Vědci zatím znají 700 000 rostlinných druhů. Lidstvo však umí hospodářsky využívat, především jako plodiny a zdroj rozmanitých surovin, jen asi 17 000 skupin rostlin. Není divu, že věda neustále přichází s novými objevy o rostlinné říši. Velkou naději nyní vyvolala zpráva, že výzkumníci dokázali určité rostliny vybavit modifikovanými bakteriemi pro jejich neustávající boj s chemikáliemi, které zamořují přírodu. Senzací i pro odborníky je nynější zjištění německých botaniků, že rostliny reagují na bolest a strach – dokonce elektrickými impulsy, podobnými křiku. Ten experti dokázali převést do signálů, které už zachytí lidský sluch. Vlastní inteligenci má prý hlavně plané rostlinstvo.

Světová spotřeba dřeva se oproti současnosti do roku 2010 zvýší o pětinu. Celkem se vyšplhá na 19 miliard kubických metrů! Pokud se nemají horečně kácet lesní i jiné porosty, budou mít zásadní význam nově vysazované, geneticky modifikované superstromy. Ty nesmějí mít – jako nyní – až třetinu dřevní hmoty v kořenovém systému. Vše se soustředí na silné kmeny s minimem větví a listí, co nejméně energie vydají i na kvetení a tvorbu semen. Vzniknou z nich hustě osázené plantáže, nikoli hezké aleje jako na našem snímku. Genetické inženýrství se stále více zaměřuje také na vybrané rostliny. Některé by dokonce měly hledat ukryté zákeřné miny a nálože. Právě nyní dánská biotechnolologická firma Aresa Biodetection začíná pokusy s geneticky modifikovaným huseníčkem Thalovým (Arabidopsis Thaliana). Tato rostlinka v přítomnosti oxidu uhličitého, který se uvolňuje z výbušniny a rychle proniká do půdy, výrazně mění barvu listů. Tak po vysetí do minových polí by nad uloženou minou dostala rostlina barvu jinou než v bezpečných místech. Dosud je tradiční odminování velice komplikované, drahé a životu nebezpečné.

Rostlinná říše má panovníky i trpaslíky
Primát mezi stromy – a zároveň největšími a nejtěžšími samostatnými organismy – drží sekvojovce obrovské (Sequoiadendron giganteum), které dosahují výšky kolem 90 metrů.  Říká se jim i sekvojovce mamutí, neboť spodní převislé větve připomínají mamutí kly. Mohutné jehličnany, které před 140 miliony let běžně rostly na různých místech severní polokoule, dnes najdeme jen v severní Kalifornii (USA).V tamějším pohoří Sierra Nevada je od roku 1864 národní park Sequia (první na světě vůbec!), kde roste nejmohutnější strom planety. Má přídomek Generál Sherman a odhadnutou hmotnost 6000 tun. Spodní část kmene má obvod 33 metrů. Plocha zabraná kořeny přesahuje rozlohu fotbalového hřiště. Kmen Generála Shermana váží 1400 tun, tedy jako deset velkých nákladních vlaků. Stáří sekvojovců se odhaduje na 3200 let.

Z jediného stromu vyrostlo dřevěné město
Čtyři dřevorubci roku 1893 poráželi sekvojovec o desetimetrovém průměru kmene 22 dnů. Ze dřeva jediného stromu postavili malé městečko. Dnes stále zelené velikány chrání zákon. Totéž platí o jejich příbuzných sekvojích. Historie zaznamenala, že strom zvaný Zakladatel dorostl do výšky 112 m, Otec lesů převýšil 120 m při dvanáctimetrovém průměru kmene. Sekvoje nadále vedou současný světový žebříček ve výšce – k nebi ční až 110 metrů. Dožívají se věku kolem půl století a pak zvolna usychají.

Pochoutka koaly převýší Petřínskou rozhlednu
Ovšem ještě o víc než třicet metrů vyšší do 19. století byly – než je dřevorubci porazili – blahovičníky druhu Eucalyptus regnans, rostoucí v Austrálii a Tasmánii. Dnešní blahovičníky čili eukalypty mívají většinou » jen« stometrovou výšku. I tak by přerostly Petřínskou rozhlednu vysokou 60 metrů. Éterické oleje a fytoncidy, které eukalyptové listy vylučují, ničí choroboplodné bakterie záškrtu, úplavice, břišního tyfu, zneškodňují plísně a obtížné moskyty, mouchy, mravence. Listy blahovičníků jsou nezbytnou potravou pro medvídka koalu. Kupodivu i obrovité eukalypty mají droboučká semínka – jejich tisícovka váží necelé dva gramy.

Kde můžete slyšet stéblo růst?
Nejrychleji rostoucí mohutnou bylinou se silnou kořenovou soustavou je banánovník (Musa), kterého známe na 40 druhů. Od vyklíčení k dosažení desetimetrové výšky a sklizně plodů v teplých oblastech uplyne necelých deset měsíců. Navíc plodí třikrát ročně! Přesto nejrychleji ze všech rostlin vůbec roste bambus (Bambusa) – což je souhrnné označení více než 100 rodů a 600 druhů rostlin, které mají shodnou stavbu. Mnohé druhy za 24 hodin povyrostou o více než metr! Některá bambusová stébla zpočátku rostou rychlostí 1 mm za minutu, přičemž klíčící výhonky slyšitelně praskají. Je to asi jediný případ, kdy můžeme doslova slyšet rostlinu růst! (Naopak nejpomaleji rostou některé druhy lišejníků – za rok o 1 mm.) OSN právě na seznam ohrožených druhů zařadila přes 500 zástupců bambusů, jejichž porosty zabírají méně než 20 000 km2. Úbytek bambusů ohrožuje i zvířata, která v jejich porostech sídlí. Vedle pandy veliké a černé to jsou horské gorily a lemuři. V roce 1976 čínské oblasti, kde žijí vzácní medvědi bambusoví (pandy veliké), zasáhly kruté mrazy. Bambus zahynul, medvídci neměli potravu. Naštěstí je v poslední chvíli zachránili a přestěhovali členové pátracích skupin ochránců přírody.
 
Baobaby jsou největší cvalíci
Fíkovník bengálský – banyán má největší korunu. Tvoří ji až tisícovka druhotných kmenů; dohromady pokrývají plochu o rozloze větší než 30 tenisových kurtů. Nejtlustším stromem jsou africké baobaby (Adansonia) prstnaté. Jejich obvod přesahuje až 50 m, což předstihuje jejich výšku. V krajinách rozpálených slunečním žárem jsou obrovskými vodními zásobníky, což využívají hlavně sloni. Jediný strom Adansonia digitata nashromáždí množství vody o hmotnosti 100 tun. (Velké kaktusy obsahují v dužině až 3000 litrů vody.) Někde z kmenů samotářských baobabů vznikly věznice. Černoši primitivních kmenů do dutin baobabů věší mrtvoly šamanů i jiných »čarodějů« a vchod zatlučou prkny, aby mrtví neškodili.

Nakonec přijde i žabinec
Nejdelšími suchozemskými rostlinami jsou šplhavé palmy rotangu skalního (Calamus rotang) v deštných lesích Afriky a Asie. Tenké pružné lodyhy měří až 180 metrů! Nejmenší rostlinní reprezentanti pocházejí z čeledi okřehkovitých (Lemnaceae) ve sladkých vodách. Okřehek, lidově zvaný žabinec, je droboučká bezlistá rostlinka se silně redukovaným stonkem o průměru 5-10 mm. Vůbec nejmenší vyšší rostlinou na světě je drobnička bezkořenná (Wolffia arrhiza) o velikosti do 1,5 mm. Známé jsou i její příbuzné: Wolffia globosa z Asie a Wolffia augusta rostoucí v Austrálii. Každá projde uchem jehly – při výšce 0,6 mm, šířce 0,3 mm a váze 150 mikrogramů. Mezi rostlinné miniatury lze zařadit vodní řasy.

Vydrží tisíce let i pár dnů
Kdyby rostliny dokázaly slovy vyprávět, jaký svět poznaly, pamětníkem by se (vedle již zmíněných sekvojovců) stal i Ginkgo biloba – jinan dvoulaločný.  Tento předchůdce borovice a smrku pochází z Dálného východu. Na rozdíl od dnešních jehličnanů má dvoulaločné vějířovité kožovité listy. Zůstává jediným představitelem čeledi a rodu rostlin rozšířených již v druhohorách. Podle názorů odborníků tenkrát umožnil rozvoj gigantických dinosaurů – býložravých ještěrů. Darwin označil Ginkgo bilobu za »živou zkamenělinu.«

Blahočet přežil stovky milionů let
Také blahočet (araucaria) rostl již před 150-240 miliony let. Tehdy dnešní světadíly vytvářely jedinou pevninu – Pangeu. Blahočet se zrodil v místech, kde se stýkaly dnešní kontinenty Jižní Amerika a Austrálie. S pohybem světadílů se blahočety rozšířily na různá místa planety. Většinou jde o mohutné stromy vysoké i přes 70 metrů, někdy s třímetrovým objemem kmene. Dožívají se až 2000 let. Jak jsem osobně viděl na Mauriciu v Indickém oceánu, v těchto končinách menší druhy araukarie slouží o Vánocích jako ozdobené stromky. Blahočety právě před deseti lety připravily šok i zkušeným badatelům: V horské rokli, pouhých 150 km od Sydney, zkušený botanik souhrou šťastných náhod objevil jeho zcela neznámý druh. Ten dosud vědci znali jen ze zkamenělin. Asi čtyřicetimetrový jehličnan dostal pojmenování Wollemia nobilis. Při pátrání v okolí se zatím podařilo najít jen 40 takových stromů. Podobně ze zapadlé čínské vesnice badatelé náhodně získali podivné jehlice a šišky. Ukázalo se, že patří čtyřicetimetrové metasekvoji čínské, o které se domnívali, že již dávno nikde neroste. Vždyť největší rozkvět prožívala před 90 miliony let! Také to je další z mnoha důkazů, že v přírodě je stále co objevovat.

Olivovník pamatoval Platóna
V roce 1958 botanik Edmund Schulmann oznámil, že vysoko v horách střední Kalifornie objevil možná nejstarší stromy planety. Patřily k druhu borovice osinaté – stáří jednoho odhadl na 4600 let, u ostatních 17 velikánů kolem 4000 roků. Nedávno Frank Vasek z Kalifornské univerzity ohlásil, že našel druh borovice Pinus longaeva starý asi 5000 let. Dlouhověkosti počítající se na tisíce let mohou dosáhnout i tisovce (Taxodium), kaš- tanovníky nebo platanovníky (Platanus). Posvátnými stromy v Libanonu jsou až 60 metrů vysoké cedry; mnohé prý pamatují ještě krále Šalamouna. Hodně by se dalo napsat o olivovníku (Olea). Stáří jednoho takového stromu dosud rostoucího v Aténách vědci odhadují na více než dvě tisíciletí. Donedávna tam však měli strom ještě o 1000 let starší – tzv. Platónův olivovník.

Efeméry jsou pomíjivé
Nejstarší léčivou rostlinou je reveň (rebarbora), kterou v Číně znali již před 5000 lety. Ve srovnání s tím vypadá až neskutečně životní cyklus drobných bylin s jepičím životem. Mají společný název efemérs, což v řečtině znamená »jednodenní, pomíjivý«. Rozlišujeme efeméry jednoleté, anuelly – letničky (vlastní efeméry) a několikaleté (efemeroidy). Obvykle jde o jednostopkové nízké byliny, které dorůstají do maximální výšky 20-30 cm, v nepříznivém období však jen 1-2 cm. Efeméry najdeme hlavně v pouštích, polopouštích a stepích. I u nás rostoucí osívka jarní nepotřebuje na cestu od semene a jeho vyklíčení až po dozrání nových semínek ani půldruhého měsíce.

Život se rodí i v miniaturách
Největší semena na světě má palma seychelská. Ta roste na Seychelských ostrovech uprostřed Indického oceánu.  Na ostrově Praslin se nachází pravěký prales přezdívaný Garden of Eden – Rajská zahrada. V národním parku Vallée de Mai roste světový unikát – palma Lódoicea seychellarum. Na místě jsem se přesvědčil, že dosahuje výšky i přes 40 metrů a stáří kolem tisíce let. Jako jediná na světě má dvě pohlaví – mužské i ženské. Na samičích stromech se rodí plody připomínající dámský zadeček a svůdný klín. Samčí druh se chlubí válcovitými výhonky dlouhými až 60 cm. Pyl z mužských plodů musí s pomocí ptáků či větru oplodnit své protějšky. Bez povolení nelze coco-de-mer neboli „necudné ořechy“ o váze až 20 kg vyvážet. Císař Rudolf II. koncem 16. století zaplatil za číši ze skořápky »mořského kokosu « šest tisíc zlatých. Dodnes jsou coco-demer tak vzácné, že dominují seychelskému památníku státní nezávislosti. Nemnoží se jinde než na Praslinu, kde dnes roste 5000 těchto výjimečných palem. To však neplatí o běžně známém kokosovém ořechu. Ten dokáže plout po mořské hladině až do vzdálenosti 5000 km, aby potom někde na pláži zapustil kořeny.

Kolibřík opyluje ibišek
Na druhé straně existují rostliny, jejichž semena pouhým okem ani nespatříme. Třeba semínko hruštičky okrouhlolisté váží neuvěřitelných 0,0000004 g, hniláku pak tak o váhu desetiny zrnka soli víc. Každá orchidej během roku vyprodukuje v semenících 10 milionů semínek. Ta většinou roznáší vítr, což platí i o mnoha jiných-včetně osmi tisíc druhů různých trav.  Na rozmnožování se vedle větru či včelek podílejí i čmeláci, mravenci, ba i někteří ptáci. Například květ ibišku opyluje kolibřík, některé africké rostliny, které rozkvétají v noci, zase netopýři, kaloni s dlouhými jazýčky či zvláštní velcí noční motýli. Samozřejmě na své si přijdou i motýlci denní. Není tajemstvím, že nejen je lákají rostliny rozmanitý- mi barvami. Je záhadou, jak dokážou zvolit právě takové zbarvení, které není vhodným opylovačům lhostejné, naopak ho vyhledávají. Exotické rostliny navíc barvy vhodně mění. Jiné využívají různých vůní či nektarů. Naopak třeba smrdutka v Africe vydává velice silný pach zkaženého masa, což láká hejna obřích much, které květiny opylují. Jsou dokonce rostliny, které opylovače nektarem přiopijí, aby byli rozvernější. Ostatně i kvetoucí lípa svou vůní vedle včel přiláká až 70 druhů různého hmyzu!

ADAPTOGENY MAJÍ ZELENOU
Stále větší pozornost se věnuje rostlinným adaptogenům (biostimulátorům, harmonizátorům). Tak se nazývají zdraví prospěšné látky, které lidstvo znalo a využívalo od nepaměti – zejména z léčivých rostlin. Stimulují imunitu (zejména zvláštní obranné prostředky organismu), látkovou výměnu, odolnost vůči stresu, ale třeba i chorobám, přispívají k regeneraci. Nyní se objevují přírodní zdroje těchto látek, které do našeho organismu nezanášejí nějaké cizorodé látky – na rozdíl od umělých chemických léčiv. Biostimulátory nejsou návykové, jejich účinnost nesnižuje ani dlouhodobé užívání. Typickým příkladem je žen-šen. V přírodě jich existují stovky, snad i tisíce, a není divu, že odborníci mnohé z nich teprve objevují – často jen shodou náhod. Je známo, že i z rostlin, které obvykle svými toxiny mohou způsobit smrt, se dají naopak získat životně důležité léčivé extrakty. Platí to rovněž o naší nejjedovatější rostlině – rulíku zlomocném. 

MYSLÍ A KOMUNIKUJE ROSTLINSTVO?
Rostliny ovládají základní formu myšlení: Dokážou hodnotit situaci na stejné úrovni jako zvířata. Podobně předvídají některé živelné katastrofy. Mají dokonce paměť, která jim umožňuje zaznamenat prožité situace z minulosti. K takovým závěrům právě dospěl akademik Tony Truewas z univerzity ve skotském Edinburghu. Zdůrazňuje, že možné konání rostlin není pouze reflexivní, jak se dosud tvrdilo. Naopak získané informace zpracovávají a vhodně využívají. Platí to především o planých rostlinách, které se musejí bránit samy, čímž se jim intelekt zákonitě rozvíjí. Ozdoby květináčů, truhlíků či zahrádek prý v tomto směru při šlechtění jaksi zdegenerovaly.  Akademik Truewas tím znovu potvrdil poznatky amerického biologa Iana Baldwina, ředitele ekologického oddělení Institutu Maxe Plancka v německé Jeně. Ten dokázal, že rostliny mají pocity, které neskrývají. Takovým signálům – často v chemické podobě či pomocí barev – rozumějí jak jiné rostliny, tak různá zvířata. Dokážou třeba přizvat k opylení vhodný hmyz. Lidé se teprve řeči rostlin postupně učí.  Když rostlina zaregistruje třeba člověka, který jí někdy nějak ublížil, hned se chystá k obraně – například zvadle svěsí listy. Často před nebezpečím varuje i okolní rostlinstvo.  Vcelku dobře už experti prozkoumali tzv. invazní rostliny, které se z místa svého původního výskytu mnoha různými způsoby snaží proniknout na nová území, kde mají výhodnější životní podmínky.  Mnohé triky používají při lovu kořisti také masožravé rostliny. Pokud jsou uzpůsobeny na mouchy, motýly či žáby, vůbec si nevšímají, že se k jejich vražedným nástrahám omylem dostane menší hmyz. Kvůli němu se nenamáhají vylučovat různé účinné chemikálie. Ty si schovávají pro větší úlovky.

Rostliny na detektoru lži
Agent CIA Cleve Backster, odborník na detektory lži, podrobil v únoru 1966 rostliny vyšetření tímto přístrojem. K úžasu svědků se ukázalo, že »vyslýchaná« rostlina rozdílně reaguje na různé situace – třeba příjemné zalévání či naopak blízkost hořící zápalky. Totéž potvrdili o deset let později ruští badatelé, kteří vyšetřovali rostliny encefalografem.  Pomocí moderní techniky před dvěma roky britský vědec David Rhoades třeba zjistil, že po útoku housenek na břízu strom zakrátko vyloučil do svých listů látku tanin, která útočníkům nechutnala. Současně bříza upozornila na hrozbu škůdců i okolní stromy a rostliny. Vědci však zatím nezjistili, jak se varování šířilo; jen vědí, že to nebylo pomocí kořenů.  Další průlom se letos podařil německým výzkumníkům, kteří dokázali pomocí moderní techniky převést různé varovné signály vybraných rostlin do podoby, kterou rozezná lidský sluch. Tak poznali, že se rostliny dokážou bát, křičet bolestí, ale také se radovat z příjemných pocitů.

Neznámé o známých
Kdopak z nás by nerozeznal běžné stromy, které rostou v lese či jinde v přírodě. Odborníci však dokážou říci o známých rostlinách zajímavosti, které nejspíš dosud neznáme, a i dnes přicházejí se stále novými objevy.  V letošním roce přišli například britští vědci s teorií, objasňující záhadu, proč je na naší planetě tak malý počet druhů stromů. Vždyť kvetoucích rostlin na ní žije na čtvrt milionu druhů a stromů je jen 550 druhů. Britové dospěli k názoru, že za to může genetická chyba, ke které došlo před miliony let, kdy se vytvářely nové druhy rostlin. V důsledku této chyby se u stromů vytvořila velká závislost na opylování na krátkou vzdálenost pouze pomocí větru, kdežto ostatní rostliny se naučily využívat zejména hmyz a ptáky, což jim dalo obrovské možnosti šíření.
 
BOROVICE – Pinus
Rod borovice v sobě zahrnuje velice mnoho – přes stovku – druhů dřevin a keřů. Už dávno lidé poznali, že z rány borovice vytéká průzračná hustá pryskyřice, která se postupně na vzduchu mění na pevnou hmotu. Ztuhlé kousky pryskyřice se v půdě proměnily v jantar – sluneční kámen. Ve starém Římě ho nazývali zlatem severu. V průzračném jantaru se zachoval prehistorický hmyz, rostliny, někdy i malé ještěrky. Pokud pryskyřici nahříváme vodní párou, získáme z ní kapalný terpentýn. Ten výborně dezinfikuje vzduch v místnosti. V borových lesích tedy bývají sanatoria pro nemocné TBC.

JEDLE – Abies
Mnohé jedle, kterých je 40 druhů, dosahují až stometrové výšky a dožívají se i tisíce let. Spodní větve začínají růst u země a při doteku s půdou se rychle zakořeňují. Brzy tak kolem mateřského stromu vyrostou mladé jedličky. Jedle vegetují na podobných místech jako smrk, ale na rozdíl od něj mají hlubší kořeny a méně podléhají polomům. Snášejí dobře stín, potěší je vláha. Při poranění stromu z něj prýští pryskyřice, ze které se získává zdraví prospěšný terpentýn. Dřevo jedle se výborně uplatňuje ve stavebnictví, řezbářství a zvláště při zhotovování hudebních nástrojů. Tradiční u nás byla jedle bělokorá, tu však ničily exhaláty. V oleji jedle bělokoré – sibiřské byla objevena řada léčivých látek. Exhalátům zdárně odolává jedle ojíněná.

MODŘÍN – Larix
Rod modřín zahrnuje 15-20 druhů stromů, které rostou v Evropě, Asii a Severní Americe – až do výšky 50 m při stáří i 500 roků. Na rozdíl od ostatních jehličnanů modřín (nikoli však mladý) shazuje na zimu jehlice. Modřínové dřevo má velkou životnost – na Altaji z něj nalezli obložení hrobu, který byl v zemi 2500 let. Na modřínových pilotech stojí i vodou zalité italské Benátky. Také mnohé přehrady a mlýny ze 17. a 18. století jsou z modřínu. Na tomto stromě často parazituje houba, která se již přes dvě tisíciletí používá v medicíně. Dokáže totiž v sobě nahromadit až 70 % pryskyřičných látek. Něco podobného vědci nezjistili v žádném jiném živém organismu.

SMRK – Picea
Smrk roste pouze na severní polokouli, rod tvoří 35-40 druhů. Kuželovitý tvar koruny získal jako ochranu před hustým sněžením. Stáří určíme podle přeslenu větví – každý rok jeden přibude. Celkový věk tedy ukazuje počet přeslenů, ke kterému připočítáme asi čtyři roky »jinošského« věku. Některé druhy se dožívají až 600 let. Naši prapředci smrk uctívali, protože se domnívali, že v korunách sídlí dobří lesní duchové. V Evropě se stal smrk symbolem života a věčného mládí. Jeden hektar smrkového lesa v létě vyloučí až 30 kilogramů těkavých látek, což by postačilo k pročištění vzduchu dost velkého města. Navíc smrky vysazované v ulicích dobře pohlcují hluk.

BUK – Facus
Buk, který se může dožít až 900 let, se stal symbolem dlouhověkosti, síly a zdraví. Rod buk zahrnuje deset druhů, které rostou v oblastech severní polokoule s mírným podnebím. Ovšem objevy ukazují, že v třetihorách tu byly i tropy. Tehdy bývaly buky stále zelené, nyní jim listí opadává. Semena buku obsahují alkaloid tagin, který vyvolává silné bolení hlavy. To však nejspíše nepostihuje divoká prasata, srnčí zvěř, veverky, ptáky a jiná zvířata, která bukvice s oblibou požírají. Zlatočervené bukové dřevo se využívá i k výrobě hudebních nástrojů.

DUB – Quercus
Existuje 300 druhů dubů – symbolů síly, mohutnosti a dlouhého života, který trvá i přes tisíc let. Staří Římané a Řekové označovali dub za nejkrásnější strom. Největší odměnou býval věnec z dubových větví a listů. Také staří Slované dub uctívali a nejmohutnější stromy zasvěcovali Perunovi – bohu hromu a blesku. Již od starověku totiž lidé věděli, že duby víc než jiné stromy zasahují blesky. Způsobuje to kořenový systém stromu, který proniká velmi hluboko a dosahuje vodonosných vrstev. Tím vzniká uzemnění – a proto blesk udeří!

LÍPA – Tilia
Náš národní strom čeledi lipovitých má 25 druhů, které se dožívají až tisícovky. Lípa se stala královnou medonosných rostlin – jeden květ poskytuje 7 mg nektaru. Tak je hektar lipového lesa za sezónu zdrojem tuny medu. Jeho léčivé účinky znali už před 6000 roky v Egyptě a Řecku. Léčil rány, mnoho chorob, uchovávalo se v něm maso. Odvar z lipových květů – lipové thé – se osvědčuje nejen při nachlazení, ale i při žaludečních kolikách a problémech s ledvinami. Užívá se i jako účinné kloktadlo. Plody lípy obsahují 50 % oleje, jehož výborná kvalita se blíží olivovému.

OŘEŠÁK KRÁLOVSKÝ – Junglans regia
Plodí obvykle po dosažení 10 let, nejvíce vlašských ořechů nám však dává ve věku od 30 do 200 roků. Při vysazování ořešáku se musejí ořechy klást na bok, nikoli kolmo. Strom připomíná přírodní lékárnu: Listy, které obsahují hojnost vitaminů a éterických olejů, se tradičně používaly jako insekticid proti mouchám, komárům, molům i jinému dotěrnému hmyzu. Fytoncidy pročišťují vzduch a hubí bakterie. Jádra obsahují četné vitaminy a stopové prvky i nenasycené oleje. Nutriční hodnotou 1 kg ořechů nahradí 1 kg masa, chleba, ryb, brambor, mléka a ovoce dohromady!

DALŠÍ ROSTLINNÁ NEJ

Nejvzácnější strom: Dendroseris neriifolia
V přírodě – na ostrově Robinsona Crusoa v jižním Tichomoří – existuje jediný dospělý kvetoucí exemplář. Má dlouhé svěšené lístky a drobounké žlutobílé kvítky ve tvaru malých kopretin. Je starší než lidstvo.

Nejvzácnější květina: orchidej
Orchideje se liší tvarem i zbarvením. Tvoří dvě velké skupiny: vedle druhů vázaných na půdu jde o druhy epifytické, které rostou na kůře stromů či na odumřelém dřevě. Tak ve vzduchu žije více než polovina z necelých 20 000 druhů botanických orchidejí, zejména v tropech.

Největší květ: raflézie
V roce 1818 přírodovědci T. S. Rafles a J. Arnold v lesích Sumatry ucítili silný zápach hnijícího masa. Po chvíli objevili zdroj: obrovský květ, rozprostřený na zemi. Při metrovém průměru vážil 15 kg! Vše pozorovali a popisovali několik dnů. Arnold při tom v močálech onemocněl tropickou žlutou zimnicí a zakrátko zemřel. Na památku obou objevitelů rostlina s největším květem dostala pojmenování raflézie Arnoldova (Rafflesia arnoldi), jinak patma.

Nejmenší květ: drobničky
Plovoucí drobné zelené tečky, vyskytují se v Austrálii, velikost jen 0,33 mm.

Největší květenství: palma stínidlová (Corypha umbraculifera)
Roste hlavně v Indii. Z asi 100 000 květů vytváří květenství v průměru dlouhé 14 m a široké 12 m.

Nejmenší květenství: nanothea
Bylina z čeledi hvězdicovitých, najdeme ji hlavně na ostrově Korsika. Květenství má tvar košíčku o velikosti 2-3 mm.

Největší plod: tykev
Američtí pěstitelé v říjnu 2002 předvedli tykev vážící 608 kilogramů.

Nejmenší plod: drobnička Wolffia
Její ovoce je velké jako zrnko soli, váží 70 mikrogramů.

Největší list: Viktorie královská (Victoria regia)
Listy připomínají obrovské pánve o průměru až 2 m při šestimetrovém obvodu. List na hladině unese váhu až 50 kg. Květy mají v průměru 35 cm a zůstávají rozvité přes noc. Z planých rostlin má největší listy (s průměrem přes metr) devětsil.

Nejtěžší dřevo: piratinera
Jedenapůlkrát těžší než voda. (Roste v Britské Guayaně.)

Nejlehčí dřevo: ambač
Dřevo nevysokého stromu z tropické části Afriky má specifickou hmotnost 0,044 g. Tak je pětinásobně lehčí než korek.

Autor: Milan Koukal