Jako modré zóny jsou označována místa, kde se lidé dožívají mimořádně vysokého věku. Patří mezi ně například Okinawa v Japonsku či Ikaria v Řecku. Na seznam se nyní dostalo i malé městečko na Sardinii zvané Bolotana, kde se požehnaného věku dožívají především ženy.

Bolotana je malá vesnice s přibližně 2 262 obyvateli, z nichž 10 je starších než 100 let. Tento výskyt stoletých lidí – přibližně 442 na 100 000 obyvatel – je zhruba 10krát vyšší než průměr na Sardinii a 11krát vyšší než průměr ve Spojených státech.

Tím si získala Bolotana pozornost Dana Buettnera, dlouholetého výzkumníka dlouhověkosti z National Geographic Explorer, který je nejvíce známý svou prací o modrých zónách, tedy geografických oblastech, kde mají obyvatelé starší 70 let výjimečnou šanci na přežití a dlouhověkost.

„Podle některých měřítek je Bolotana dokonce nejpozoruhodnější modrou zónou,“ říká Buettner. „Zatímco ostatní modré zóny se zmenšují, tato roste. Jinými slovy, každý rok v ní přibývá stoletých lidí.“ Ve vesnici je očekávaná délka života, zejména žen, výrazně vyšší než u nejdéle žijících populací na světě.

Sedmdesátileté ženy v Bolotaně mají třikrát vyšší pravděpodobnost, že se dožijí věku 100 let, než ženy ve Spojených státech. Podle výzkumu je šance na přežití od 70 do 100 let v obci 4,92 % pro muže a 13,83 % pro ženy.

Hodně pohybu do kopce a málo masa

Aby tým zjistil, jaké faktory prostředí a životního stylu přispívají k dlouhověkosti populace v Bolotaně, prostudoval historické stravovací zvyklosti a vyzpovídal vesnické lékaře. Zjistili, že tradičně byla strava vesničanů z 90 % rostlinná a obyvatelé jedli maso po většinu svého života pouze asi pětkrát měsíčně.

Lidé ve vesnici stále konzumují převážně to, co si sami vypěstují, včetně vlastnoručně vyrobeného ovčího sýra, olivového oleje a pšenice ze svých polí.

„Zejména starší obyvatelé vesnice jedí fazole, těstoviny, brambory a co si vypěstují na své zahrádce, prakticky neznají fast food“ vysvětluje Buettner. To se změnilo v roce 2005, kdy se otevřel dovoz (nejen) pro americké potraviny, ale „zatím to není tak hrozné.

Neexistují tu žádné restaurace s rychlým občerstvením,“ dodává. Zajímavý je i fakt, že se na vesnici nevyskytuje žádná posilovna či pohybové studio. Strmý terén vesnice a nedostatek aut však znamenají, že obyvatelé denně cvičí „středně náročné kardio, aniž by o tom přemýšleli,“ podotýká Buettner.

Než dlouhověkost zničí fast food

Rodiny také obvykle žijí v vícegeneračních obydlích, sdílejí domácí povinnosti a výchovu dětí a emocionálně i duchovně profitují z toho, že jsou obklopeny svými blízkými. Žádná z těchto skutečností však neodlišuje Bolotanu od jiných modrých zón, a tak vědci dále pátrali po tom, co zapříčiňuje, že obzvláště ženy v této oblasti žijí tak dlouho.

Domnívají se, že roli by mohl sehrávat fakt, že vesnice je napůl zemědělská a napůl pastevecká. Mnohem více zdejších můžu je tak doma, aby pomáhali svým manželkám sdílet břemena každodenního života. V Bolotaně „muži zůstávají doma a sdílejí stresovou zátěž se svými ženami,“ dodává Buettner.

Svoji roli určitě sehrává i genetika. Podle Buettnera je Bolotana „truhlou s pokladem“, pokud jde o pochopení lidské dlouhověkosti. „Víme, že prostředí a životní styl Bolotany evidentně daly vzniknout lidem s nejdelším životem na planetě, a je příležitostí studovat, co dělali,“ domnívá se výzkumník.

„Až dorazí auta, iPhony a americké nezdravé jídlo, uvidíme prudký nárůst cukrovky 2. typu, kardiovaskulárních onemocnění, demence, mnoha druhů rakoviny a fenomén dlouhověkosti zmizí. Dávám tomu jednu generaci.

Ale než se to stane, máme generaci na to, abychom přinesli naše archeologické nástroje a odhalili, co dělali,“ doplňuje.

Zdroje: National Geographic