Retinální organoidy – tento laikovi nic neříkající výraz lze rovněž vyjádřit jinými dvěma slovy, a to „mini sítnice“. Jedná se de facto o laboratorní modely lidské sítnice, sloužící k výzkumu vývoje oka či k testování léčebných postupů, zvažuje se také jejich využití coby zdroje buněk k buněčné terapii.
Vědci z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně se v nedávné studii zabývali problémem, jímž se tyto modely vyznačují, to jest že buňky zůstávají nevyzrálé i po dlouhé době kultivace. „Přišlo nám paradoxní, že se snažíme v laboratoři vytvořit co nejvěrnější model lidské sítnice, ale přitom jej kultivujeme prakticky celý jeho vývoj ve tmě.
Položili jsme si proto jednoduchou otázku: Co se stane, když vyvíjející se sítnici dáme přesně ten podnět, na který je přirozeně určena reagovat – světlo?“ vysvětluje Tomáš Bárta z Ústavu histologie a embryologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
A tak experti zapojili světelnou stimulaci. Velký posun zaznamenali v případě pravidelně blikajícího světla. Toto jednoduché vylepšení celého procesu mělo řadu pozitivních efektů včetně vytváření vyvinutější struktury pro zachycování světla nebo změn v aktivitě genů.
Pouhý týden přitom stačil, aby vědci mohli pozorovat, jak stimulace podpořila dozrávání fotoreceptorů, tedy světločivných buněk sítnice. „Nejpřekvapivější pro nás bylo, že světlo nevyvolalo jen krátkodobou reakci buněk.
Ukazuje se tak, že může být během vývoje fotoreceptorů víc než jen podnětem, který zachycují,“ podotkl Tomáš Bárta.
Studie byla publikována v časopise Nature Communications.
