Podle nejnovějších laserových měření pomocí satelitů a GPS se náš evropský kontinent každoročně posune asi o 15 centimetrů. Tak by se dnes potěšili starověcí učenci, kteří tvrdili, že pozemská pevnina je převelikou deskou plovoucí po vodě. Vědci totiž teorií globální tektoniky potvrdili, že světadíly připomínají stále plovoucí obrovská plavidla. Pohání je mohutná síla vyvěrající z nitra naší planety. 
Dlouhodobý proces zrodu kontinentů se datuje do období mezi 4,2 a 2, 5 miliardami let. V oblasti dnešní Austrálie se také měl před 3,5 miliardami roků objevit život. Reprezentovala ho primitivní řasa cyanobacteria, která už využívala fotosyntézy. Před 700 miliony let zasáhla tuto planetu první doba ledová, která trvala sto milionů roků. Na všech kontinentech – s výjimkou Antarktidy(!) – se vytvořily ledovce. Přitom Austrálie, střed Severní Ameriky a dokonce i naše střední Evropa ležely na rovníku.
Superkontinent nazvali Pangea
Pomalu plovoucí části pevniny se před 260 miliony roky k sobě postupně přibližovaly a nakonec se spojily do jediného superkontinentu s názvem Pangea. Velice důležité je zjištění, že díky tomu se tehdejší různé druhy rostlinstva a plazů mohly rozšířit do rozmanitých míst. (Bez znalosti této zásadní skutečnosti nelze pochopit vědce, kteří se později velice divili, že třeba v Brazílii objevili mnohé živočichy a rostliny, které dosud znali jen z Afriky.) Pangea se však časem opět rozdělila na jednotlivé kontinenty – bylo to někdy před 250 – 208 miliony let. V souvislosti s tím se výrazně zvýšilo množství živočichů obývajících vodstva moří a oceánů – především ryb, korálů a měkkýšů. Na pevnině se objevily první dinosauři.
Předešel dobu o desítky let
K jisté dílčí dramatické změně pokud jde o světadíly došlo asi před 52 miliony lety, kdy srážka pevniny Asie a indického subkontinentu způsobila celosvětový posun tektonické desky a její následný pohyb. V důsledku toho se mělo ochladit, což trvá dodnes. Toto jsou podložené skutečnosti, které však ještě do počátku 20. stoletá neznala ani odborná veřejnost. Drtivá většina geologů názor, že by se kontinenty mohly pohybovat, považovala až za fantasmagorii. Proto se takového posměchu dočkal i německý vysokoškolský učitel, geofyzik a klimatolog Alfred Wegener, když v roce 1912 upozornil, že kdysi všechny kontinenty tvořily souvislou pevninu –prakontinent Pangea. I ten však draftoval po vodě – rychlostí několik mm ročně! Pangea se v průběhu stovek milionů let rozlomila na několik částí, které se daly do pohybu. V místech, kde se jednotlivé kontinenty srazily, vznikla horská pásma. Jeho oponenti však tvrdili, že to všechno bylo jinak: Kdysi horký tekutý zemský povrch postupně vychládal a jeho rozloha se přitom zmenšovala. Tak se pevnina srážela.
Světadíly připomínají skládačku
V roce 1914 Wegener rozborem mapy světa odhalil shodu tvaru a geologického složení atlantského pohoří Afriky a Jižní Ameriky. V tomto směru však měl předchůdce: Už v roce 1596 vlámský kartograf Abraham Ortelius uváděl, že Severní a Jižní Amerika se oddělily od Afriky i Evropy vlivem zemětřesení a záplav. Francouzský geograf Antonio Snider – Pellegrini roku 1858 dokázal, že zkameněliny téže rostliny se našly na obou stranách Atlantiku. Podobně to platilo o později nalezených fosiliích malého ještěra zvaného Mesosaurus, který přes 280 miliony roků vegetoval v jezerech a řekách obou uvedených kontinentů Také Alexander von Humboldt zjistil, že pobřežní linie východu jižní Ameriky a západu Afriky do sebe zapadají jako dětská skládačka. A jak vlastně Wegenerovi odpůrci vysvětlovali třeba skutečnost, že stejné druhy suchozemských živočichů žijí v Americe i Africe, ačkoli uvedené části světa oddělují tisíce kilometrů oceánské hladiny? Podle nich měl kdysi oba kontinenty spojovat suchozemský most, po kterém se tajemní tvorové dostávali do jiných koutů světa. V druhohorách prý tento přechod navždy pohřbily vody jižního Atlantiku. Obdobné to bylo s mosty mezi dalšími světadíly – tak jako dnešní střední Amerika spojuje dva americké kontinenty.
Zemská rotace ho zradila
Kardinální otázkou bylo, jak se obrovské kontinenty vůbec mohou pohybovat? Wegener tvrdil, že je tvoří pevný materiál zvaný sial. Kloužou po oceánském dnu, které představuje hustší, ale méně stabilní materiál – sima. Jenže jaká síla uvádí kontinenty do pohybu? Podle Wegenera to byla zemská rotace. Jeho odpůrci však dokázali, že na takový úctyhodný výkon je rotace příliš slabá. Wegenerovu teorii kontinentálního driftu označili za pouhou nepodloženou spekulaci. Tak to bohužel trvalo až do konce jeho života, který tragicky skončil roku 1930 při expedici v Grónsku. Už se nedožil chvil, kdy hojně přibývaly objevy stejných živočichů v rozmanitých koutech zeměkoule. Další nesporné důkazy přineslo prozkoumání mořského dna. Po druhé světové válce se o to zasloužily specializované výzkumné lodě vybavené ozvěnovými hloubkoměry (echoloty). Na hlubokomořských rovinách objevily obrovská pohoří a horské hřbety dlouhé tisíce kilometrů.
Povrch Země tvoří desky
Teprve mnoho let po jeho Wegenerově smrti teorii pohybu kontinentů plně zdůvodnili američtí geologové. To už se vědělo, že zemská kůra v hlubinách oceánu má odlišné složení než na kontinentu – jak už předpokládal Wegener. Mořské dno se rozpíná. Oceánská kůra se neustále obnovuje. Ihned začíná vznikat tam, kde se objeví oceánské hřbety. Jinde se zase noří do zemského nitra, aby se zachovaly stejné rozměry a neporušenost zemské kůry. Wegener tvrdil, že se – „jako list po vodě“- pohubují jen světadíly. Nejnovější poznatky však ukazují, že v současnosti zemský povrch představuje devět malých a čtrnáct velkých desek silných 70 – 140 kilometrů. Rozdílná mohutnost závisí na tom, zda je pokrývá oceán nebo pevnina či zemská kůra. Místo, kde se jedna deska noří pod druhou, nazýváme subdukční zónou. Naopak prostor, kde se dvě kontinentální desky od sebe oddělují, má odborné označení oceánský hřbet. Zde z nitra země vytéká žhavé magma, ze kterého po utuhnutí vzniká dlouhé podvodní pohoří.
Co dokazuje globální tektonika?
Tak se po roce 1960 stala hlavním směrem, který vysvětluje geologické jevy na celém světě. desková tektonika. Tvrdí, že vnější obal Země (litosféra), který tvoří zemská kůra a část zemského pláště, dosahuje hloubky asi jen 100 km.( S tím úzce souvisí v poslední době aktivně prosazovaná teorie „duté země, podobné mýdlové bublině, které se věnujeme v separátní části.) Od roku 1968 se používá teorie globální tektoniky. Dokazuje, že všechno souvisí se vším –, sopečná činnost, zemětřesení i pohyb kontinentů. Příčinou téměř všech zemětřesení není nic jiného než tektonické pohyby, které vyvolává rostoucí napětí v horninách. To vzniká třením sousedících desek zemské kůry v dotykovém pásmu. Některé kontinenty se navzájem přibližují, jiné naopak vzdalují.. Podle zjištění z počátku letošního roku se evropská pevnina (a na ní tak i každý z nás) vzdaluje od Ameriky – každoročně o dva centimetry!
Kolik je vlastně kontinentů?
Pojem kontinent pochází z latinského „continere“ ve významu „držet pohromadě“. Má tyto základní znaky: Jde o rozlohou velké území neponořené pevniny s geologicky význačnými hranicemi. Afrika, Antarktida, Asie, Austrálie, Evropa, Severní Amerika a Jižní Amerika. Takto musí u nás ve škole vyjmenovat světadíly aspirant na výbornou. To ovšem platí jen pro žáky ve střední a západní Evropě i části Severní Ameriky. Jinde na světě (mj. zbytek Severní Ameriky, východní Evropa a Jižní Amerika) uznávají světadílů pouze šest: Evropu a Asii totiž spojují do Eurasie. Podobně je tomu i ve vědeckém prostředí. Tam se nyní navíc vedou diskuse o tom, zda nemohou být Severní a Jižní Amerika považovány za jediný světadíl. Někteří geografové dokonce navrhují pojmenování Eurafrasie – jako spojení Evropy, Asie a Afriky. Může tedy přijít doba, kdy budeme rozeznávat jen čtyři kontinenty: Eurafrasie, Amerika, Austrálie a Antarktida.
Zeměkoule má být dutá
Nejen vědci s napětím čekají na závěry chystaného mezinárodního průzkumu v Arktidě a Antarktidě. Má dát zásadní odpověď na otázku, zda je Země dutá. Tak prý uvnitř zeměkoule je prazvláštní svět se živými bytostmi, kterým svítí podivné slunce. Připomeňme, že o neprobádaných podzemních říších – jako je Agharta nebo Shambhala -se zmiňují už od šerověku lidských dějin mýty i náboženské spisy.
Vědeckou teorii duté Země v novověku zformuloval jako první slavný astronom Edmund Halley, kterého připomíná nejen pojmenování legendární komety. Víc jak 200 let poté odborníci vášnivě diskutují, zda měl pravdu. Cožpak může být naše planeta dutá tak, jak ji podobně představuje globus? Alternativní vědecká hypotéza stála u zrodu multidisciplinárního výzkumu, do kterého se zapojují astronomové, geofyzici, seismografové i další specialisté. Dokázali tak prý už objasnit mnohé záhady, které do té doby nemohli vysvětlit vědci tvrdící, že útroby Země jsou tuhé, přičemž zemské jádro sálá žárem 5000° C. To se mj. týká problematiky pohybu kontinentů, zemětřesení, polárních září a dalších závažných jevů. Zatím poslední expedice do „duté země“ se uskutečnila v roce 1991 pod vedením dánského vědce a badatele Edmunda Borka. Některým odvážlivcům se údajně do tajuplné říše podařilo vstoupit již mnohem dříve. Vedou tam dvě možné cesty – severním nebo jižním polárním otvorem. Severní vchod si ke vstupu měl zvolit Olaf Jansen, jenž do utajeného koutu dorazil na lodi (přes Zemi Františka Josefa a otevřenou cestu v ledu ústící na volném, vcelku teplém, moři) 15. srpna 1829. Přesně o 100 let později (konkrétně 12. 12. 1929) se do této země za jižním pólem doplavil kapitán Hubert Wilkins.
Nešlo však jen o lodě. Dlouho utajované americké vojenské dokumenty mají potvrdit, že admirál námořnictva USA Richard Evelyn Byrd měl severním a jižním polárním otvorem proletět roku 1929 letadlem! Průlet si později zopakoval: v únoru 1947 zvolil vlet na severu, 13. 1. 1956 se vřítil do jižního polárního otvoru.
Vyznavači této teorie mají mnoho argumentů. Na ukázku jich pár vybíráme:
Ledovce u zemských pólů vznikají z říčních toků uvnitř polárních otvorů v podmínkách tamější zimy. Řeky uvnitř zamrzají, ale v létě se ledovce odlamují a jsou vytlačovány ven – do nám známých moří. Kusy ledu tvoří sladká voda, která jinak v atmosféře této oblasti není.Do neznámého kraje pod zemskou kůrou na severu (a na podzim) stěhují mj. makrely, sledi, velryby, tuleni, polární lišky, ale třeba i sobi. Tady se nejen ukryjí před krutou venkovní zimou, ale také je to příjemné zákoutí pro rozmnožování.V Severním ledovém oceánu badatelé běžně nacházejí subtropické rostliny, květiny, stromy a semena, které musejí pocházet z duté země, kde takovéto rostlinstvo má dostatek tepla.Také záběry z družic lokalizovaly polární otvory. Těmi slunce uvnitř duté země vyzařuje vysoce energetické elektrony a protony, které při styku s atmosférou nad nimi způsobují polární záře. Navíc Hubbleův vesmírný teleskop i sonda Voyager dokázaly, že většina planet naší sluneční soustavy má polární záře. Z toho podle této teorie tedy vyplývá, že všechna kosmická tělesa jsou dutá! To platí také o Měsíci, což zjistila i seismografická záznamová zařízení, která na tamějším povrchu umístili američtí astronauti při projektu Apolo.Severní větry z tohoto utajeného světa často přinesou tolik pylu, že zcela zbarví ledovce – zeleně, žlutě či červeně (například Karmínové útesy Sira Johna Rosse.)
Přes tato místa nepřelétají družice ani letadla, protože hrozí nebezpečí vlétnutí do polárního otvoru. Vzhledem k neexistenci hmoty tam je totiž místní nedostatek gravitace.Obávané ozónové díry na zemských pólech tady tvoří vzduch (s absencí ozónu), který proudí ven zevnitř vnitřní země polárními otvory.
Vyznavači těchto názorů upozorňují, že zmíněná fakta byla dosud záměrně držena v tajnosti. O to víc očekávají od připravované průzkumné výpravy, která má údajně využívat i pomoci satelitů v kosmickém prostoru.
