V 90. letech minulého století v Evropě prudce vzrostl počet nakažených osob, zejména klíšťovou encefalitidou a vysoký výskyt se s určitým kolísáním stále udržuje. Souvisí to patrně s procesem globálního oteplování. Klimatické podmínky vhodné pro vývoj klíšťat mají delší trvání – na jaře začínají dříve a končí později na podzim. Tím se zahustila populace klíšťat a zvýšil se i počet onemocnění. Klíšťata se také přesouvají do stále vyšších poloh. Dnes už je najdete i na Šumavě a dokonce i v Krkonoších, ve výškách kolem tisíce metrů.
Klíšťata jsou roztoči, blízcí příbuzní pavouků. Stejně jako oni mají v dospělosti čtyři páry nohou. Na světě se vyskytuje kolem 650 druhů klíšťat, u nás jich žije asi 17. Nejrozšířenějším z nich je klíště obecné, Ixodes ricinus, které patří v Evropě k nejzávažnějším přenašečům nákaz – zejména klíšťové encefalitidy a lymeské borreliózy. Klíšťata však mohou přenášet i další závažná onemocnění, například tzv. zaječí nemoc – tularémii.
Larva, nymfa, imago
Během svého života procházejí klíšťata třemi vývojovými stadii a každé z nich lační po krvi. Z vajíček se nejprve vylíhnou ani ne milimetrové larvy; na rozdíl od dalších vývojových stadií klíštěte mají jen tři páry nohou. Tyto larvy cizopasí na drobných živočiších, nejčastěji na myšovitých hlodavcích a některých ptácích. Když se larva nasaje, odpadne a někde v skrytu projde proměnou, během níž se změní v druhé vývojové stadium, nymfu. Ta už se podobá dospělému klíštěti, vzhledem i počtem noh, je jen o něco menší (maximálně 1,5 milimetru) a nemá pohlavní otvor. Nymfy vyhledávají větší hostitele než larvy a přichytí se i na kočku, psa a člověka. Po nasátí a opuštění hostitele projde klíště poslední proměnou – z nymfy na dospělce, zvaného imago. Z některých nymf se stanou samice, z jiných samci; krev v tomto stadiu vyhledávají už jen samice. Tento cyklus trvá u našich klíšťat dva až tři roky. Říká se mu trojhostitelský, protože klíště v jeho průběhu vystřídá postupně tři hostitele, přičemž každý z nich pochází z jiné ekologické skupiny. V každém stadiu saje klíště sice jen jedenkrát, ale přesto jde o skutečnost epidemiologicky nesmírně závažnou. Při přeměně ze stadia do stadia totiž v nakaženém klíštěti infekce zůstává a dokonce se prostřednictvím vajíček může přenést i do dalších generací.
Samci nesají krev
Samce od samice rozeznáte snadno a může to mít pro vás třeba i praktický význam – jak už bylo řečeno, samci totiž nesají krev. Snaží se splnit jediný úkol, který před ně příroda postavila – oplodnit samičku. Měří asi 3 milimetry a jsou celí tmaví. Samice jsou o něco větší, zhruba 2×4 milimetry, a jsou dvoubarevné. Na zádech mají tmavohnědý, někdy až černý hřbetní štítek, který dosahuje zhruba do poloviny hřbetu. Zbytek těla je cihlově až rumělkově červený a jemně zřasený. Když samice začne sát, řasy se roztahují a ona tak může mnohonásobně zvětšit své tělo a přijmout velké množství krve. Nasátá samička měří až 1,5 centimetru.
Má klíště anténu?
Klíště si svého hostitele nemůže samo vyhledat. Dokáže však na dálku zjistit, že se jeho výhledový „zdroj“ blíží a pak využít příležitosti. Číhající klíště vyleze na vegetaci, třemi zadními páry nohou se přidržuje a první přední pár natáhne dopředu jako jakousi směrovou anténu. Na tomto páru končetin má klíště neobyčejně citlivý Hallerův orgán; ten registruje pachy, které každý tvor včetně člověka vydává. Ve větší blízkosti klíště zaznamenává i mechanické otřesy, působené blížícím se hostitelem. Když se zvíře a nebo člověk otře o vegetaci, klíště se na něj hbitě přichytí. Nějakou dobu pak putuje po těle a hledá vhodné místo, kam by se přisálo. U člověka může toto putování trvat třeba až do druhého dne.
Jak klíšťata sají
K vlastnímu přisátí slouží klíštěti chobotek, zvaný hypostom, dlátovitý útvar, pokrytý nazad obrácenými zoubky a také dva příústní přívěsky, chelicery. Ty mají na svém konci silné zubce – klíště je zasekne do pokožky. Chelicery pak začne zatahovat zpět do svého těla, čímž vyvine poměrně značnou sílu, která vtlačí do vzniklé ranky hypostom. V první fázi sání je klíště v rance drženo právě jen nazad obrácenými zubci hypostomu. Když začne vylučovat sliny, dostane se s nimi do ranky i tzv. cement, zvláštní látka, která vytvoří kolem chobotku pevnou vrstvu, znemožňující klíště vyjmout. Sliny klíštěte obsahují i látky, bránící srážení krve; jiné jejich složky brání vzniku zánětlivého procesu. Nevzniká tak svědění, takže hostitel v prvních hodinách klíště vůbec necítí. Ve slinách jsou i složky, potlačující imunitní odpověď hostitele na přisátí. Tak se zároveň snižuje jeho obranyschopnost a usnadňuje pronikání infekce do těla. Larvy sají obvykle 2-3 dny, nymfy 5-6 dnů, dospělá samice takřka dva týdny. Tyto údaje se pochopitelně týkají zvířecích hostitelů, člověk klíšťatům tolik klidu k sání nedopřeje.
Nespoléhejte jen na očkování
Udává se, že klíšťovou encefalitidou je u nás nakaženo v průměru zhruba až jedno procento klíšťat, v ohniscích nákazy to může být o něco více. Borreliózou může být infikována celá čtvrtina klíšťat, v některých lokalitách i polovina. Účinná očkovací látka přitom existuje právě jen proti klíšťové encefalitidě. Bylo by proto chybou spoléhat se pouze na očkování; chránit se musíte i jinak. U svého domu můžete například klíšťatům znepříjemnit život – stačí vymýtit keře a pravidelně sekat trávu, existují i účinné pesticidy. Pokud jdete do míst, která jsou známá jako zaklíštěná, je dobré se na setkání s klíšťaty připravit. Klíšťata se vyskytují převážně ve smíšených a listnatých porostech. Nejnebezpečnější jsou okraje lesa, cest a lesních pasek. Larvy se vyskytují zhruba do výšky 15-20 centimetrů, nymfy o něco výše. Dospělá klíšťata mohou číhat třeba i v metrové výšce. Tyto údaje jsou závislé na denní době, teplotě a zejména na vlhkosti. Když vlhkost poklesne, třeba v poledních hodinách a nebo obecně ve vrcholícím létě, klíšťata slézají k zemi, ukrývají se a je tak méně pravděpodobné, že na ně narazíte.
Lymeská borrelióza
Onemocnění bakteriálního původu. V Evropě je působeno blízce příbuznými spirochetami Borrelia afzelii, dále B. garinii a B. burgdorferi.. Hostiteli borrelií jsou většinou hlodavci, ale i někteří ptáci. Přírodní ohniskovost není tak zřetelně vyhraněná jako u klíšťové encefalitidy.
K nakažení dochází nejčastěji po přisátí klíštěte. Borrelie snad mohou přenášet i některé druhy hmyzu, které se živí krví.
Klinické projevy lymeské borreliózy:
Jsou popsány tři stupně, které však nemusí následovat za sebou.
První (časné, kožní) stadium – 2-30 dnů po napadení přenašečem se v 60 – 80 % případů vytvoří zvětšující se červená skvrna se světlejším středem (migrující erytém). Neobjeví-li se, hrozí nebezpečí přechození. Někdy se dostaví horečka, bolesti kloubů a únava, jako při běžné chřipce.
Druhé stadium – o několik týdnů později se mohou dostavit nervové příznaky (asi ve 20 % případů), případně poškození kloubů (asi 10 %), vzácně i srdce a očí.
Pozdní stadium – nastupuje až po řadě měsíců, někdy i let. Postiženy jsou klouby, kůže, oči nebo nervový systém. Asi v 5 % případů může lymeská borrelióza přejít v chronickou formu.
Léčba lymeské borreliózy
V rané fázi je velmi účinná léčba antibiotiky, je však nutné chorobu včas rozpoznat. V případě jakýchkoliv horečnatých projevů po přisátí klíštěte se proto nevyplácí odkládat návštěvu lékaře.
Protilátky z krve mizí a člověk se může po několika letech nakazit znovu.
V Evropě není v současnosti k dispozici žádná vhodná očkovací látka.
Je to dáno rozmanitostí borrelií, které nemoc působí. Proti riziku onemocnění se lze chránit jedině tak, že se snažíme minimalizovat možnost kontaktu s infikovaným klíštětem.
Klíšťová encefalitida
(též klíšťová meningoencefalitida; klíšťový zánět mozku a mozkových blan)
Virové onemocnění
Virus cirkuluje v přírodních podmínkách mezi živočišnými hostiteli prostřednictvím klíštěte obecného (Ixodes ricinus), přičemž se uplatňují všechna jeho vývojová stadia. Koloběh se uskutečňuje v tzv. přírodních ohniskách nákaz, jak označujeme místa zabezpečující vhodné podmínky jak pro klíšťata, tak pro jejich živočišné hostitele.
Člověk se nakazí při vstupu do přírodního ohniska po přisátí infikovaného klíštěte. Lze se však nakazit i tepelně nezpracovaným mlékem a výrobky z mléka infikovaných zvířat – především koz a ovcí.
Tři fáze onemocnění:
První fáze – 3-21 dnů po přisátí. Příznaky jsou podobné jako u onemocnění chřipkou – horečka, bolesti hlavy a kloubů, malátnost a nevolnost. Hrozí nebezpečí přechození. Fáze trvá 4-15 dnů.
Druhá fáze – klidové období. Ustoupí veškeré obtíže, pacient se cítí lépe. Tato fáze trvá 4-7 dnů.
Třetí fáze – nový nástup horečky. Postižení centrálního nervového systému má za následek bolesti hlavy, zvracení a tuhnutí šíje. Nastávají poruchy paměti a spánku, závratě, svalový třes, při těžkém průběhu v některých případech i obrny; mohou selhávat životně důležitá centra – v takovém případě může nemoc končit smrtelně (asi v 1% případů).
Léčba klíšťové encefalitidy.
Klid na lůžku, podávání podpůrných prostředků podle příznaků nemoci. I po vyléčení mohou dlouhodobě přetrvávat následky – poruchy spánku a soustředění, náladovost, někdy i obrny.
Vyléčeným zůstávají v těle protilátky po velmi dlouhou dobu, prakticky doživotně.
Teoreticky se už nemohou klíšťovou encefalitidou znovu nakazit.
Nejvýznamnější prevencí je očkování.
Proti nemoci existují spolehlivé a účinné očkovací látky. Očkují se dospělí a děti starší jednoho roku. Základní očkování se provádí postupným podáním tří dávek vakcíny v intervalu několika měsíců. První dvě dávky po 1-2 měsících (v letních měsících lze interval zkrátit); třetí dávka po 9-12 měsících chrání očkovaného nejméně další tři roky. Pro podání první dávky je nejvhodnější zimní období. Člověk je chráněn první rok už po aplikaci druhé dávky. Přeočkování se provádí vždy po třech letech jednou dávkou.
Jak pomáhají družice
Místa se zvýšeným rizikem nákazy klíšťovou encefalitidou je dnes možno zjišťovat pomocí družicových snímků. Data pořízená v šesti spektrálních pásmech viditelného a infračerveného záření při prostorovém rozlišení 30 x 30 metrů umožňují po dalším zpracování založeném na výsledcích mnohaletých výzkumů rozeznat celkem devět typů lesního porostu, které se od sebe liší různými podmínkami pro výskyt klíštěte a koloběh viru klíšťové encefalitidy mezi živočišnými hostiteli. Doplněním družicových snímků o základní topografické znaky – komunikace, vodní toky, vrstevnice, výškové kóty a lidská sídla – vznikají prognostické mapy informující o místech zvýšeného rizika napadení klíšťaty a tak i nákazy virem klíšťové encefalitidy. Nejrizikovější místa, což jsou zejména čtyři různé typy smíšených porostů, jsou značená dvěma odstíny zelené, oranžovou a žlutou barvou.
Rozšíření klíšťat ve světě
Na naší planetě nenajdete snad, vyjma polárních oblastí a výšek nad 1200 metrů biotop, který by nebyl klíšťaty kolonizován. Jsou rozšířena od rovníkových oblastí, přes pouště až po mírná pásma na všech kontinentech. Představují po komárech jedny z největších přenašečů patogenních činitelů. Některé evropské země, jako například Chorvatsko, Rakousko, severní Itálie, Polsko, Ukrajina ,ale i jižní Švédsko jsou klíšťaty natolik zamořeny, že se s nimi můžeme setkat prakticky všude, kde jsou travní porosty, křoviny, či lesní porosty, tedy i v městských parcích.
