Již krátce po nalezení Neptunu prohlásil „duchovní otec” objevu Leverrier, že podle jeho názoru zbývá najít ještě další těleso. Jenže o nové planetě bylo tak málo informací, že nemělo smysl pouštět se do seriózních výpočtů.

Slavného astronoma Camille Flammariona napadlo, že lépe bude všímat si drah komet, neboť v blízkosti všech vzdálených planet mívá svá afélia vždy několik periodických komet. Roku 1879 dospěl k závěru, že další planeta by mohla být vzdálena asi 45 AU (astronomických jednotek). P. Lowell, který věnoval hledání transneptunické planety mnoho let života, nazval svůj cíl „PLANET X“ (X jako neznámá) a počítal s drahou 43 AU – víme, že jeho výpočty vedly vcelku náhodně roku 1930 k objevu Pluta, obíhajícího ve střední vzdálenosti 39,5 AU. 

Dlouhé a marné hledání
Ačkoliv jsme nevěděli, jak mohutný Pluto je, začalo být brzy zřejmé, že na poruchy drah vzdálených planet ani komet (kupříkladu na zpoždění Halleyovy komety r. 1456) nestačí.  Začalo pátrání po „PLANET X“ (X jako desátá). Clyde Tombaugh strávil jejím hledáním dalších 13 let. Osobně proměřil 90 milionů snímků – ale po hledaném objektu ani stopa. Desítky dalších astronomů pátraly na základě jiných úvah, výpočtů a spekulací – rovněž marně.
V poslední čtvrtině 20. století zasvětili desáté planetě svou kariéru mnozí odborníci předních amerických ústavů, zejména Tom van Flandern (od 1970) a R. S. Harrington (od 1979). Shodli se na tom, že jejich cíl se pohybuje po velmi protáhlé dráze, ale zatímco první hledal novou planetu tradičně dál za Plutem, druhý se zaměřil na pátrání uvnitř dráhy Pluta. Když Harrington za 8 let nic nenašel, shodli se na to, že se 10. planeta nachází právě poblíž afélia.

Objev Kuiperova pásu
V letech 1977–84 se začal systematicky věnovat malým tělesům sluneční soustavy Charles Koval. Roku 1987 našel zajímavý objekt mezi drahou Saturnu a Uranu. I když se Chiron neprokázal jako 10. planeta, vstoupil později do historie, protože má charakter jak planetky, tak komety a stal s představitelem nové skupiny malých těles, kterým říkáme příhodně Kentauři.
V 80. letech došlo k významnému oživení zájmu o vnější část sluneční soustavy a velké překvapení přinesl rok 1992. Po pětiletém úsilí objevili Luu(ová) a Jewitt slaboučký objekt, který se během krátké doby stal slavnější než dlouho marně hledaná planeta. Je to první známý představitel planetek tzv. Kuiperova pásu, předpovězěného počátkem 50. let. Objekt 1992QB1 o průměru kolem 300 km se pohybuje ve střední vzdálenosti 43,9 AU.
Jak známo, Pluto byl objeven v roce 1930 a první další transneptunické těleso či těleso Kuiperova pásu, jak se někdy nazývají, tedy v roce 1992. Za deset let jejich hledání už jich známe šest stovek. Jsou to tělesa tvořená zřejmě ledem smíšeným s horninami, tedy nelišící se příliš od komet. Většina objevených planetek má rozměry několika set km (na menší než 100 km ještě nestačíme), ale zato jsou mezi nimi „pořádné kousky“. Tak např. planetka č. 20 000 Varuna má průměr kolem 900 km a zatím největší z nich, č. 50 000 – Quaoar – dokonce 1300 km (HST změřil jeho průměr na 40 tisícin vteřiny!).

Co se skrývá za Neptunem?
Transneptunické objekty (TNO) se obvykle dělí do dvou základních skupin. První z nich jsou „klasické objekty Kuiperova pásu“ nazývané též „cubewanos“ podle anglické výslovnosti předběžného označení prvního z nich „kjůbíwan“ 1992 QB1. Pohybují se po drahách s malou výstředností, se sklonem do 30 stupňů a střední vzdáleností od Slunce mezi 42 a 47 AU. Druhou velkou skupinou jsou takzvaná „plutinos“ podle Pluta, které je jejich prototypem.
Příběh, který začal roku 1841, skončil roku 1992 neočekávaným výsledkem. Místo jedné planety „X“ jsme našli tisíce nových těles. Pluto o průměru 2300 kilometrů sice zatím zůstává největším z nich, avšak nyní už dobře víme, že má za drahou Neptunu řádově shodně velké sourozence.