Je to neuvěřitelné, ale celá staletí trvala v Evropě doba vědeckého temna. Všechny úžasné myšlenky, vědecké studie a dosažené poznatky byly zapomenuty, jako by k nim civilizace nikdy nedospěla. Výstražné memento pro naši současnost!

Jen zvolna sem pronikaly zpátky. Až do prvních křižáckých válek v polovině 12. století nikdo neznal ani Ptolemaia! Na přelomu 12. a 13. století se stalo centrem astronomického bádání tehdy ještě maurské Toledo, na styčné ploše arabské a křesťanské kultury. Hlavním pramenem učebnic astronomie byl znovuobjevený Almagest, přeložený do latiny z arabštiny. První takovou učebnici napsal Angličan Ioannes de Sacrobosco, přednášející na Sorbonně; jeho Tractatus de Sphaera se používalo na universitách (včetně pražské) až do 17. století. 
Za hlavní poslání astronomie se v tomto období považovalo sestavení stále přesnějších tabulek pohybu planet. Po osvobození Pyrenejského ostrova od Arabů byly sestaveny nové, tzv. Alfonsinské tabulky (1252), které se pak používaly další dvě století. Pojmenovány nejsou po astronomovi, nýbrž králi Alfonsu X. Kastilském, který byl mecenášem celého projektu…

Hvězdy stály u zrodu objevů
Jako obvykle v historii vědy nešlo o vědu samotnou, nýbrž o její praktickou využitelnost. Mohli bychom říci, že astronomie dostala „společenskou objednávku“. Názory na tvar a velikost Země byly podkladem objevných mořeplaveckých výprav 15. a 16. století, motivovaných – jak jinak – touhou po rozšíření moci a zisku.
Na druhé straně: vydal by se býval Kolumbus do Asie západním směrem, kdyby znal výsledky Eratosténových měření? Na širém oceáně nebylo možné se navigovat jinak než podle hvězd. Jen s využitím astronomických měření bylo možné zmapovat cizí země…
Znalosti poloh planet, zejména Měsíce, který k nim byl stále ještě počítán, byly jediným klíčem k určení zeměpisné délky, jestliže nebylo možné změřit místní čas podle Slunce. Rovněž astrologie naléhala na přesné znalosti o pohybu planet – připomeňme, že právě ve 13. století Albertus Magnus rozdělil obor na  tzv. teoretickou část (astronomii) a praktickou (astrologii).

Geocentrismus má na kahánku
Rostoucí odchylky mezi tabulkovými a pozorovanými polohami planet vyžadovaly nejen občasné revize tabulek, ale především doplňování Ptolameiova systému deferentů a epicyklů o další korekční kružnice, jejichž počet posléze dosáhl 80!
Počátkem 13. století byl zveřejněn spis Lucidator astronomiae, v němž Pietro d´Abano vyslovuje názor, že kosmická tělesa nejsou upevněná na sférách, nýbrž se volně pohybují v prostoru. Pouhé vylepšování starých teorií už nestačilo: nastal čas na novou – a lepší. Na obzoru byla renesance, která znovu hledala vztah člověka k přírodě a vedla rovněž ke změně představ o uspořádání vesmíru a místa člověka v něm.
Dokonce i kardinál Mikuláš Kusánský se nijak netajil svými pochybnostmi o správnosti geocentrického systému, jak vyplývá i z jeho spisu z r. 1440, v němž se mj. pokusil o obraz vývoje vesmíru a řešení problematiky konečného a nekonečného („nekonečně všemohoucí Bůh mohl stvořit jen nekonečně rozlehlý vesmír, který má střed všude a obvod nikde“).

REVOLUČNÍ ZVRAT V ASTRONOMII
Koncem 15. století se už na mnoha univerzitách při výkladu astronomie diskutovalo i o tom, že užívané učebnice jsou zmatené a tabulky nepřesné, že Slunce je nejvýznamnější planetou, nehybnost Země sporná a Ptolemaiovo učení o pohybu Měsíce nespolehlivé. Po dvou tisíciletích se tak znovu začala přetřásat základní Aristotelova otázka: Stojí Země nehybně uprostřed vesmíru, nebo se pohybuje v prostoru? Historická úloha odpovědět připadla polskému astronomovi Mikuláši Koperníkovi (1473-1543). 
V roce smrti svého autora vychází spis „De revolutionibus orbium coelestium libri VI“ (O pohybech nebeských sfér), shrnující Koperníkovo celoživotní dílo.

Pohnul Zemí a zastavil Slunce
Pro zasvěcené nebyly Koperníkovy názory  překvapením, i když žil poměrně stranou vědeckého světa a nepublikoval žádné průběžné studie. Už v květnu 1514 si totiž jeden z profesorů  krakovské university zařadil do knihovny Koperníkův spisek, známý později jako „Malý komentář“.
Ještě bez matematických důkazů obsahuje všechny jeho zásady: neexistuje jediný bod jako střed všech nebeských těles, a proto též není Země středem světa, nýbrž pouze středem tíže a dráhy Měsíce; vzdálenost Země od Slunce je nepatrná ve srovnání s výškou nebeské klenby; pozorované pohyby Slunce, stejně jako nepravidelnosti pozorované v pohybu planet, vyplývají z pohybů Země, a jsou tedy výsledkem klamu.
Ve svých názorech stmelil pochybnosti i pozorování, úvahy i výpočty mnoha předchůdců, dokázal jim dát řád a formulovat heliocentrický názor tak přehledně a důkladně, že jeho omyly byly v tehdejší době snadno omluvitelné.

Na počátku stál Měsíc
Nikdo nedokáže zbourat promyšlený starý systém, byť zcela mylný, a hned na jeho troskách postavit dokonalý, úplně nový, zvláště když jako v Koperníkově případě nemá k dispozici dostatečně přesné údaje o pohybu hvězd a planet. Jednou z opor pro názor, že planety i Slunce obíhají kolem Země, byl Měsíc, který skutečně kolem Země obíhá.
Koperník neznal dalekohled, a tudíž nemohl ani vědět, že také ostatní planety mají své měsíce, ale přesto byl ochoten udělat výjimku – což dokazuje jeho genialitu – a dát Zemi oběžnici, stejnou jakou má v planetách Slunce.“A když tedy se všechny tyto oběhy vztáhnou k jednomu středu, nutně z toho vyplyne, že ten prostor, který zůstává mezi vypouklou sférou Venuše a vydutou sférou Marsu, tvoří také sféru, jež bude svými povrchy s oněmi soustředná a která v sobě bude obsahovat Zemi a ji provázející Měsíc i všechno, co je obsaženo v měsíční sféře. V žádném ohledu tedy nemůžeme od Země odloučit Měsíc, který je jí nesporně nejbližší, a to především proto, že v onom prostoru pro něj nacházíme zcela vyhovující a více než dostačující místo.“

Všechno je v pohybu
Nejvýznamnější v celém Koperníkově učení i knize „O obězích“ jsou důkazy a vysvětlení trojnásobného současného pohybu Země. Uvádí správně otáčivý pohyb zemské koule kolem osy, dále oběžný pohyb kolem Slunce, ale pohyb precesní nepochopil. Tvrdil také, že Země má tvar dokonale kruhový a že se po své dráze pohybuje rovnoměrně, což obojí neodpovídá pravdě.
První, kdo se na Koperníkovo učení podíval prakticky a využil ho, byl zřejmě Erasmus Reinhold (1511-1553), jenž v roce 1551 vydal „Pruské tabulky nebeských pohybů“, které vycházely z Koperníkovy soustavy, ale nikde se o tom nezmiňovaly. Staly se na dlouhou dobu základem astronomických výpočtů a zatlačily tabulky z roku 1272, odvozené z Almagestu. Díky „Pruským tabulkám“ bylo možno určit přesněji délku roku a vyřešit otázku kalendářní reformy (viz. kapitola „Kalendář gregoriánský“).

Brzda jménem církev
Když ji papež Řehoř XIII. roku 1582 vyhlásil, řídil se vlastně také, aniž si toho byl vědom, podle Koperníka. I přes veškerou přesvědčivost a praktickou ověřitelnost bylo stoupenců Koperníkova učení velmi málo a navíc se při jeho rozšiřování stále množily řady těch, kteří se děsili jeho ideologických důsledků.
Vždyť právě z Koperníkova učení vyvodil odrodilý dominikánský mnich Giordano Bruno (1548–1600) představu, že vesmír musí být nekonečný, že je v něm nekonečně mnoho Sluncí, z čehož pak vyplyne i nekonečně mnoho Zemí. A na těchto nekonečných množstvích Zemí by vlastně mohlo žít nekonečné množství lidských rodů a je otázkou, kdo je stvořil a z čeho, prostě teorie o mnohosti světů zpochybňovala samu podstatu náboženství, alespoň z hlediska tehdejších teologů. Byla tedy prohlášena za kacířství a Giordano Bruno 17. února 1600 v Římě upálen. 

Pokrok nikdo nezastaví
Koperníkova soustava, i když na svou dobu převratně pokroková, byla pouhým pohybovým modelem vesmíru, který bylo nutno opravit podle skutečných pozorování, ale těch, kdo byli v té době ochotni hledat další pádné důkazy o správnosti jeho teorií a tím vlastně model zpřesňovat, bylo neobyčejně málo.
Většinou se astronomové přidržovali Ptolemaiovy soustavy a pouze v dílčích otázkách ji opravovali podle Koperníka. Jedním z těch, kterého si Koperníkovy názory postupně získaly, byl český hvězdář Tadeáš Hájek z Hájku, který roku 1575 poslal světoznámému dánskému astronomovi Tychonu Brahe opis „Malého komentáře“. Brzy se Praha stala hlavním městem světové astronomie.

A přece se točí!
Jeden z nejznámějších výroků v moderní historii –„E eppure si muove“– zřejmě patří mezi legendy. Avšak Galileo Galilei, kterému je připisován, ovlivnil civilizaci víc než většina jiných vědců. 
Narodil se před 440 lety, 15. února 1564, v italské Pise v usedlé patricijské rodině. Od dětství se projevoval jako všestranně nadané dítě; na otcovo přání začal studovat lékařství, avšak brzy se začal věnovat fyzice, matematice a astronomii. Na rozdíl od ostatních studentů své doby rád využíval teoretických znalostí v praxi a měl nadání pro experimenty. Např. na bohoslužbě v katedrále ho zaujalo kývání velké bronzové lampy, která visela na dlouhém řetězu. Použil svůj puls jako stopky a zjistil, že doba kyvu lampy není závislá na velikosti kyvu. Později experimentálně dokázal, že doba kyvu tělesa není závislá ani na jeho hmotnosti, ale výlučně na délce závěsu.

Formuje zákony pohybu
Ačkoli formálně studia nedokončil, práce o hydrostatické rovnováze a těžišti pevných těles mu získaly takový věhlas, že se roku 1589 – ve svých 25 letech – stal profesorem matematiky na univerzitě v Pise. I tady pokračoval v originálních pokusech. Před studenty a profesory pustil ze známé šikmé věže dvě tělesa o různé hmotnosti. Přesto obě dopadla na zem ve stejný okamžik v rozporu s Aristotelovým učením. Tak došel k závěru, že dráha pádu tělesa je přímo úměrná čtverci času pádu tohoto tělesa.
V letech 1592–1610 vstoupil do služeb Benátského dóžete a vedl katedru matematiky na univerzitě v Padově. Do svých přednášek vnesl jako novinku pokusy a na jejich základě odvodil teoretické práce o pohybu na nakloněné rovině, zákony setrvačnosti a zákony skládání pohybů, zákony kyvadla a volného pádu. Zavedl dodnes používané přesné formulace základních pohybových pojmů.

Dalekohled přiblížil hvězdy
Někdy na přelomu roku 1608/09 se dozvěděl o tom, že v Holandsku byl vynalezen dalekohled. Podle nepřesného popisu nezávisle sestrojil přístroj, v němž byla jako okulár použita rozptylná čočka a obraz byl proto vzpřímený. Na podzim 1609 s ním začal experimentovat. Umožňoval  jen trojnásobné zvětšení, avšak později, na dvoře vévody Cosima II. Medicejského ve Florencii, dosáhl vylepšováním až 32násobného zvětšení.
Jako první cíleně a systematicky použil dalekohled ke zkoumání vesmíru. Nejprve pozoroval hory a krátery na Měsíci (1609) a poté (leden 1610) objevil velké měsíce, obíhající kolem Jupiteru právě tak, jak Koperník nechal obíhat planety kolem Slunce. O prvních objevech, učiněných dalekohledem, informoval již v březnu 1610 v díle Sidereus Nuncius (Hvězdný posel).
V říjnu 1610 odhalil fáze planety Venuše a dokázal na nich, že tato planeta má přibližně kruhovou dráhu kolem Slunce a že stejně jako Země a Měsíc nevydává vlastní světlo, nýbrž jen odráží světlo sluneční. Rozpoznal hvězdnou podstatu Mléčné dráhy a pozoroval sluneční skvrny (koncem 1610), z jejichž pohybu odvodil rotaci Slunce. Později pozoroval protáhlý tvar Saturnu, ale nebyl schopen rozlišit prstenec.

Jeho vzorem byl Koperník
Ze svých pozorování dovedl vyvodit (až na výjimky správné) fyzikální závěry. Při studiu volného pádu upozorňoval, že přesně vzato se padající těleso odchyluje od vertikály vlivem otáčení Země kolem osy. Nadto dospěl k závěru, že zákony pohybu nelze vztahovat na vztažnou soustavu spojenou se Zemí, nýbrž na soustavu Koperníkovu, spojenou se Sluncem.
Galileiho, který vyznával moderní přírodovědnou zásadu přesvědčit se na vlastní oči pozorováním, pohled dalekohledem nadchl a uvedl do vytržení. Ačkoliv vždy sympatizoval s názory Koperníka, jehož dílo ještě nebylo zakázáno, nyní byl o jeho pravdivosti přesvědčen.
Uchvácen poznáním, kterého se mu dostalo, rozhodl se o ně podělit nikoli pouze s kolegy, ale zpřístupnit je i laické veřejnosti v lidové řeči. A to mu teologové zazlívali nejvíce. Výsledkem bylo udání u inkvizičního soudu, který koncem roku 1615 rozhodl, že tvrzení o oběhu Země kolem Slunce odporuje víře. Galileo nechť se pod hrozbou uvěznění zřekne svých omylů. Zároveň byl vydán dekret, jímž byly Koperníkovy spisy zařazeny na papežský index zakázaných knih.

Církev se otřásla hrůzou
V polovině roku 1618 se objevily na obloze 3 komety a Galileo se rozhodl využít tohoto nebývalého astronomického jevu ke svému ospravedlnění. Ve spisu „Saggiatore“ (Prubíř) sžíravou kritikou napadl církevní dogmatiky a dovolával se práva na experiment.
Spoléhal na podporu kardinála Barberiniho, který vždy projevoval zájem o vědu a nyní se stal papežem jako Urban VIII. Leč přímé podpory se mu nedostalo: pokud se už chce vyjadřovat o Koperníkově učení, pak jedině jako o hypotéze. Galileo se proto rozhodl sepsat knihu ve formě platónského dialogu, v němž proti sobě postavil stoupence Ptolemaiovy koncepce a stoupence heliocentrismu.
„Rozprava o dvou největších světových soustavách“ vyšla ve Florencii roku 1632 a dogmatiky v podstatě zesměšnila. Kniha vyvolala pobouření, Urban VIII. se cítil dotčen a dal pokyn svatému oficiu k zahájení nového procesu. 22. června 1633 byl slavný vědec v roztrženém rouše kajícníka předveden před tribunál.
Téměř sedmdesátiletý stařec pod pohrůžkou fyzického mučení a dalších trestů odvolal, ale přesto byl odsouzen k doživotnímu žaláři, který mu byl papežem jen zmírněn na domácí vězení.   

Omyl dlouhý 350 let
Těžce nemocný Galilei byl potupen, ale nezbaven myšlení. Osleplý a ohluchlý se soustředil na dynamiku a napsal dílo „Matematické rozpravy a pokusy“, které vyšlo roku 1638 v nekatolickém Holandsku. Přišel na možnost, jak využít kyvadla k regulaci chodu hodin a napsal knihu „Rozhovory o dvou nových vědách“. Stihl ještě zajistit vydání svého posledního díla v Holandsku a druhé vydání „Prubíře“ v Benátkách, než 8. ledna 1642 v Arcetri u Florencie zemřel ve věku 77 let – ale to už dávno patřil mezi nesmrtelné průkopníky lidského poznání.
Katolické církvi trvalo 350 let, než to pochopila – teprve roku 1992 byl Galileo Galilei plně rehabilitován.

Autor: Redakce