Včela se řídí pudem a při pocitu ohrožení reaguje útokem. Kdyby její zbraň pronikla do vosího těla, mohla by ji zase vytáhnout. Jenže žihadlo zajelo do kůže, a ta má úplně jinou strukturu. Ven už ho statečná obránkyně nedostane.

Včely jsou evolučně jedněmi z nejúspěšnějších živočichů. Tito zástupci blanokřídlého hmyzu se na modré planetě objevili již před desítkami milionů let. Rovněž velmi stará je jejich zbraň v podobě žihadla.

Známé včely medonosné ji používají v soubojích s jiným hmyzem, nicméně jak se všeobecně ví, pokud bodnou člověka, znamená to pro ně zpravidla smrt. Proč jejich žihadlo nefunguje stejně jako to vosí? A jaký jed mají napěchovaný v pomyslné nábojové komoře?

Kdo kam patří?

Předně je třeba si ujasnit, jací živočichové se vlastně, ze širšího hlediska, do včelí rodiny řadí. Rozhodně nejde jen o již zmíněné včely medonosné. Do skupiny/nadčeledi Apoidea spadají různé čeledě, rody a ohromné množství druhů.

Konkrétněji bychom termín ohromné množství mohli vyjádřit číslovkou 30 000 – zhruba tolik druhů na planetě existuje. V České republice se z nich vyskytují stovky.

Někteří zástupci skupiny Apoidea připomínají spíš vosy. Mezi jednotlivé čeledě patří třeba kutilkovití, kutíkovití nebo ploskočelkovití – a také včelovití. Do této čeledě náleží kromě oblíbených čmeláků i rod Apis s druhem Apis mellifera, tedy s včelou medonosnou.

Samotářky bez roje

Většina známých včel je označována jako samotářky. Jde například o takzvané maltářky, pískorypky či zednice. Na rozdíl od včel medonosných, které se vyznačují propracovaným společenským systémem a hierarchií v rámci úlu či hnízda, fungují samotářky s nadsázkou řečeno jen samy za sebe. Netvoří roje a nemají královny, ovšem představují významné opylovače.

Kůže žihadlo nepustí

Nicméně je-li řeč o včelách, v první řadě bývají míněny ty z rodu Apis, typické sociálním chováním a neschopností vytáhnout žihadlo z rány, pokud s ním zaútočí na člověka či jiného obratlovce. Jak je možné, že jejich arzenál je z tohoto pohledu tak nepraktický?

Dalibor Kodrík z Biologického centra Akademie věd ČR v Českých Budějovicích na to má jednoduchou odpověď – žihadlo se vyvinulo ke konfrontaci s hmyzem, nikoli pro průnik do kůže, v níž se zasekne zpětnými háčky, a zůstane tak uvězněno. Když včela uvízlou zbraň vyprošťuje, utrhne si část těla a umírá.

Netuší, že je čeká smrt

Odborníci soudí, že jde de facto o jistou formu obětování se pro blaho celku. Včela sice uhyne, uštědří však vetřelci lekci, na kterou jen tak nezapomene, a ten se proto úlu zdaleka vyhne. Snad proto evoluce, která formuje a přetváří živočišné druhy, háčky na žihadle ponechala.

Na druhou stranu si experti nemyslí, že by se okřídlené bojovnice stávaly sebevražednými útočnicemi vědomě. Jinými slovy netuší, že je obrana úlu bude stát život.

Štětinky s vratizoubky

Co vlastně žihadlo je? De facto se jedná o upravené kladélko, bodnutí od trubce se tedy netřeba bát. Dalibor Kodrík se spolu s kolegy rozhodl včelí zbraň důkladně prozkoumat – tito vědci vůbec jako první na planetě rozříznuté jedové „kopí“ do nejmenších detailů prostudovali pod elektronovým mikroskopem.

Takzvané bodlo si přiblížili 15000krát, takže mohli dobře spatřit žihadlový žlábek a v něm dvě štětinky s vratizoubky, které se umějí podélně pohybovat vedle sebe.

Při bodnutí zajede do rány jedna štětinka a zasekne se vratizoubkem. Díky tomu se druhá může zasunout o něco dál a rovněž se zaháknout. Postup se opakuje, než se zubaté útvary kompletně propracují dovnitř. V kanálku uprostřed pak protéká toxin.

Více se dočtete v čísle 12/2026