Jednou z cest, jak zabránit plenění rybí populace ve světových oceánech, je pěstování některých druhů ryb a měkkýšů na jakýchsi »rybích farmách«, umístěných daleko od pobřeží.
Na první pohled se jedná o velmi dobré řešení. Místo dalšího decimování ohrožené rybí populace současnými velmi nešetrnými a nesmírně účinnými rybolovnými technikami jednoduše vypěstovat rybu od vajíčka po dospělce na »mořské farmě«. Po dosažení stanovené váhy pak zpeněžit. Ovšem všechno má svá ale… Není to tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Nedávno byl prokázán negativní vliv na mořské prostředí v případě pěstování lososů. Námitky ekologů a ochránců zvířat byly jasné – klece, ve kterých jsou lososi uzavřeni, jsou přeplněné a znečištěné. Také úniky samečků lososů znamenají podle aktivistů vážný problém. Oslabují podle nich genofond divoce žijících zvířat. Navíc krmení lososů potravou vyrobenou z malých ryb ohrožuje populace takto využívaných druhů.
Mořské farmaření
Projekt »Mořské farmaření« University of New Hampshire (UNH) dokazuje, zeje možné se takovýmto problémům vyhnout. Alespoň v případě některých druhů ryb a měkkýšů. Jejich výzkum s názvem OOA (The Open Ocean Aquaculture demonstration project) je zaměřeny na pěstování platýzů, tresek a slávek ve větších hloubkách a ve vzdálenosti přesahující osm mil od pobřeží. Ve srovnání s dnes používanými metodami je velkou výhodou tohoto druhu farmaření odstranění problémů se znečištěnou vodou poblíž přístavů a omezení turbulencí způsobených proplouvajícími loděmi. Navíc jsou farmy tak vzdálené od břehu, že nepopuzují majitele drahých domů na pobřeží. U zrodu projektu stál Richard Langan. On a jeho spolupracovníci byli v Severní Americe první, kteří se pokoušeli pěstovat tresku na volném moři. Světové prvenství jim náleží také v pěstování slávek jedlých v podmínkách otevřeného oceánského prostředí.
Mušle pro labužníky
Slávky jsou všeobecně považované za vhodné pro chov. Živí se drobným planktonem z okolní vody a tak zlepšují její kvalitu. Díky druhu potravy nenarušují zásoby drobných ryb, a protože se na stoly strávníků mohou dostat pouze živočichové pěstovaní v nezávadné a čisté vodě, snaží se i farmáři o ochranu vod v jejich okolí. Jsou atraktivní i z dalších hledisek. Dorůstají do vhodné velikosti mnohem rychleji než jiné druhy měkkýšů. To umožňuje rychle vyhodnotit výsledky experimentu. V neposlední řadě hovoří pro slávky i fakt, že jsou stejně tak jako platýzi a tresky na trhu velmi žádaným zbožím. Co se týče ryb, rozhodl se Richard Langan, že nebude v rámci projektu OOA pěstovat lososy. Nebylo to však pod vlivem ostré kritiky, která se kolem lososů rozvířila. Důvod byl ryze praktický – zvolené ryby a měkkýši se zkrátka lépe hodí pro hloubku a podmínky otevřeného moře. Platýzi a tresky žijí v temných a hlubších vodách, a na rozdíl od lososa nepotřebují pravidelně vystupovat na hladinu. Jejich klece tak mohou být neustále ponořené.
Počítač proti přírodě
Chovat ryby na volném moři je záludný podnik. Přístup k farmě mohou narušit bouře, větry nebo teploty okolo bodu mrazu, které znemožní vyplutí lodě. Cesta na farmu je ale kvůli její vzdálenosti drahá i v případě, že jsou podmínky pro plavbu ideální. „ Čím dále od pobřeží, tím menší počet dní v roce může mořský farmář trávit u svého »stáda« a kontrolovat jeho stav,“ vysvětluje Sebastian Belle, ředitel Maine Aquaculture Association. Meteorologické podmínky se na moři mění rychle a bez varování. Pokud je plavba příliš riskantní, používají výzkumníci z OOA techniku. Vyvinuli díky podpoře NOAA (National Ocean and Atmospheric Organization) metodu »dálkového krmení« svých svěřenců. Bezdrátové spojení jim umožňuje sledování a krmení za nepříznivých meteorologických podmínek. Mohou tak ze základny dát povel předprogramované elektrické pumpě, kterou pohání sluneční a větrná energie. Pumpa po uvedení do chodu dodá rybí krmivo do násypníku, odkud se hadicemi vytlačuje do rybích klecí pod hladinou. Krmení se v teplých měsících roku provádí každý den a v zimních jednou za dva dny. Richard Langan se zde snaží vyvinout praktický systém, který bude později běžně dostupný na trhu.
Mořští »ovčáci«
Mořští »ovčáci« pečují o ryby na dálku ze břehu, na dvanáctimetrových lodích za nimi přijíždějí k rybímu hejnu. U velké oranžové bóje, poháněné sluneční energií, uvádějí do chodu stroj na krmení ryb. Elektrická pumpa cpe z obřího trychtýře skrze hadice z PVC rybí pochoutku do patnáctimetrové hloubky, do klece pro dvanáct set tříletých hladových platýzů. Krmení musí být dost. Je nutné, aby ryby dorostly do téměř sedmikilové váhy a byly tak na jaře připraveny k prodeji. Aniž to krmící se ryby tuší, jsou prvními platýzi, kteří kdy byli vypěstováni na farmách na otevřeném moři. Slávky se pěstují na lanech, dlouhých téměř čtyři sta šedesát metrů. Podle výzkumníků je jejich pěstování tímto způsobem pro farmáře velmi výhodné, protože zlepšuje výsledky – množství masa v poměru k lastuře slávky vzrůstá. Navíc se usnadňuje sklizeň -lano se pomalu natahuje do lodi a pod gumovými rukavicemi členů posádky slávky odpadávají do připraveného velkého kbelíku. Sklizeň poputuje do několika restaurací v Portsmouthu a na místní rybí trh. Jak obstojí, je důležité – vždyť úspěšnost pěstování živočichů na volném moři, a tak i celého projektu, závisí na zájmu obchodníků a veřejnosti. Pokud zájem bude, přejdou pravděpodobně k nové technologii někteří rybáři na pobřeží Nové Anglie. A to by znamenalo úspěch.
Budoucnost mořského farmaření
Farmaření na volném moři je oproti běžnému rybaření drahé a vyžaduje výrazné investice ze soukromého sektoru. Mimo finanční zátěže platí i omezení z hlediska výběru lokality – dno musí být relativně ploché s nízkou energií (chráněné před silnými větry a vlnami). Farmáři také nesmí narušovat místa, která již používají rybáři. Přes tyto těžkosti je rozvoj mořského farmaření více než nutný. Na jedné straně tu jsou vysoké požadavky trhu dané množstvím strávníků a na druhé omezené zdroje ryb. Je zcela jasné, že se rybí populace sama od sebe neobnoví. Poptávka je tak vysoká, že rybí zásoby poškodit jednoduše musí.
RYBÍ OTESÁNCI
S rostoucí poptávkou po rybách se chovatelé zaměřili na to, aby ryby rostly rychleji a dosahovaly větší váhy. Na pomoc si vzali biotechnologie. Vědcům se podařilo zanést do ryb (lososa, kapra, pstruha) gen pro tvorbu růstového hormonu a ryby rostou několikanásobně rychleji. Například geneticky upravený losos dosáhne tržní velikosti za poloviční dobu, po půl roce je už pětkrát větší než normální losos. Nové geny zvyšují úspěšnost ryb při páření (pro svou velikost jsou atraktivními partnery), ale zároveň snižují životaschopnost potomstva. Ekologové v čele s Greenpeace bijí na poplach! Toto urychlování růstu by podle nich mohlo mít velmi závažné důsledky, pokud by se rozšířilo mezi volně žijící rybí populaci. Podle počítačových modelů, prováděných na Purdue University v USA, byla potvrzena obava, že i malé množství geneticky modiřkovaných ryb by při úniku do přírodního ekosystému vyhladilo velké populace volně žijících ryb. Větší geneticky modifikovaná ryba totiž přitahuje více samce a rychle rozšiřuje své vlastnosti v celé populaci. Potomci takových ryb však mají zmenšenou schopnost se rozmnožovat, čímž se zhoršuje zdravotní stav celé populace. Z ohrazených sil v ústí řek či v mořských zátokách uniknou každoročně desítky tisíc ryb. Ekologickou rovnováhu v oceánu přitom může narušit i jen jediný »uprchlý otesánek«. Růstové hormony by se pak přenášely na další potomky, kteří budou v době pohlavní zralosti větší a budou tak zvýhodněni při rozmnožování. Svým volně žijícím příbuzným mohou navíc ubírat prostředky k obživě. Na druhou stranu budou mít díky vysoké úmrtnosti transgenních ryb malou schopnost přežít. To by pak ale mohla najednou zkolabovat i celá populace divokých ryb.
Východisko z možné katastrofy?
Částečným řešením katastrofálních scénářů by i mohlo být povolení chovu pouze neplodných samic, které by se nemohly roz množovat ani křížit s ostatními volně žijícími rybami. Bohužel ani neplodnost nelze stoprocentně zaručit. V souvislosti s geneticky upravenými lososy společnost A/F Protein tvrdí, že v době pohlavní zralosti budou transgenní lososi stejně velcí jako ti volně žijící. Rychleji totiž rostou, v dospělosti však větší nebývají. Poukazuje také na to, že se lososi vytírají v řekách a na cestě překonávají řadu překážek. Při jejich překonávání by byli otesánci jistě v nevýhodě. Ve světě se vyvíjí nejméně 35 druhů transgenních ryb. Ryby s genem pro tvorbu růstového hormonu již volně plavou například v kubánských (geneticky upravené tilapie nilské) a čínských vodách (transgenní kapři). Ohrozit přírodu mohou však i nemodifikované druhy ryb, které snadno vytlačí původní druhy. Stejně nebezpečné jsou ale i znečištěné řeky, v nichž například lososi samovolně mění pohlaví, nebo také vypouštění nepůvodních druhů do moří, jezer a vodních toků.
FARMA TUŇÁKŮ
Tuňák obecný (Thunnus thynnus), dravá mořská ryba z čeledi makrelovitých, začíná být ve volné přírodě ohroženým druhem. Může dosahovat délky tří metrů a hmotnosti 800 kilogramů, známe jej však více ve formě konzerv. Člověk pro chutné maso vylovil tuňáky z vod kolem japonských ostrovů již v osmdesátých letech. V roce 1996 byl tuňák zařazen mezi ohrožené druhy kvůli nadměrnému lovu. Ve Středozemním moři se proto v následujícím desetiletí začali chovat tuňáci v rybích farmách na volném moři. Dnes je takových farem více než tři desítky. Samotný chov tuňáků na volném moři je poměrně náročný. Nejprve je potřeba odchytit mladé tuňáky ve volném moři a dopravit je za lodí ve speciálních klecích na určené místo. Chovné klece mají průměr asi třicet metrů a dosahují hloubky 15 – 30 metrů. Každá ryba má pro sebe k dispozici asi 100 m3 vody. Tuňák potřebuje velký prostor. Aby se okysličoval, musí být v neustálém pohybu. Denně spotřebuje potravu představující desetinu vlastní váhy, vykrmení na hmotnost pohybující 200 – 400 kilogramů trvá šest měsíců až dva roky. Výhodou pro jeho chovatele je skutečnost, že nepodléhá změnám teploty mořské vody. Tuňák má termoregulační systém, jímž si udržuje relativně stálou vnitřní teplotu.
NEBEZPEČÍ UMĚLÉHO CHOVU LOSOSŮ
Vedle průmyslového znečištění, vystavění přehrad, intenzivního rybolovu a neúmyslného odchytu mladých jedinců představuje umělý odchov lososů největší nebezpečí pro přežití populace lososa obecného. “ Zatímco divoký losos pluje proti proudu řek za třením a potravou, v sádkách farem je na jednom místě namačkáno až 800 tisíc lososů. Stovky milionů ryb znečišťují svými výkaly vodu kolem klecí, z líhně parazitů se šíří smrtelné nemoci a cizopasníci na volně žijící jedince, kteří proplouvají kolem. Na výrobu 1 kg lososího masa je potřeba 4 kg rybího masa v granulích. Rozvoj farem s sebou nese úbytek ryb (např. makrel), z nichž se granule vyrábějí. Dvouleté ryby z farem jsou přibližně 2x větší než stejně staří divocí jedinci. Granule urychlují růst, obsahují také pesticidy a antibiotika proti cizopasníkům a nemocem. Do potravy přidávají chovatelé také barviva, divoký losos přitom získává typicky růžový odstín svého masa z přírodních pigmentů kořisti (např. garnátů). Ze sádek zmizí každoročně statisíce až miliony ryb. Domestikované druhy se kříží s volně žijícími. Vznikají nové hybridní druhy, které nejsou přizpůsobeny životu ve volné přírodě. Nejsou schopné překonávat peřeje a vodopády, dosáhnout svých trdlišť a osídlit řeky. Divoký losos obecný je dnes zatlačen novým druhem lososa. Na jednoho divokého připadá asi 300 odchovaných jedinců.
