář“ má zřejmě odrazovat hejna drobných ptáků od útoků zezadu. (Podobný trik s namalováním očí na oholený týl hlavy používají indičtí sběrači medu jako prevenci proti útoku tygrů.)
Změna zbarvení není výstředností
Mořští živočichové žijící mezi hnědými řasami využívají matoucí ochranné hnědé zbarvení. V pásmu červených řas je zas převládající ochrannou barvou červeň a za účinné mimikry můžeme označit i stříbřité zbarvení rybích šupin. Chrání ryby jak před dravými ptáky shora, tak před vodními dravci zdola. Vodní hladina totiž vypadá jako zrcadlo nejen při pohledu z výšky, ale ještě více při pohledu z hloubky, a stříbřité rybí šupiny s tímto kovově lesklým pozadím báječně splývají.
Medúzy a jiní průsvitní obyvatelé vod (měkkýši, červi, raci) zas používají jako „ochranné zbarvení” úplnou bezbarvost a průzračnost, takže jsou v průzračném a bezbarvém okolním živlu zcela neviditelní.
I četní suchozemští živočichové mění odstín svého ochranného zbarvení podle změn barvy okolí. Typickým příkladem splynutí s okolím je hranostaj. Pokud je krajina pokryta sněhem, má jeho kožíšek – vzácný hermelín – stříbřitě bílou barvu, ale ta se začne postupně měnit s přicházejícím jarním táním až zcela zrezaví, aby ladila se zbarvením polí.
Mnohem většími „malíři“ svého těla jsou chameleón a sépie, kteří však přesto zaostávají za bezkonkurenčním velmistrem převleků, jakým je drobný garnát Hippolyte variant, který žije v přílivových tůních. Podle aktuální potřeby dokáže tento korýš střídat barevnou škálu svých převleků – jasně zelenou, nachovou, žlutou, červenou i hnědou, v noci je tmavomodrý až černý… Vrcholem jeho umění pak je napodobování různých tvarů (například listu – zeleného i hnědého) a dokonce i typů povrchu těla.
Lovící kámen
Vhodné mimikry se však hodí nejen k ukrytí kořisti před lovci, ale naopak je mnohdy požívají různí predátoři při lovu. „Kobercového“ žraloka wobonga skvrnitého ve vodách Austrálie takřka nespatříte. Leží totiž bez hnutí na mořském dně a připomíná omšelý kámen, pro zvýšení věrohodnosti převleku obrostlý masitými řasami. Ke „kamenu“ pak připlouvají zcela důvěřivě ryby – budoucí kořist. Stejný převlek, ale za kmen stromu používají při lovu i krokodýli.
V přírodě tak neustále probíhá boj o přežití a v něm velice často vítězí mimikry!
Více se dozvíte
Komárek S.-– Mimikry a příbuzné jevy, Dokořán 2004
Bogusch P -. Mimicry at carnivorous plants. Trifid 2004
1000 divů přírody, Reader´s Digest Výběr, 2002
Žáby jsou mistryněmi převleků
Z našich tůní známe různé tuzemské druhy žab, které využívají svého zbarvení – od kuňky obecné (Bombina bombina) dlouhé maximálně 55 mm až třeba k veliké hnědavé ropuše obecné (Bufo bufo). Kuňka má hřbet šedavý, vzácněji olivově zelený, s četnými tmavými nebo zelenými skvrnami. Břicho bývá černé s červenavými (případně oranžovými či žlutými) skvrnami a hojnými bílými tečkami.
Unikátně maskovaná je pablatnice nosatá, která v malajském deštném pralese číhá na hmyz
v tlejícím listí. Tomu se podobá jak barvou, tak tím, že má na hlavě, nad očima i na nohách výrůstky ve tvaru listů a hlava je zakončena tvarem stopky listu. Její příbuzní žijí i v lesních porostech Madagaskaru a Brazílie.
V Jižní Americe žije velice vychytralá hvízdalka Nattererova. Když ji ohrožuje nepřítel, otočí se k němu zadní částí těla, kde má jedové žlázy, výrazně označené vyobrazením velkých očí. Tím vzbuzuje dojem, že se na útočníka dívá mnohem větší a nebezpečnější zvíře.
Nejčastěji na žáby útočí hadi. O těch je známo, že nemohou kořist kousat a tak ji polykají celou. Proto se některé druhy žab na obranu nafukují, vytahují se na nohách a výhružně se kolébají. Tuto taktiku používá i evropská ropucha obecná, která se tak mnohdy odradí i hladovou lišku.
Proti stromovým hadům se tzv. žáby létavky chrání nejen svým zbarvením, ale i tím, že v případě ohrožení roztáhnou nohy a blány mezi prsty, zploští se do podoby létajícího talíře a odletí klouzavým letem (až 45 metrů) z dosahu predátora..
Zhola ničeho se však nebojí drobounké žabky pralesničky, které žijí v deštných pralesích Střední a především Jižní Ameriky. Jsou známy především díky svým kožním toxinům, ale ve skutečnosti je jedovatá pouze necelá polovina z asi 175 známých druhů. Ty opravdu nejjedovatější, svítivě žluté pralesničky strašné, již svým křiklavým zbarvením varují. Jejich kůže totiž obsahuje nejsilnější jed ve světě zvířat, který je dodnes využíván indiány na hroty šípů a šipek do smrtících foukaček – člověka usmrtí 0, 0000001 g.
Dravec si hraje na nevinného
Mnoho záhad dosud zůstává kolem tzv. Packhamovské miméze. Tak se označuje jev, kdy predátor či parazit napodobuje svou kořist či hostitele za účelem predace nebo
parazitace. Je to jakási obrácená miméze (řecky mimésis = napodobení). Většinou se rostliny či živočichové naopak napodobováním brání před sežrání někým jiným.
Velká část připadá na mimézi chemickou. Nejznámějším příkladem je bolasový pavouk. Loví různé noční motýly tak, že mává ve vzduchu okolo sebe lepkavou kuličkou na vlákně. Navíc pomocí speciálních žláz na zadečku vylučuje látky stejného chemického složení jaké mají feromony kořisti. Ty kořist přilákají a pavouk má o potravu postaráno. Stejný způsob návnady (feromony v lapačích) používá člověk při likvidaci některých hmyzích škůdců (kůrovců, mnišky aj.)
Dravé světlušky rodu Photuris skvěle napodobují signály své kořisti – samečků druhů rodu Photinus. Ti se nechají snadno oklamat, přiletí v domnění, že je čeká samička. Místo páření je čeká smrt.
Z klamajících ptáků je vzorem dravá káně černá z tropické Ameriky. To se ke kořisti bez problémů přiblíží tak, že napodobí let i chování neškodného kondora krocanovitého, který se živí mršinami. Toho se drobná kořist kání – myši, žáby, ještěrky – nebojí.
Zvláštní ekologickou skupinou jsou kleptoparazitické včely, které parazitují v hnízdech jiných druhů včel podobně jako kukačky u ptáků. Proto dostaly přídomek“kukaččí včely“.
Tyto včely nestaví vlastní hnízda, ale hledají hnízda hostitelských druhů a kladou svá vajíčka do jejich hnízdních buněk. Vylíhlé larvy se pak živí cizími zásobami. Podmínkou zdárného vývoje larvy cizopasníka je zničení potomstva hostitele, o to se postarají zejména samice.
