Zapomeňte na obří rakety, odpalovací rampy a kosmodromy. Český projekt NEBESA chce dostat náklad na hranici vesmíru pomocí bezpilotního letounu, který odstartuje z běžného letiště a po splnění mise se na něj zase vrátí.
Dosáhnout má rychlosti přes 4300 kilometrů za hodinu a vystoupat do výšky až 110 kilometrů. Pokud se ambiciózní plány podaří uskutečnit, první opakovatelné suborbitální lety by mohly přijít v roce 2032..
Když se řekne cesta do vesmíru, většina lidí si představí obrovskou raketu, která se s ohlušujícím rachotem zvedá z odpalovací rampy. Jenže co když existuje i jiná cesta? Co kdyby kosmický prostředek mohl odstartovat jako obyčejné letadlo, vystoupat do výšky, kde už končí atmosféra, a potom se zase vrátit na stejné letiště? Právě takovou představu chce proměnit v realitu český projekt NEBESA Aerospace.
Pražský tým představil svůj koncept na obranném veletrhu Future Forces Forum v říjnu 2026. Na první pohled připomíná futuristický raketoplán nebo malou stíhačku. Jeho úkol je ale jiný. Má dopravovat menší náklady do výšek, kam se běžná letadla nedostanou, a nabídnout přitom možnost opakovaného využití celého stroje s využitím existující letištní infrastruktury.
Dva motory, dvě různé fáze letu
Základní myšlenka projektu spočívá v kombinaci dvou druhů pohonu. Při startu a počátečním stoupání mají pracovat proudové motory. Jakmile letoun dosáhne potřebné výšky a rychlosti, převezme úlohu raketový motor. Ten jej má urychlit natolik, aby se dostal až do oblasti suborbitálního letu.
Konstrukce počítá se dvěma proudovými motory umístěnými pod křídly a centrálním raketovým motorem v trupu. Letoun má mít charakteristické delta křídlo a dvojici svislých ocasních ploch.
Vývojáři počítají s maximální rychlostí až 4300 kilometrů za hodinu, tedy přibližně Mach 3,5. Cílová výška činí 100 až 110 kilometrů. Právě kolem hranice 100 kilometrů se nachází takzvaná Kármánova hranice, kterou Mezinárodní letecká federace uznává jako začátek kosmického prostoru.
Stroj se tedy dostane do kosmického prostoru, ale nezíská rychlost potřebnou k tomu, aby na oběžné dráze zůstal. Po splnění mise se obrátí zpět k Zemi a klouzavým letem přistane na letišti.
Právě návrat celého letounu představuje jednu z hlavních předností koncepce. Stroj se nemá po každém letu zničit ani odhodit. Má být možné jej znovu připravit k další misi.
RÁMUS I: První skutečný krok k vesmíru
Za projektem stojí tým s kořeny v Czech IT Academy a Českém vysokém učení technickém v Praze. Jeho dosavadní práce se soustředila mimo jiné na vývoj vlastního raketového pohonu. Nejkonkrétnějším výsledkem je kapalinový raketový motor RÁMUS I.
Jeho spalovací komora vznikla pomocí kovového 3D tisku a využívá takzvané regenerativní chlazení. Při něm proudí chladicí médium kanálky ve stěnách komory a odvádí teplo, které vzniká při spalování pohonných látek.
Jde o důležitou technologii, protože spalovací komora musí odolávat mimořádně vysokým teplotám.
Motor vznikl ve spolupráci s pracovištěm CTU Space Research a při pozemních zkouškách dosáhl maximálního tahu devět kilonewtonů. Vývojáři mají k dispozici zatím jen koncept a model budoucího stroje, další části pohonného systému a jejich integrace do konstrukce teprve čekají na ověření.
Paralelně proto připravují menší letové demonstrátory. Jejich úkolem bude postupně prověřit vlastnosti konstrukce, proudový pohon, avioniku i schopnost bezpečně řídit let. Větší demonstrátor má mít už podobné rozměry a vzhled jako výsledný letoun, ale zpočátku bude létat pouze v atmosféře.

Pětadvacet kilogramů na hranici vesmíru
Proč vlastně vyvíjet tak složitý stroj, když existují rakety, které dokážou vynést na oběžnou dráhu mnohem těžší náklady?
Odpověď spočívá v odlišném způsobu využití. NEBESA nemají konkurovat velkým kosmickým nosičům. Jejich cílové užitečné zatížení má dosahovat přibližně 25 kilogramů. To je ve světě kosmonautiky skromná hodnota, ale pro řadu experimentů může být naprosto dostačující.
Výhodou má být především pružnější plánování misí a rychlejší návrat experimentálního materiálu na Zemi. To může být důležité například při testování nových senzorů, elektroniky nebo materiálů, které je potřeba vystavit podmínkám blízkým kosmickému prostředí.
Zajímavé možnosti se otevírají také ve farmaceutickém výzkumu. Zástupci projektu zmiňují zejména krystalizaci proteinů a nízkomolekulárních léčiv. V prostředí mikrogravitace mohou některé procesy probíhat jinak než na Zemi. Výsledné vzorky pak mohou vědci zkoumat po jejich návratu.
Suborbitální letoun by navíc mohl sloužit k ověřování automatizovaného vybavení a experimentálních postupů ještě před jejich nasazením při mnohem nákladnějších orbitálních misích.
Vesmírné letadlo má využití i na Zemi
Kosmické ambice nejsou jedinou oblastí, na kterou NEBESA míří. Významnou část plánovaného využití představuje také obrana a průmyslové testování.
Atmosférické varianty letounu by mohly sloužit například k výcviku protivzdušné obrany, sledování radarových cílů nebo průzkumným misím. Rychlý bezpilotní prostředek by mohl simulovat některé typy vzdušných hrozeb a pomáhat při ověřování schopností radarů a dalších obranných systémů.
Další možností je využití jako létající zkušebny. Na palubě by bylo možné testovat proudové motory, senzory, avioniku a komunikační systémy. Vývojáři tak počítají s tím, že jednotlivé varianty platformy mohou najít zákazníky ještě předtím, než bude hotový plnohodnotný suborbitální letoun.

Cesta k roku 2032 nebude jednoduchá
Harmonogram projektu počítá s několika zásadními milníky. V roce 2027 by měl vzlétnout proudový bezpilotní demonstrátor určený pro atmosférické lety. Dalším důležitým krokem má být první zážeh raketového motoru za letu, plánovaný na rok 2030. A pokud se podaří dodržet stanovený plán, v roce 2032 by měl přijít opakovatelný suborbitální let.
To je poměrně ambiciózní harmonogram. Propojit proudový a raketový pohon do jednoho stroje totiž není jen otázkou instalace dvou různých motorů. Oba systémy musí bezpečně spolupracovat, přičemž jejich integrace ovlivní hmotnost, aerodynamiku i řízení letounu.
Další velkou výzvou bude opakovatelnost letů. Musí být schopen bezpečně absolvovat celou misi, vrátit se na letiště a následně se připravit k dalšímu startu. Vývojáře čeká také náročná otázka certifikace a legislativních podmínek provozu.
Vývoj a výroba prvního letounu by měly při současných cenách stát přibližně 300 milionů korun. Projekt zatím financují především jeho iniciátoři a spolupracující organizace. Pro další etapy bude důležité získat nové investory a technologické partnery.
Kosmodrom jako zbytečná překážka?
Podobnou cestou se vydávají i zahraniční společnosti. Mezi nejznámější patří novozélandská Dawn Aerospace se svým projektem Aurora nebo německá společnost Polaris. Český koncept se od některých konkurenčních řešení liší především snahou spojit proudový a raketový pohon přímo v jednom letounu.
Například Virgin Galactic využívá systém, při němž kosmický prostředek vynáší do výšky samostatný nosný letoun. NEBESA chtějí obě pohonné soustavy integrovat do jedné konstrukce. Jejich cílem je také provoz z běžných letišť, bez potřeby specializovaného kosmodromu.
To ovšem neznamená, že by se český projekt chystal konkurovat velkým nosičům, jako je Starship společnosti SpaceX. Jeho ambice jsou podstatně užší. Míří na menší experimentální náklady, častější lety a rychlý návrat materiálu.
