Zdá se být zelený, stačí jej však prosvítit a rázem se promění v rubínově červený. Takzvaný Lykúrgův pohár, který vznikl ve 4. století našeho letopočtu, patří bezesporu k nejpozoruhodnějším výrobkům římských sklářů.

Jeho neobvyklé vlastnosti se nyní podařilo mimořádně věrně napodobit vědcům z britské Sheffieldské univerzity, přičemž jim k tomu napomohly nanočástice zlata a stříbra..

Staří Římané dokázali stavět akvadukty, které slouží i po dvou tisíciletích, vyrábět mimořádně odolný beton a vybudovat silnice napříč Evropou. Zdatní však byli také ve sklářství. Dokládá to přibližně 1600 let starý Lykúrgův pohár, dnes uložený v londýnském Britském muzeu.

Zhruba šestnáct centimetrů vysoká nádoba je už sama o sobě uměleckým dílem. Její povrch zdobí složitě vyřezávaný reliéf zachycující mytologického thráckého krále Lykúrga, kterého po konfliktu s bohem vína Dionýsem spoutají vinné úponky.

Skutečná zvláštnost se ovšem skrývá v samotném skle. Při běžném osvětlení má pohár nefritově zelenou barvu, avšak jakmile je prosvícen, změní se v průsvitnou, sytě červenou nádobu.

Vysvětlení tohoto jevu, označovaného jako dichroismus, spočívá v nepatrných částicích kovů rozptýlených uvnitř skla. Analýzy původního poháru odhalily částice slitiny zlata a stříbra o velikosti přibližně 50 až 100 nanometrů a tyto částice následně ovlivňují způsob, jakým sklo pohlcuje, propouští a rozptyluje světlo.

Když světlo nádobou prochází, dochází k výraznému potlačení modré a zelené části spektra, takže k pozorovateli se tak dostává především červené a oranžové světlo. Při osvětlení zvenčí se naopak uplatňuje rozptyl světla, díky kterému pohár působí zeleně.

Podobných optických vlastností dnes vědci dosahují pomocí nanotechnologií. Římané samozřejmě neměli ponětí o nanometrech ani o chování elektronů v kovových částicích. Přesto dokázali vytvořit materiál, který využívá stejné fyzikální principy.

O napodobení tohoto neobvyklého skla se odborníci pokoušeli už v minulosti, například v 60. letech minulého století, avšak úspěch to zehdy nebyl bůhvíjaký. Nového úkolu se ujaly Lisa Hollands a profesorka Caroline Jackson, které při experimentech vycházely z poznatků získaných analýzou fragmentu původního římského skla.

Do roztavené skloviny, zahřáté na více než 1000 °C, bylo nutné dostat zlato a stříbro a vytvořit podmínky, při nichž se během chladnutí zformují vhodné kovové nanočástice. A právě zde spočívala největší obtíž.

Nestačí totiž pouze přidat správné ingredience, výsledná barva totiž závisí také na velikosti částic a podmínkách při zahřívání a ochlazování skla. „Pro mě je to magie,“ popsala své nadšení Lisa Hollands.

S trochou nadsázky dodala, že kdyby ji při experimentech pozorovali dávní římští skláři, nejspíš by se smáli a divili se, proč neví, jak takové sklo vyrobit.

Podle profesora Iana Freestona z University College London se nové reprodukci podařilo přiblížit původnímu poháru výrazně lépe než předchozím pokusům. Zároveň však experimenty odhalily, jak nesnadné bylo požadované barvy dosáhnout.

Ukázalo se například, že výsledek výrazně ovlivňuje poloha skla uvnitř pece, protože i malé rozdíly v podmínkách výroby mohly vést k odlišnému zbarvení.

Nelze proto s jistotou říci, zda římští skláři celý proces dokonale ovládali, nebo zda při výrobě Lykúrgova poháru sehrála významnou roli také náhoda. Samotná schopnost dnešních vědců napodobit jeho optické vlastnosti ještě neznamená, že přesně rekonstruovali starověký výrobní postup.

Zajímavá je rovněž možná symbolika barev. Podle jedné z hypotéz mohl přechod od zelené k červené představovat dozrávání hroznů. Vzhledem k výzdobě poháru, v níž hraje významnou roli bůh vína Dionýsos, není taková interpretace nemožná.