Žena sebou trhne. Co to bylo venku za hluk? Že by zloděj? Chvějící se rukou bere baterku a jde se podívat. Kužel světla odhalí vetřelce s lupičskou maskou. Nejde však o člověka, ale o mývala. Ženě se uleví – než si uvědomí, že mýval neuprchl a civí na ni. Co když má vzteklinu?

Mýval severní patří k ikonickým živočichům severoamerického kontinentu. Často se mu říká medvídek mýval, koneckonců náleží k šelmám medvídkovitým. Jde o velmi inteligentní zvíře. Se svou „lupičskou“ obličejovou maskou, která jako by deklarovala jeho sklony ke zlodějským výpravám, působí nadmíru roztomile.

Rozhodně však nejde o nějakého plyšáka, kterého je záhodno snažit se ve volné přírodě či při setkání u popelnic pohladit – i proto, že se vedle psů, lišek, netopýrů či skunků řadí k nejčastějším přenašečům vztekliny.

Útočiště před rysy a pumami

Mývalové jsou asi nejtypičtějším zástupcem své čeledi. Zpočátku měli svou domovinu v teplejších oblastech, kde se zdržovali hlavně v blízkosti vodních toků. Nicméně v průběhu času prokázali, jak se dokážou adaptovat na různé životní podmínky a typy prostředí.

Jejich schopnost přizpůsobovat se je skutečně fascinující. Dá se říct, že kolonizovali valnou část Severní Ameriky. Lze na ně narazit v chladnějších regionech na severu USA a jihu Kanady stejně jako v Mexiku či Střední Americe.

Umějí přežít v zrádných bažinách i drsných horách. Kromě toho neváhají pronikat k lidským sídlům. Tam se jim obzvlášť daří, jelikož nemusí čelit hrozbě v podobě dravců, nacházejících se výš v potravním řetězci, tedy hlavně pumám či rysům červeným.

Potravní oportunisté

Stali se tak jedněmi z nejběžnějších divokých zvířat, která se ochomýtají kolem obydlených domů. Často bývají slyšet, jak se probírají popelnicemi a hledají v nich něco k snědku. Ohledně krmě nejsou ani trochu vybíraví.

Potravní oportunismus je ostatně tím hlavním, co jim umožnilo a stále umožňuje masivní expanzi.

Slovo všežravec je v jejich v případě více než přiléhavé. V osídlených lokalitách se nejen prohrabávají odpadky, ale vybírají i ptačí krmítka a neštítí se ani krást z misek domácích mazlíčků. Často „operují“ rovněž v kanálech.

Ve volné přírodě má jejich jídelníček poněkud přirozenější podobu. Kromě větší kořisti, jako jsou hlodavci či žáby, si dopřávají hmyz, nejrůznější plody nebo ořechy.

Umějí si otevřít kurník

Podle toho, jestli žijí v blízkosti člověka nebo v divočině, lze rozlišit i jejich „bydlení“. V přírodě přebývají v dutinách stromů či v norách. V sousedství lidi nacházejí útočiště v kůlnách, přístřešcích, stodolách nebo půdních prostorách.

Při „dobývání“ nových území je jen tak něco nezastaví. Jsou totiž nejen inteligentní, ale také velmi zruční. Šikovnými předními tlapkami zvládají jednak efektivně manipulovat s potravou, ale zároveň si poradí i s ledasjakou mechanickou výzvou – jako je otevření dveří či posunutí západky.

Dostanou se tak i do kurníků nebo králíkáren. Asi netřeba dodávat, jakou spoušť po sobě zanechávají.

Výborně šplhají i plavou

Rovněž tyto šelmy vynikají obratností. Skvěle šplhají po stromech, kde hledají hnízda s vejci, na nichž si s oblibou pochutnávají. S ohledem na jejich kladný vztah k vodě nepřekvapí, že notnou dávku obratnosti projevují i při plavání.

A velmi efektivně v řekách či jezerech loví. Obzvlášť rádi mají raky, rozhodně ale nepohrdnou ani jinou kořistí, třeba již zmíněnými žábami. Troufnou si i na celkem velké ryby.

Pod hladinou sázejí na extrémně vnímavé hmatové receptory, které jsou jim v tomto prostředí velmi užitečným pomocníkem. Ostatně vodou si zvyšují i citlivost tlapek, v nichž právě drží kořist – neomývají si tedy potravu, jak praví zažitý mýtus, nýbrž se snaží co nejpřesněji zjistit, co to svírají v „prackách“.

Více se dočtete v čísle 9/2026