Zhruba za posledních pět tisíc let, co lidstvo existuje jako kulturně společenská pospolitost, byl na nejrůznějších místech Země vytvořen bezpočet uměleckých předmětů a staveb, nad nimiž se až dech zastavuje. Podívejme se blíže na historii některých objevů, které nezřídka změnily naše představy o minulosti.
Je ironii historického vývoje, že z tohoto fantastického kulturního bohatství se nám zachoval jen nepatrný zlomek. Vždyť až do druhé poloviny 18. století zůstávala snaha a případná péče o zachování těchto památek v rukou panovníků, klášterů či některých osvícených šlechticů.
Krásná neznámá
Lovci pokladů ničili a vykrádali hroby. Náboženští fanatikové uráželi hlavy sochám, protože zobrazovaly nahá těla pohanů. Křesťané potřebovali stavět kostely, šlechta nádherné paláce, rozvoj řemesel také potřeboval své, a tak se antické stavby proměňovaly v lomy na kámen. A teprve ve XII.st. byly v Římě vydány dekrety na ochranu Trajánova a Marc-Aureliova sloupu před poškozením. Když dělníci v roce 1485 pátrali na Via Appia po mramoru, propadli se cihlovou klenbou do podzemní prostory, kde nalezli mramorový sarkofág. Po odkrytí leželo v něm tělo mladé Římanky pokryté silnou vrstvou vonných mastí. Sarkofág s tělem dívky byl po dvou dnech vystaven v římském Palazzo dei Conservatori. Nález si přišly prohlédnout tisíce lidí. Snad proto papež Inocenc VIII. nařídil , aby tělo dívky bylo přeneseno na pusté místo a znovu pohřbeno. A tak se jako jediný důkaz tohoto mimořádného nálezu zachovalo vyobrazení mumie připojené k dopisu psanému latinou.
Winckelmann – otec archeologie
Za skutečného „otce archeologie“ je považován původem učitelský pomocník Němec Johann Winckelmann (1717-1768). Již jako malý chlapec se rád potuloval kolem starých hrobů a mohyl a přemlouval kamarády, aby mu pomáhali vyhrabávat staré urny. Než se ale proslavil svým dílem po celé Evropě, musel zvládnout celou antickou mytologii. Hodně mu při tom pomohlo, že se stal knihovníkem hraběte von Búnau na jeho zámku nedaleko Drážďan. Tam našel nejbohatší antické sbírky z celého Německa. Jako první na světě začal rozlišovat jednotlivé umělecké slohy a vnesl do hodnocení uměleckých děl řád. Ve své knize Dějiny umění starověku vytvořil ze skrovných údajů starověkých autorů systém, jak nalézt klíč k pochopení starých kultur zkoumáním jejich památek. Díky své jasnozřivosti dospěl k poznatkům podaným tak strhujícím způsobem, že vzdělaný svět obrátil svou pozornost k ideálům antiky. Bez nadsázky se dá říci, že toto dílo položilo základ „století klasiky“. Skutečným vzorem pro rozvoj archeologie se však stalo jeho dílo Monumenti antichi inediti, vydané roku 1768, v němž osvobodil dosavadní metodiku od všech filologických předsudků i od nesprávných názorů starých historiků, považovaných za neměnnou pravdu. I když byla některá Winckelmannova tvrzení nesprávná, mnohé jeho závěry ukvapené, zůstává jeho zásluhou, že vyzbrojil archeologii nástroji, které pozdějším badatelům umožnily objevit ještě starší zašlé kultury.
Na počátku byl královský rozmar
V té době také došlo k historickému objevu, na němž se nemalou měrou podílela manželka Karla Bourbonského, krále obou Sicílií. Uměnímilovná královna si ráda prohlížela neapolské zahrady a paláce , kde byly umístěny sochy a plastiky, objevené před posledním výbuchem Vesuvu v květnu 1737, částečně náhodou a při vykopávkách prováděných generálem d´Elboeuf. Jeho podnikání nebylo vedeno láskou k umění, ale touhou po pokladech. Využil šachty jedné studny na vinici a tou se dostal k domům zasypaného města. Protože se domníval, že cenu mohou mít jen sochy v bezvadném stavu,, dopravoval poškozené sochy do Říma a tam je nechával restaurovat. Druhořadí sochaři uskutečňovali obnovu podle svých představ a podle toho to také vypadalo!
Studní do zasypaného města
Královna přemluvila svého manžela, aby pro ni nechal vyhledat další sochy. Ten po poradě s velitelem svých zákopníků dál příkaz k zahájení prací. Pokračovalo se v šachtě, kterou již objevil d´Élboeuf. Na rozdíl od Pompejí, zasypaných měkkou pemzou, je Herculaneum pokryto lávou ztvrdlou na kámen. Ze staré studně se musely vykopat příčné chodby a navrtat v nich komory pro střelný prach. Po výbuchu narazil krumpáč na kov. Byla to torza bronzových koní v nadživotní velikosti. Za účasti správce královské knihovny se pak pokračovalo v dalších nálezech. Následovaly tři mramorové sochy Římanů v tógách a další zajímavé nálezy. Potom se knihovník Venuti spustil po laně do vyhloubených chodeb. V jedné z nich objevil schodiště. Když po něm sestoupil, objevil nápis, z něhož bylo patrné, že jistý Rufus nechal postavit Theatrum Hervulanense. Tady – uprostřed jeviště – už stál i d Élboeuf! Bylo zde nakupeno tolik soch, protože proud tekoucí lávy strhl zadní stěnu divadla a sochy z bohatě vyzdobeného pozadí scény se zřítily na jeviště.
Archeologie je mravenčí práce
Neodborné a bezplánovité vykopávky Heculanea a později i Pompeí byly pro Winckelmanna trnem v oku. Umocňovala to i skutečnost, že král uzavíral sbírky jen pro svou potřebu a omezoval možnost jejich studia. Teprve po nevýslovných potížích se Winckelmannovi podařilo získat povolení k návštěvě královských muzeí. Svůj nesouhlas s tímto postupem vyjádřil ve svých Dopisech o herkulánských vykopávkách, k nimž vedle osobních poznatků získal informace i od mnicha Piaggiho. Shodou okolností tak došlo k setkání zástupců dvou vědních oborů – vědy o monumentech a vědy o dokumentech. V Herculaneu byla ve Villa dei Papiri objevena knihovna filozofa Filoména s četnými nálezy starých rukopisů. Papyrové svitky byly ale natolik zuhelnatělé, že se po nešetrném doteku rozpadaly v prach. Otec Piaggio vymyslel metodu, jak tyto svitky zachránit. S rámem podobným zařízení, jehož používali parukáři k úpravě vlasů, se pomocí nití přichycených lepidlem na rubu papyru svitek postupně rozvíjel otáčením šroubu s hůlkou upevněnou vodorovně nad svitkem .Zuhelnatělé listy se od sebe pozvolna oddělovaly ryteckým nástrojem. Poté se rub papyru zpevnil tenkou podložkou, navlhčil roztokem alkoholu a milimetr po milimetru rozvíjel. Prvním papyrem, který byl takto rozvinut, bylo Filoménovo pojednání o hudbě.
Vesuv překvapil i prostitutky
Ještě mnohem překvapivější byly nálezy v Pompejích, s jejichž odkrýváním se začalo roku 1748 a vykopávky pokračují do současnosti. O zkáze Pompejí bylo toho již mnoho napsáno, ale hrůzu katastrofy, jež ve chvíli přerušila běh denního života, je nutno alespoň útržkovitě připomenout. Tragedie lidí, kteří se udusili v sirných výparech a byli zasypáni vyvrženým kamením, objevili archeologové, když ve vrstvách zkamenělého popele nalezli dutiny mající tvar lidského těla. Vyplnili je sádrou , a tak se zhmotnila těla těch, kteří zahynuli před víc než 1700 lety. Jako účastníci vlastního pohřbu byli nalezeni na lehátkách hosté pohřební hostiny. Bylo objeveno celé město s domem pokrytým předvolebními hesly a oznámeními o gladiatorských hrách, stejně jako vila s freskami 29 postav v životní velikosti ve scéně zasvěcení mladé nevěsty při „dyonýsových mysteriích“. Tyto kultovní obřady byly spojeny s výstřednostmi, které římský senát zakázal. Stejně překvapivým byl nález baru, kde vedle jmen přítulných dívek, vyrytých do stěn, ležely na podlaze mince po posledních návštěvnících. A co soukromá jídelna Arria Crescentia připravená pro stolování 40 hostů včetně nápisů k šetření hostitelových ubrousků? Škoda jen, že tento dům spolu s mnoha dalšími památkami byl zničen v roce 1943 po náletu spojeneckých hlídkových letadel.
S Homérem před očima
Pokud je Winckelmann nazýván otcem archeologie, pak jeho krajan Heinrich Schliemann (1822-26.12.1890) je knížetem archeologie. Jeho život je nejpozoruhodnějším příběhem člověka, pro něhož se stala věda vírou a přesvědčením. Jako sedmiletý syn chudého meklenburského pastora prohlásil po prohlédnutí „Ilustrovaných dějin světa“, že najde bájnou Tróju. Jako čtrnáctiletý ještě prodával slanečky, ale ve třiceti je už bohatým velkoobchodníkem , který v Moskvě zakládá filiálku své petrohradské firmy pro obchod s indigem. O čtyři roky později zvládá v neuvěřitelně krátké době moderní i klasickou řečtinu a čte Homéra v originále. Bylo mu jednačtyřicet, když rozšířil své již tak dost značné bohatství výnosným obchodem s bavlnou a čajem, že se mohl na plný úvazek věnovat svému snu z dětství. Zanechává obchodování a nebojí se vyslovit své „věřím“ proti pochybnostem o Homérovi. S lopatou v ruce se vydává objasnit to, co stovky knih dosud zatemňovaly.
Hledání Tróje
Doslova verš po verši z Homérova díla prověřuje v terénu. Ukázalo se, že Homér byl skutečně prvním válečným zpravodajem a jeho zprávy o válce trójské, o Priamově hrobu, o činech Achillea, Hektora, Patrokla, Aenea, Parida a Heleny odkazované do světa mýtů, jsou pravdivé! Schliemann kopal a hledal. Se svými dělníky odkryl více 250 000 kubíků země. Během let nalezl devět měst , o nichž současný svět nic nevěděl. I když se mu, ačkoliv o tom byl přesvědčen – skutečnou Tróju nalézt nepodařilo, objevil poklad, jaký svět od objevů conquistadorů nespatřil. V jedné z vrstev našel stopy po požáru, zbytky mocných valů a trosky obrovské brány. Byl si jist, že valy obklopovaly Priámův palác a že se jedná o Skajskou bránu, kterou jako malý chlapec viděl vyobrazenou v „Ilustrovaných dějinách světa“
Vrcholem byl nález pokladu
Psal se 15.červen 1873, kdy chtěl práce ukončit a věnovat se jiným úkolům.Tehdy našel něco, co naplnilo svět úžasem. U hradebního zdiva, které podle jeho představ patřilo k Priamově paláci, se jeho pohled zastavil na něčem, co podnítilo jeho neustále pracující fantazii. Slonovina se matně leskla, zlato se třpytilo. Vytáhl nůž a pustil se do práce. Tisíciletá zřícenina hrozila spadnutím a on svým nožem vydlabával poklad bez ohledu na nebezpečí, které mu viselo nad hlavou. Nepochyboval, že našel Priamův poklad. Teprve krátce po jeho smrti bylo dokázáno, že podlehl svému nadšení a že Trója ležela v jiné vrstvě, než jak předpokládal, a že nalezený poklad nepatřil Priamovi, ale králi o tisíc let mladšímu.
Krok do dávnověku
Daleko významnější a snad i úspěšnější byly výzkumy královských hrobů v Mykénách, s nimiž započal v srpnu 1876. Jeho úkol byl usnadněn tím, že místo, kde stály staré Mykény, bylo známé. Tam, kde kdysi vládli králové, se sice proháněly ovce, ale zříceniny existovaly. Řada antických spisovatelů také popisovala toto místo jako pohřebiště krále Agamemnona a jeho druhů.Patřil k nim i zeměpisec a historik Pausaniás, který místo navštívil roku 170 n.l. Ve svém díle Cesty po Řecku popsal střední Řecko a Peloponés se všemi památkami včetně jejich polohy, vzdáleností a historickými i mytologickými odkazy. Schliemann z jeho údajů vycházel při hledání místa, kde začít kopat. Oproti tehdejšímu oficiálnímu tvrzení byl přesvědčen, že Pausaniásovy údaje byly špatně přeloženy a proto i pochopeny. Kopal proto uvnitř hradebního náspu, za proslulou Lví branou a uspěl. První, co našel vedle velkého množství váz, byl kruh, vytvořený dvojitou řadou kolmo postavených kamenů. Při své jasnozřivosti viděl v kruhu shromaždiště lidu – agoru, o které psal Pausaniás: „Zde zbudovali místo pro shromáždění lidu k poradám, aby měli hrob hrdinů uvnitř shromaždiště.“
Uvnitř mykénského hradiště bylo nalezeno 17 mrtvol a šperky z ušlechtilých kovů převážně ze zlata o váze 13,5 kg. Víc než zlato však měly cenu nalezené předměty dokazující umělecké mistrovství a technický um svých tvůrců z období před více než 3000 lety. A právě královskou masku ze zlata s výraznými rysy individuálního portrétu považoval Schliemann za masku Agamemnona. Bohužel – i tentokráte se mýlil.. Hroby pod agorou patřily osobnostem o 400 let starším.Důležité ale je, že udělal krok do zmizelého dávnověku, opět dokázal Homérovu věrohodnost a odhalil poklady, podávající zprávu o kultuře, která je naší pramátí.
Ostrov překvapení
Začalo to vykopávkami v Tíryntu nedaleko Mykén. Archeologové považovali hradby, které ležely volně na slunci, za středověké zříceniny. Schliemann opět kopal a našel základy paláce, který překonával všechno, co bylo dosud nalezeno. Nález vzbuzoval úctu k předhistorickému národu, který tuto stavbu vybudoval. Hrad se vypínal na vápencové skále. Jeho hradby byly z kvádrů dva až tři metry dlouhých, metr vysokých a stejně tak širokých. Byl nalezen homérovský palác se všemi podrobnostmi. Sloupové síně a sály, nádvoří bojovníků s oltářem, nádherné obytné prostory s předsíní otevřenou sloupy a ústřední pravoúhlou místností s krbem. Našla se i koupelna, jejíž podlahu tvořil jediný vápencový blok o váze 20 000 kg Schliemannovi se před očima odehrávaly scény načrtnuté v Odyssei. Sloh nalezené keramiky a nástěnných maleb knósského paláce mu připomenul podobnost s nálezy v Mykenách, na ostrovech kolem, ale i v Egyptě a utvrdil ho v přesvědčení, že přišel na stopu souvislé kultury, která se dnes nazývá krétsko-mykénská. Aby své tvrzení podpořil rozhodujícím důkazem, hodlal pokračovat ve vykopávkách na Krétě, aby odhalil palác krále Mínoa, jehož místo přesně určil. K tomu však nedošlo pro rozpory s uzavřením smlouvy o koupi pozemků. A tento milionář a šťastlivec se na Štědrý den roku 1890 na ulici v Neapoli zhroutil. Bezvládný muž v prostém obleku vzbuzoval obavy, kdo za něho zaplatí odvoz. Nakonec byl do nemocnice převezen a ráno zemřel.
Hledání Mínotaurova labyrintu
Jeho záměr – nalézt palác krále Mínóa – završil Arthur Evans, (1851-1941). Byl to naprostý Schliemannův protiklad. Pocházel z bohaté průmyslnické rodiny z Nash Mills v Anglii Studoval na několika univerzitách a původně se zajímal o antropologii. Když se na Balkáně setkal se stopami po Keltech, probudil se v něm zájem o archeologii. V Bosně se zabýval studiem mincí a když se rakouské úřady dozvěděly, že podporuje slovanské nacionalisty, vyhostily ho z monarchie. Na Krétu přišel, aby si potvrdil svou teorii o hieroglyfických znacích. Tu však pověsil na hřebík unesen zbytky sutina zřícenin a chopil se lopaty. To bylo v roce 1900. Prohlašoval, že potřebuje rok, aby odkryl vše, co může posloužit vědě. Po pětadvaceti letech však byl teprve uprostřed práce.
Začal kopat nedaleko Knóssu. Za pár týdnů odkryl zbytky budov pokrývajících 8 arů a během let vyrostly ze země zbytky paláce na ploše dva a půl hektaru. Příbuznost s paláci v Tíryntu a Mykénách byla zřejmá. Kolem ohromného nádvoří se zvedala křídla budov. Z nepálených cihel a ploché střechy podpíraly pilíře. Komnaty, chodby a dvorany v poschodích měly tak spletitý půdorys, že každý návštěvník musel pomyslet na bludiště, i kdyby neměl zdání o tom, že podle pověsti se nachází v labyrintu krále Mínóa. Evans také neváhal oznámit, že našel palác krále Mínóa, jemuž patřil labyrint a obluda Mínótauros.
PODOBA S ATLANTIDOU
Co Evans objevil byl prostě zázrak. Bydlel tu národ, o němž kromě mytologických zmínek se nic nevědělo. Lidé se topili v bohatství a rozkoši. A proto při prvních vykopávkách bylo pro svět překvapením, že tento největší palác řeckého dávnověku neměl žádné opevnění, ani obranný val! Později se zjistilo, že bohatství založené na obchodě nepotřebovala na svou obranu ani tak hradby jako silné loďstvo ovládající moře.
Zjistil také, že všechny nálezy nejsou ze stejné epochy. Roztřídil tisícileté mínójské dějiny ( jeho roztřídění platí dodnes) a našel stopy po lidské činnosti pocházející z období raného neolitu, kdy člověk ještě neznal kov a nástroje si zhotovoval z kamene. V každé epoše našel předměty cizího původu jako kupř. egyptskou keramiku. Překvapující byly též nálezy týkající se odívání žen té doby. Nosily vysoké čepice se střapcem a dlouhé, pestře vzorkované šaty. Sukně, přidržované pásem,měly vepředu rozparek a blůza s vysokým tuhým límcem měla hluboký výstřih obnažující obě prsa. Přitom muži nosili jen bederní roušky.
Jako o tři tisíce let později byla do základů vyvrácen říše Montezumova, tak rychle zanikla i říše na Krétě. Původ i konec tohoto bohatého národa zůstává i dodnes problémem. Evans byl toho názoru že mínójské paláce musela zničit přírodní katastrofa. V komnatách paláce nacházel důkazy o podobném překvapení smrtí, jaké lze spatřit v Pompejích. Sám také 21.června 1926 zažil prudké otřesy země, kdy země sténala a syčela, jako by ožil Mínótaurus. Kréta je v oblasti nejčastěji postihované zemětřesením. Jedině taková síla by mohla najednou pohltit dílo lidských rukou a zničit Mínóův palác natolik, že se na jeho místě nedalo mimo několika chýší už nic postavit
Vojáci. Čtyřicet století hledí na vás!
Tak promluvil 21.července 1798 Napoleon ke své osmatřicetitisícové armádě při pohledu na pyramidy. Bylo to nejen psychologické povzbuzení před bojem, ale zároveň výzvou k zahájení nové epochy světových dějin. Napoleonovo tažení nebylo příliš úspěšné, ale díky tomu, že účastníkem expedice byl i Vivant Denon, byla země faraónů dobyta kreslířskou tužkou. Světák a sukničkář–stejně zlomyslný a jízlivý jako duchaplný, autor nemravných kreseb a pornografické novely – byl přítelem všech, co něco znamenali. Napoleon si ho vybral jako uměleckého spolupracovníka a tento jeho počin ocenila až budoucnost. Tento muž byl natolik uchvácen krásou kolem sebe, že kreslí vše, co vidí – třeba i uprostřed šarvátky. Na základě tohoto materiálu vzniklo později dílo Popis Egypta, která se stalo pilířem egyptologie.
Z Údolí králů do Gízy
Stejné nadšení pro památky měl i Giovanni Belzoni, považovaný za pionýra archeologie. Tento dvoumetrový silák a uprchlý řeholník je typickým představitelem nejranějšího období archeologie, kdy se místo odborného provádění vykopávek drancovalo. Z pověření britského konzula v Kahiře obstarával egyptské starožitnosti pro Britské muzeum. Byl objevitelem hrobky Sethiho I. Prázdná alabastrová rakev, kterou tam našel, je v londýnském Soanově muzeu. Objevem tohoto tři tisíce let prázdného sarkofágu začaly nejdůležitější nálezy v „Údolí králů“, jež dosáhly vrcholu až v minulém století. A jako první Evropan vstoupil do druhé největší hrobky světa – do Chefrénovy pyramidy v Gíze. Pronikl až do komory podzemní hrobky. Těmito pokusy začíná věda o pyramidách a Belzoni nastolil problémy, před jejichž řešením soudobí archeologové stojí..
Náhrobky z krve, potu a slz
Tisíce živých byly obětovány v otrocké práci, aby jednomu mrtvému zajistily věčné bezpečí a věčný život. Smysl výstavby pyramid vycházel ze základní náboženské představy, že cesta člověka vede po jeho tělesné smrti bez přerušení dál do věčnosti, kde – za určitých podmínek – pokračuje jejich existence. K těmto podmínkám patřilo vše, co potřeboval živý na tomto světě. Především však bylo nutné zachovat tělo a bezpečně je ochránit před zhoubným vlivem. Jedině tak bylo možné, aby duše (baj), která po smrti volně poletuje, mohla kdykoliv najít tělo. Totéž platilo o ochranném duchu (ka) který ztělesňoval životní sílu a rodil se zároveň s člověkem. Při jeho smrti ale neumíral, ale žil dál, aby zesnulému poskytoval potřebnou sílu na onom světě. Důsledkem těchto představ bylo mumifikování mrtvých těl a stavění náhrobků k ochraně mumie.
Vykrádání hrobů jako živnost
Milióny kamenných kvádrů měly ochránit mrtvá těla, zazděné chodby a zastírací manévry architektů měly zabránit každému, kdo by chtěl narušit posmrtný klid faraónů. Zajímavé je, že právě velikost pyramid, skrývajících nesmírné bohatství, jakoby vykradače přitahovala, kde mají co hledat. Hrobky se vykrádaly od nepaměti a je paradoxem, že na jednom z největších nálezů se podílel vykradač hrobů Abd el-Rasul, jehož rod se zabýval tímto „řemeslem“ od 13.století před naším letopočtem. V roce1873 objevil Rasul ve skalním masívu mezi Údolím králů a Dér el-Bahrí náhodou skrytý otvor. Průzkumem přišel na prostornou komoru hrobky s mumiemi. Do nálezu byli zasvěceni členové rodiny, kteří odpřísáhli, že tajemství nikdy neprozradí a nechají nález na místě. Rozhodli se považovat hrob za mumifikované konto, s nímž může rodina disponovat, když to bude nutně potřebovat. Tajemství se podařilo uchovat po šest let.
Konečně přicházejí odborníci
Pomalé rozprodávání nálezů vedlo k Rasulovu zatčení. Asistentu egyptského muzea nabídl předměty, které pocházely z doby XIX a XX. dynastie, po jejichž hrobech se marně pátralo. Nechal proto Rasula zatknout jako vykrádače hrobů, ale celá obec svědčila v jeho prospěch, takže musel být propuštěn. Pak se ale jeden z Rasulových příbuzných a spoluviníků ke všemu přiznal. A tak se 5.července 1881 objevil před otvorem do hrobky konzervátor muzea Emil Brugsh doprovázený svým arabským pomocníkem a Abd el-Rasulem. Musel se po laně spustit nenápadně kameny zakrytým otvorem do 11metrové hloubky. Po několika krocích zahnul za roh a stál před prvními obrovskými sarkofágy. Ke svému velkému překvapení zjistil, že podle svého nápisu skrývá mumii Setchiho I., kterou se marně snažil najít Belzoni v původní hrobce v Údolí králů! Světlo jeho pochodně osvítilo další rakve a nespočetné drahocenné předměty egyptského kultu mrtvých nedbale na nich a po zemi poházené. Objevil mumie 40 králů, které sem byly před vykrádači hrobů uloženy. Některé byly jen šikmo opřeny o zeď. Ležel tam Ahmóse I. (1580-1555 př.n.l.), uviděl mumii Asmenhotepa I. (1555-1545) a mezi dalšími méně známými panovníky objevil těla Thutmóse III. (1501-1447) a Ramesse II. (1298-1232).
Vrchol všech objevů
Tutanchamón praví/že vás to lidé baví/šťárat v můj hrob/ hned bych vás kop/kdo v mém hrobě šťárá/ naň pošlu komára/ on ho přejde apetit/ rušit můj sváteční klid.“
To jsou slova písně, která se zpívala ve dvacátých letech minulého století v souvislosti se smrtí lorda Carnarvona, kterého při otevírání Tutanchamónova hrobu bodl moskyt a on po třínedělním zápase se smrtí zemřel 6.dubna 1923. Senzační titulky jako „Faraónova kletba“ následovaly poté, co zemřelo několik lidí, kteří byli v nějaké spojitosti s objevením nevyloupeného faraónova hrobu pohřbeného ve zlatě.
Tvrdohlavý jako mezek
Lord byl všestranný sportovec. Třetí auto, které dostalo v Anglii licenci, patřilo jemu. Při havárii však utrpěl těžké zranění a nadosmrti měl potíže s dýcháním. To ho v roce 1903 přivedlo do Egypta, kde po shlédnutí vykopávek se o tři roky stal sám vášnivým archeologem. Nejsa odborníkem, přizval po získání povolení k vykopávkám ke spolupráci archeologa Howarda Cartera Rozhodnutí kopat v Údolí králů považovali tehdejší odborníci za iluzorní. Vždyť už před sto lety Belzoni prohlásil, že tam není jiných hrobů než ty, které objevil. Carter ale na základě nejrůznějších drobných nálezů souvisejících s Tutanchamónem usoudil, že jeho hrob musí být přes všechny dosavadní neúspěchy někde v blízkosti.. Začalo se kopat v trojúhelníku vymezeném hroby Ramesse II., Mineptaha a Ramesse IV. Střídaly se okamžiky probouzející naděje se zdrcujícími chvílemi zklamání. Po dvouletém kopání v roce 1919 byly v bezprostřední blízkosti Tutanchamónovy hrobky, ale práce byly zastaveny. Po dvou letech marného kopání na jiných místech se rozhodli vrátit do Údolí králů. A v listopadu 1922, jen co se lopaty zaryly do země, byl objeven vchod do Tutanchamónov hrobky. Následovaly okamžiky vrcholného napětí.
Pokladnice se otevírá
Chodba od vchodu vedoucí do hrobky byla zasypána kamením,což navozovalo myšlenku, že se podaří objevit nepoškozený královský hrob. Za druhými zapečetěnými dveřmi se nalézala komora naplněná hromadami bez ladu a skladu uloženými předměty, poskytujícími názorné informace o celé epoše života Egyptu. Když se dostali ke třetím zapečetěným dveřím, kladli si všichni otázku, za je za nimi uložena králova mumie? To, co Carter uviděl po odstranění kamenů, připomínalo zeď ze zlata. Byla to přední stěna ohromné pozlacené skříně. V ní se skrývala další pozlacená skříň, zavřená na závory, na nichž byla nepoškozená pečeť! V ní ale byla ještě třetí zlatá skříň a teprve ve čtvrté skříňové rakvi se objevil sarkofág z nejvzácnějšího žlutého křemene, pokrytý žulovou deskou. Vynášení skříní si vyžádalo čtyřiaosmdesáti dní namáhavé práce.
Tutanchámon se vrací
Po zvednutí šest metráků těžké žulové desky se objevila zlatá maska panovníka. Hlava a ruce byly dokonale plasticky vymodelovány, zatímco tělo bylo naznačeno plochým reliéfem Ve zkřížených rukou byly královské insignie: berla a vějíř vykládaný modrou fajánsí. Tvář byla z ryzího zlata, oči z aragonitu a obsidiánu, brvy a víčka z azurově modrého skla. Zato pohled na faraónovu mumii nebyl nijak lákavý. Bylo na ni použito velké množství balzámu, který ztvrdl, zčernal a vše slepil. S výjimkou tváře a nohou, které nepřišly do styku s balzámovým olejem, byla mumie v hrozném stavu. Vrstva balzámu byla natolik ztvrdlá, že k jejímu odstranění zpod údů a trupu se muselo použít dláto. Ukázalo se, že lupiči hrobů a kněží, kteří uloupené mrtvoly ukryli, provedli nejdokonalejší konzervační práci, protože oloupené a odvezené mumie byly tak včas zachráněny před zhoubnými účinky olejů.
Anatom dr. Derry provedl 11,listopadu první řez do vrchního plátěného obalu mumie. Jejich snímání ze zuhelnatělé hlavy faraóna bylo neobyčejně náročné, protože i jemný dotek štětcem ze sobolího vlasu poškozoval zbytky zetlelé tkáně. Carter o tom napsal:“Zlatá maska ukazuje Tutenchamóna jako mladého a vznešeného mladíka. Kdo měl štěstí spatřit odhalený obličej mumie,může potvrdit, jak zdařile, přesně a věrně reprodukoval umělec XVIII.dynastie jeho rysy.“ Podle posudku profesora Derryho byl prokázán velmi pravděpodobný vztah otce a syna mezi Achnatonem a Tutenchamónem. Zkostnatění kloubů u prstů a vývin kostí na končetinách opravňuje k závěru, že mladému faraónovi bylo osmnáct let.
Po stopách bible
Na starých historických mapách bylo území mezi středním tokem řek Eufratu a Tigridu označováno za biblický ráj. Není jisté, že Mezopotánie je kolébkou lidstva, ale lze ji považovat za kolébku lidské civilizace. Tam vznikly nejstarší písemné památky, nejstarší architektura i vědy. Tady Sumerové a po nich Babyloňané s Asyřany vytvořili první státy. Tady stála biblí popisovaná babylónská věž, což byla cihlová stavba podobající se spíše pyramidě než věži. Zikkuraty, jak se těmto stupňovitým terasám říkalo, nebyly hroby, ale chrámy. Ten babylónský měl sedm stupňů a na jeho vrcholu stál chrám zasvěcený bohu Mardukovi. Z „biblické věže“ toho mnoho nezůstalo. Byla několikrát zničena a znovu objevena. Před jejími troskami stál v úžasu Alexandr Veliký při svém tažení do Judeje. Babylónské zříceniny zanášel písek, až nakonec nezůstalo nic než legenda o stavbě. Muselo uplynout dvaadvacet století, než člověk objevil to, co kdysi skutečně existovalo. Podle Starého zákona tam ležela města, na která dopadl hněv boží. Tam vládli v Ninive a Babylónu hrozní králové, mající jiné bohy než Jehovu, a byli proto vyhubeni.
Nad podivnými pahorky, vystupujícími z moře písku, se pozastavovali mnozí před ním, ale Emile Paul Botta se stal tím, kdo vyzvedl na povrch zbytky jedné z nejstarších kultur a zajistil si tak v dějinách archeologie nesmrtelné místo. Botta byl dobrodruh, který v mládí podnikl cestu kolem světa, a vykopávkám se začal věnovat v roce 1840 jako francouzský konzulární agent v Mosulu na horním toku Tigridu. Dlouho bylo jeho snažení bezvýsledné. A jako již mnohokrát pomohla náhoda. Neodbytný Arab mu nabízel, že v jeho vesnici Chorsabadu si z cihel s nápisy od nepaměti lidé stavějí pece. Protože se ho nemohl zbavit, poslal do vesnice své lidi. Po týdnu se vrátil vzrušený posel s tím, že objevili zdi s nápisy a obrazy. Botta po několika hodinách seděl v příkopu a obkresloval neobyčejně bradaté lidi, okřídlená zvířata, postavy nepředstavitelných tvarů, jaké neviděl v Egyptě a jaké lidské oko dosud nespatřilo. Krumpáče a lopaty objevovaly nové a nové hradby. Na světlo světa vystupovaly dvory s bohatě zdobenými portály, s nádhernými sály, s trojdílným harémem a se zbytky terasovité věže. Byl to letní palác krále Sargona na okraji Ninive, o němž je zmínka v proroctvích Izaiášových. Nebylo pochyb, že našel jeden z nejhonosnějších paláců asyrských králů a sochařská díla, která lze právem klást do období rozkvětu Ninive. Až dosud se považovala bible za sbírku legend. Teď bylo prokázáno , že existovala vzkvétající kultura před Egyptem.
NIMRODŮV PAHOREK
Když byl Botta na vrcholu svých úspěchů u Chorsabadu, sjížděl v listopadu 1845 Austen Layard teprve na voru po proudu Tigridu. Tomuto Angličanovi bylo předurčeno, aby objevil světu biblické město Ninive. Začal kopat poblíž pahorku u Kujundžiku, kde byl Botta neúspěšný. Pahorek nesl jméno biblického Nimroda, jehož pradědem byl Noe, a Layard to považoval za spojovací článek ke „kolébce lidstva“ Získal si přátelství náčelníka loupeživých beduínů a s pomocí jeho lidí odkryl do čtyřiadvaceti hodin základy paláce asyrského vládce Aššurnasirpala II (884,859 př.n.l.) včetně knihovny s množstvím destiček s klínovým písmem, z nichž se svět dozvěděl o asyrských a babylónských dějinách. Z tohoto paláce vynesl Layard také reliéfy s loveckými výjevy a s obrazy zvířat, jejichž naturalismus později inspiroval celé generace umělců. K neméně významným objevům patří vstupní brána do paláce Salamanassara III. , který našel Layardův žák , chaldejský křesťan, Hormuzd Rassam (1826-1910) v Balavatu jihovýchodně od Ninive. Zbytky brány dokázaly, že Asyřané používali jak bran, tak i dveří. Brána byla vysoká šest a široká čtyři a půl metru. Cimbuří jako opevňovací princip a pojízdný bořivý beran se udržely v Evropě až do středověku.
BIBLE NEPŘEHÁNĚLA
Dalším člověkem, který dokázal, že bible ani řečtí autoři nepřeháněli, byl Robert Koldewey (1855-1925). Ten vykopal Babylón a prokázal tak, že byl za vlády Nabukadnesara II. největším městem starověku. Podle řeckých a babylónských popisů (klínové písmo již bylo rozluštěno) a díky umělecké představivosti začal kopat v březnu 1899- Během 18 let vyrval z hlubin minulosti tajemství Babylónu. Ze sutin postupně vyrůstala jedna stavba za druhou: paláce Nabukadnesarovy, městské hradby, Ištařina brána,most pře Eufrat a Babylónská věž. Její základy byly 90 metrů široké a stejná byla i výška věže. Třiatřicet metrů bylo vysoké první poschodí, osmnáct druhé a dalších po deseti metrech. Na vrcholku byl 15 metrů vysoký Mardukův chrám pokrytý zlatem a ozdobený modrými kachlíky. Hérodotos, jenž navštívil po 150 letech od dokončení zikkurut roku 458 př.n.l , uvádí, že Mardukova socha vážila zhruba 23700 kg ryzího zlata. Neméně důležitým objevem byla stéla, na které byly vyryty Chammurapiho zákony.
JÁMA SMRTI
Vykopávkami u města Ur na Eufratu, v bájeslovné vlasti Abrahámově, se proslavil Leonard Woolley (1880-1960), anglický archeolog a orientalista, který za první světové války sloužil u zpravodajské služby v Egyptě. Po 10letém kopání tam objevil nejstarší královské hrobky na světě a nejstarší civilizovaný národ – Sumery. Jeho nálezy přinesly detailní podrobností o nejstarších dějinách lidstva. Kromě ozdob nalezených vedle lebky sumerské královny Šubaty, podle nichž Wooleyova žena vymodelovala její pravděpodobnou podobu, to byl nález mozaikové standarty složené ze dvou pravoúhlých desek. Jestliže předměty, nalezené v královnině hrobu, poskytly představu o uměleckém zpracování drahých kovů a potvrdily rozvinutý umělecký vkus lidí před pěti tisíci léty, pak standarta byla klíčovým dílem pro pochopení života v tehdejší době.
Zobrazení slavnostní hostiny poskytuje informace o tehdejším oděvu a náčiní. Přivádění obětních zvířat napovídá, jaká zvířata se tehdy chovala. Průvod zajatců umožňuje poznat zbraně a výzbroj. Nejvýznamnější je však zjištění, že Sumerové používali jako první vozovou hradbu již koncem čtvrtého tisíciletí př.n.l.
V hrobech v Uru však nebyly jen mrtvoly králů a královen. Leželi tam povražděni vojáci osobní stráže s přilbou u lebky a s kopím při ruce. V hrobě královny Šubady se našly zavražděné dvorní dámy ležící ve dvou řadách. Jako poslední tam ležel harfeník, jehož ruka ještě spočívala na intarziemi vyzdobeném nástroji. Z polohy mrtvol se dalo usoudit, že nikdo z obětí nenásledoval své pány na onen svět dobrovolně. .Potvrdila se tak pravdivost jednoho z nejpůsobivějších příběhů bible Smrtelnému člověku zde byla přinesena nejvyšší možná oběť – lidský život.
JAK TO BYLO S POTOPOU?
Wooley narazil dvanáct metrů pod povrchem pod hroby na vrstvu hlíny. Byla naprosto čistá, bez jakýchkoli stop po střepinách nebo popelu. Byla až dva a půl metru silná. Nasvědčovalo to katastrofální povodni, která dokázala naplavit tak silnou vrstvou hlíny. Když porovnal vyprávění bible s mnohem starším eposem o Gilgamešovi a srovnal se sumerskými listinami králů, kde stojí:“Potom přišla potopa, a po potopě znovu sestoupilo království z nebes,“ dospěl k závěru, že “potopa světa“ přišla z moře za doprovodu obrovské průtrže mračen. Byla to jedna z velkých potop, k nimž v záplavových oblastech delty Tigridu a Eufratu docházelo. Ze zpráv o nejstarších sumerských králích před a po potopě vyplývá, že potopu přežili sumerští usedlíci, kteří na rozdíl od barbarských Semitů žili už v městech, která byla postavena na vyvýšeninách a obklopena ochrannými náspy. Není vyloučeno, že Utanapištin je historickou osobou, že to byl usedlík z akkadské oblasti, který včas učinil potřebná záchranná opatření. Ti, kteří přežili, pak se zápalem hodným dnešního obdivu vybudovali zemi zničenou potopou opět v plodnou a kulturní.
Záhadou zůstává, odkud se Sumerové objevili? Černovlasí Sumerové nebyli Semité a přišli do eufratsko-tigridské delty poslední. Přinesli vyšší a v rozhodujících oborech
vyvinutější kulturu, kterou polobarbarským Semitům vnutili. Podle Angličana A. Keitha se starosumerské rysy obličeje objevily u obyvatel Afganistanu a Beludžistanu. Také při vykopávkách v údolí Indu byla nalezena pravoúhlá pečetítka, která se tvarem, stylem rytecké práce i nápisy podobala pečetítkům v Sumeru. Stále však zůstává nedořešeno, odkud tento záhadný národ přišel.
Když Woolley objevoval čím dál starší vrstvy této pravěké kultury, jeho důvěra v „královské listiny“ vzrůstala. Nedaleko Uru v pahorku Tell el-Obejdu našel chrám bohyně matky Ninchursagy se schodištěm, terasou, předsíní, dřevěnými sloupy vykládanými mědí, skulpturami lvů a jelenů. V této nejstarší stavbě světa našel vedle drahocenných i bezcenných předmětů zlatou perlu. Bylo na ní čitelně napsáno Aannipadda,, což byl stavitel chrámu. Víc než z nápisu na perle objevil na vápencové tabulce, kde už bylo vyvinutým klínovým písmem potvrzeno zasvěcění stavby Aannipaddou, králem urským, synem Mesannipaddy, krále urského. Tento panovník byl v “královských listinách“ uváděn jako zakladatel třetí dynastie po potopě světa – I. dynastie urské. Tak byla potvrzena historická existence panovníka, o němž se dosud pochybovalo.
