O Kavkazu, který tvoří přirozenou hranici mezi Evropou a Asií, má běžný Evropan jen velmi mlhavé představy. Tato oblast však byla  po dlouhá tisíciletí jedním z významných civilizačních center. Dosvědčuje to i nedávná série významných archeologických objevů.

Když chtěl Zeus potrestat odbojného Prométhea obzvláště krutým způsobem, přikoval jej ke kavkazské skále a nechal orla, aby mu každý den vyklovával játra.  Na západním úpatí Kavkazu, v místech dnešní Gruzie, zase ležela bájná Kolchida, do níž se plavil řecký hrdina Iáson s dalšími argonauty pro zlaté rouno.

Tyto zmínky o Kavkaze (Kaukasos) svědčí přinejmenším o tom, že díky zdatným mořeplavcům měli Řekové relativně časté kontakty i s takto vzdáleným regionem. Stále přibývající archeologické nálezy z Kavkazu svědčí o tom, že i samotní Řekové užívali řadu vymožeností, které mají původ právě v tomto pohoří.

Největší dar Kavkazu světu

Až si budete vychutnávat večerní sklenku vína, můžete věnovat tichou vzpomínku příslušníkům kultury Šulaveri-Šomu, která zhruba v letech 6000–4000 př. n. l. rozkvetla na jižních svazích Kavkazu. Bez těchto dávných neolitiků by totiž vaše rozkošnictví nejspíš nebylo možné.

Podle současného mínění archeologů to byli totiž oni, kdo jako první přišel s nápadem víno nejen pěstovat, ale zejména vyrábět a skladovat, tedy nechat jej zrát. Důkaz přinesl tým archeologů, vedený prof.  Patrickem McGovernem z Pensylvánského muzea archeologie a antropologie ve Philadelphii.

U gruzínské vesnice Šulaveri, která se nachází asi 60 km vzdušnou čarou jižně od Tbilisi, se jim již v roce 2003 podařilo nalézt zbytky keramiky. Pozdější  detailní průzkum prostřednictvím tzv. infračervené spektroskopie prokázal, že nesly stopy  kyseliny vinné, neklamné to známky přítomnosti vína.

Co lze vyčíst ze střepů?

Dávní Kavkazané také využívali pryskyřici stromů ke konzervaci vína. „Víno tedy muselo chutnat podobně jako retsina, která je stále populární zejména v Řecku,“ usuzuje prof. McGovern.

Výroba a produkce »archivních vín«, tedy takových, které bylo možné skladovat déle, šla však ruku v ruce i se zlepšováním další důležité technologie – výroby keramiky. Víno se totiž původně skladovalo buď v sádrových nádobách, nebo v měchách z vydělaných zvířecí kůží.

„Sádra je však příliš pórovitá a reaktivní, zatímco měchy z vydělané kůže zase neumožňují skladovat víno po uspokojivě dlouhou dobu. Střepy ze Šulaveri byly původně součástí větších nádob o objemu asi 5 litrů, které byly určené k uzrávání vína,“ vysvětluje McGovern.

Na některých z nich byly dokonce nalezeny vysoce stylizované obrázky lidí, kteří oslavovali vinnou révu. „Možná jsme narazili na první stopy zbožštění zdroje vína, a tedy kořeny kultu, který se plně rozvinul jako řecký kult Dionýsa či římský kult Bakcha,“ dovoluje si trochu spekulace americký vědec.

21. století dodává:

Indiana Jones a tajemství dávných piv

Profesor Patrick McGovern je sice zcela seriózním vědcem, v jistém ohledu však nemá daleko k lidové představě archeologa jako neohroženého »Indiany Jonese«. Jeho vědecká vášeň je totiž přece jen poněkud neobvyklá – je neúnavným pátračem po nejstarších stopách výroby alkoholických nápojů.

Výsledky svých výzkumů v oblasti biomolekulární archeologie z oblastí, jako je právě Gruzie, Irán, Egypt, Čína či Řecko, také nedávno shrnul v knize, jejíž název bychom mohli přeložit jako Odšpuntování minulosti.

Nejstarší solný důl světa

Týmu složenému z francouzských a ázerbajdžánských archeologů se v jižní oblasti Kavkazu nedávno podařil další objev, který také souvisí s vyhledávanou pochutinou. Tentokrát však nešlo o víno, ale o sůl.

Archeologové pod vedením Catherine Marrové a Veli Baksalijeva se věnoval průzkumu solných dolů Duzdagi nedaleko ázerbajdžánského města Nachičevan. Během vykopávek, které započaly v roce 2008, se jim zde podařilo objevit pestrou paletu nejrůznějších předmětů (nádoby, nářadí), prokazatelně souvisejících s těžbou soli.

Nejstarší se podařilo datovat do doby okolo roku 4500 př. n. l., což z Duzdagi dělá nejstarší známý solný důl na světě. Tento objev však není pouhou historickou kuriozitou. Sůl a její ekonomická i symbolická hodnota totiž hrála při rozvoji předhistorických společností významnou roli.

Intenzivní využívání dolů postupně vedlo k rozkvětu další významné kavkazské  kultury, pojmenované podle místních řek kultura Kura-Araxes (3500–2000 př. n. l.).

Jedinečný objev ve výšinách

Jedno z nejzajímavějších historických svědectví však nedávno přinesly archeologické výzkumy, konané na severní straně Kavkazu. V 21. století se totiž může skutečně jen málokterý archeologický tým na světě pochlubit, že se mu podařilo objevit stopy po dávné kultuře, která bedlivým očím vědců doposud unikala.

Takový výjimečný kousek se nedávno podařil německo-ruské expedici pod vedením archeologa Andreje Bělinského z univerzity v jihoruském Stavropolu. Na stopu byli archeologové přivedeni poměrně kuriózní náhodou – díky 40 let staré fotografii, pořízené z letadla.

Na náhorní plošině mezi řekami Kuban a Malka v blízkosti lázeňského města Kislovodsk v nadmořské výšce mezi 1400–2400 metry se jim díky snímku podařilo objevit celých 200 zbytků osídlení. Ty se jim prostřednictvím radiokarbonové metody podařilo datovat do doby bronzové, konkrétně mezi 16. a 14. stol.

př. n. l. „Tento objev těžko snese srovnání, a to zejména kvůli počtu zachovaných lokalit,“vysvětluje specialistka na archeologii Kavkazu, Valentina Koženkovová z Ruské akademie věd.

Kavkazské »Stonehenge«

Zajímavé je, že se nejednalo o zbytky nenápadné. Kamenné základy staveb dosahovaly i výšky jednoho metru a mnoha rysy připomínaly megalitické stavby, známé ze západní a jižní Evropy. Přirovnání k nejslavnějšímu z nich, Stonehenge, jehož významná část byla postavena prakticky ve stejné době, tedy není nijak přitažené za vlasy.

Podle Andreje Bělinského byly prakticky všechny objevené stavby konstruovány podle identického architektonického plánu. „Jednotlivé stavby, v jejichž středu se zpravidla nacházel oválný dvůr sloužící k ustájení dobytka, byly také propojeny systémem cest.

Dávní stavitelé budovali stavby s použitím stejného systému měření, brali v úvahu klimatické faktory i okolní krajinu,“ popisuje um kavkazských stavitelů prof. Bělinskij.

Střepy nalezené v blízkosti zase dokládají, že jejich tvůrcům nebyly cizí astronomické znalosti ani kalendář. Protože tato civilizace zjevně nezanechala žádné psané záznamy, je určení jejího etnického a jazykového původu velmi obtížné, ba až nemožné.

Vědci však předpokládají, že stavitelé kamenných monumentů byli vlastně předchůdci slavné civilizace kavkazských kovotepců z kultury kobanské (viz rámeček).

21. STOLETÍ doplňuje:

Obří kameny po celé Evropě

Slovo megalit vzniklo složení řeckých slov megas (velký, prostorný) a lithos (kámen). Neoznačujeme tak však jakékoliv velké kameny. Jednotlivé megality, či dokonce složitější megalitické stavby, vznikly vždy přičiněním lidských rukou.

Ty nejstarší pocházejí již z neolitu, známe však i megality eneolitické či rané bronzové.

Největší počet megalitických staveb nalezneme na britských ostrovech, ale také v okolí Středozemního moře, v západní Francii i ve Skandinávii. O jejich účelu archeologové spíše spekulují. Šlo buď o pohřebiště, náboženská shromaždiště nebo kamenné kalendáře.

Jak postavit kamenný monument?

Skutečně vědecká vysvětlení vzniku kamenných monumentů typu Stonehenge se opírají vždy o pouze známé fyzikální principy. Se zajímavým pokusem přišel nedávno mladý experimentální archeolog Andrew Young z univerzity v anglickém Exeteru.

Při průzkumu podobného monumentu ve skotském hrabství Aberdeenshire si všiml řady kamenů opracovaných do tvaru koule, které měly velmi podobný průměr. To jej přivedlo na myšlenku, že jejich původním účelem bylo, aby všechny společně podkládaly velké trámy, po nichž se pak mohly přepravovat velké kameny.

Když jeho první pokus o rekonstrukci postupu přinesl uspokojivé výsledky, pokusil se jej v samotném Stonehenge zopakovat jeho profesor archeologie z Exteru Bruce Bradley. „Naše demonstrace prokázala, že s tažnou silou asi deseti býků mohly být velké kameny transportovány až na vzdálenost 15 km za den,“ libuje si prof.

Bradley. Jako správný vědec je však ve svých závěrech zdrženlivý: „Náš pokus neukázal, že neolitici tuto metodu skutečně  užívali. Ukázal jen, že to bylo možné.“.

Na rozhraní světů

Pohoří Kavkaz se táhne v délce 1100 km východo-západním směrem mezi Černým a Kaspickým mořem. Severní část, kterou dnes tvoří např. Čečna, Ingušsko, Dagestán, Severní Osetie, Krasnodarsko či Stavropolsko, byla  tradičně pod evropským vlivem.

V nadvládě se zde postupně vystřídalo několik evropských národů (nejdéle zde vládli Skýthové), až si ji definitivně usurpovali pokřesťanštění Slované (Rusové).

Na jižní svahy Kavkazu (Zakavkazí) zase snadněji pronikaly vlivy z oblasti Blízkého východu. Proto se archeologové v oblasti dnešní Gruzie, Arménie či Ázerbajdžánu setkávají postupně s vlivem kultur Mezopotánie, Asýrie, íránských Peršanů, Médů, Párthů či Sásánovců a nakonec i otomanských Turků.

V době íránského vlivu byl v této oblasti hlavním náboženstvím zoroastrismus, později zvítězilo křesťanství (zejména v Gruzii a Arménii) a islám.

Šikovné ruce kavkazských kovotepců

V roce 1869 došlo v blízkosti vesnice Koban v Severní Osetii k nečekanému objevu, který měl této vísce navždy zajistit světovou proslulost. Na pohřebním pahorku z pozdní doby bronzové totiž bylo objeveno velké množství bronzových předmětů překvapivě vysoké řemeslné i umělecké kvality.

Během následujících let se nálezy ještě rozrostly, a archeologové proto dnes hovoří o specifické kultuře přelomu doby bronzové a železné, typické pro severní a centrální Kavkaz – kultuře kobanské (1100 – 400 př.n.l.).

Umění kobanských kovotepců však zdaleka nebylo první ukázkou řemeslné dokonalosti kavkazských řemeslníků. O něco později, v  roce 1897, došlo nedaleko hlavního města severokavkazského Egydejska Majkopu zase k objevu velkého množství  zlatých a stříbrných sošek mnohem staršího data.

Artefakty tzv. majkopské kultury (3700–2500 př. n. l.) jsou považovány za jedny z nejdokonalejších důkazů vysoké úrovně kovotepectví z doby nástupu znalosti metalurgie.