Původ Merkuru, jeho formování a dnešní vzhled patří k největším záhadám naší sluneční soustavy. Podle toho, co o formování planet víme, by totiž Merkur vůbec neměl existovat. A podivnou polohu, ve které se nachází oběžná dráha této planety, astronomové dodnes neumí vysvětlit.

Odpovědi by mohla přinést společná evropská a japonská mise s názvem BepiColombo, vypuštěná v roce 2018, která by k Merkuru měla dorazit v listopadu letošního roku….

Merkur je nejmenší planetou sluneční soustavy, která se zároveň nachází nejblíže ke Slunci. Jedná se kamenitý svět spalovaný žárem naší hvězdy a bičovaný slunečním větrem. Že se nejedná jen o další hvězdu na obloze, rozpoznali již staří Babylóňané ve 14. století před naším letopočtem.

Merkur pojmenovali Nabu, podle svého boha moudrosti. Mezi největší zvláštnosti Merkuru patří jeho velmi rychlý oběh kolem Slunce, jeho zmenšování způsobené chladnutím kovového jádra a extrémní rozdíly teplot na jeho povrchu.

Spalující žár i mráz během jednoho dne

Teploty na straně přivrácené ke Slunci dosahují ve dne až 430 stupňů Celsia, zatímco v noci mohou klesnout až k mínus180 stupňům, protože Merkur nemá žádnou atmosféru. Veškeré teplo tak ihned uniká do okolního vesmíru.

V trvale zastíněných polárních kráterech se může teplota pohybovat až okolo mínus 200 stupňů, což z Merkuru dělá planetu s nejvyšším rozdílem teplot v celé sluneční soustavě. Merkur je nejmenší z kamenných planet sluneční soustavy a dlouhou dobu byl na okraji zájmu astronomů i dalších vědců.

Jak se však zlepšovaly lidské schopnosti pozorovat detaily planet ze Země a především s prvními umělými sondami, které směřovaly k vnitřním planetám soustavy, vyrojila se celá řada otázek, na které stále nemáme uspokojivé odpovědi.

Stále více se ukazuje, že tato nenápadná planeta skrývá překvapivě složitou historii, která může změnit naše chápání vzniku celého planetárního systému. Merkur se nachází pouze zhruba v jedné třetině vzdálenosti Země od Slunce, respektive v polovině vzdálenosti mezi Sluncem a Venuší.

Gravitační síly Slunce jsou ale takto blízko extrémní a podle provedených simulací by neměly umožnit vznik planety stejným způsobem jako tomu bylo u ostatních těles sluneční soustavy.

Otázka jeho vzniku nedá astronomům spát

Astronomové proto řeší zásadní otázku, jak je tedy vůbec možné, že Merkur vznikl a existuje tak blízko Slunci. Záhada se jen prohloubila, když sonda Mariner 10 v letech 1974 a 1975 prolétla okolo Merkuru a její přístroje planetu podrobněji prozkoumaly.

Odhalily přitom, že je velmi těžká. Je sice asi 18x lehčí než Země, ale při jejím malém průměru to současně znamená, že je velmi hustá. Vědci vypočetli, že její jádro, tvořené kovovými prvky, zabírá přes 80 % poloměru planety. V případě Země se jedná jen zhruba o polovinu.

To znamená, že Merkur je v podstatě kovové jádro potažené tenkou krustou pevného kamenitého pláště. V případě Země, ale například též Venuše, je kovové jádro obklopeno ještě tekutým pláštěm a na něm se nachází kamenitá kůra.

V případě Merkuru je ale tekutý plášť velmi tenký. To vědce přimělo začít se zabývat otázkou, jak taková planeta mohla vůbec vzniknout. Zatímco plášť je zpravidla tvořen lehčími prvky, které jsou ve vesmíru hojné, materiál tvořící jádro je vzácný.

Sourozenec Marsu?

Alessandro Morbidelli z observatoře ve francouzském Nice se přiklání k teorii, že Merkur se před miliardami let původně zformoval dále od Slunce poblíž Venuše a Země a měl podobné rozměry a strukturu jako dnešní planeta Mars.

Následně byl ale zasažen jiným obřím objektem, možná jinou formující se planetou, který jej připravil o podstatnou část jeho pláště a zbývající pevné kovové jádro postrčil blíže ke Slunci. Tuto teorii podporuje i koncentrace draslíku a thoria v povrchových horninách Merkuru.

Přirozenou cestou by se totiž v dané koncentraci nemohly takto blízko Slunci v povrchových horninách nacházet.

Jedná se o velmi reaktivní prvky, které by se vlivem silné sluneční radiace již dávno přeměnily na jiné sloučeniny. Olivier Namur z Univerzity v belgickém Leuvenu přibližuje podobnou teorii o srážce dvou planetárních těles, kde však dnešní Merkur vystupuje jako zbytek po tělese, které naopak do jedné z formujících se planet narazilo nebo o ni spíše „škrtlo“ ve vysoké rychlosti, a tím přišlo o značnou část svého pláště a těžké kovové jádro pokračovalo v letu směrem ke Slunci.

To jej pak zachytilo na velmi blízké oběžné dráze, kde dnes jeho pozůstatky obíhají jako Merkur.

Co zjistí (Bepi)Colombo?

Další informace o vnitřní struktuře Merkuru a jeho magnetickém poli by měla přinést společná mise Evropské a Japonské kosmické agentury BepiColombo, které má na orbitu planety dorazit v listopadu 2026 po více než osmi letech od startu ze Země a šesti blízkých průletech okolo Merkuru v předchozích letech.

Na oběžnou dráhu umístí dvě sondy pro dálkový průzkum této planety naší sluneční soustavy, které by v následujících letech měly poodhalit alespoň část jejích tajemství.

Zdroje: BBC