České dějiny nebyly pro Františka Palackého jen souborem zaprášených listin a mrtvých letopočtů. Vnímal je jako živý organismus. V době, kdy neexistoval internet, digitální databáze ani vyhledávače, dokázal tento muž s hlubokou intuicí propojovat souvislosti tam, kde jiní viděli jen chaos. .

Svým monumentálním dílem vrátil českému národu sebevědomí a vysloužil si nesmrtelný titul „Otce národa“. Od jeho smrti letos uplynulo 150 let, což připomíná i výstava v Národním muzeu. Ta Palackého ukazuje bez patosu – jako neklidného, fascinujícího ducha 19. století.

Živý algoritmus z Hodslavic

Bez moderních technologií dokázal Palacký zpracovat takový objem dat, jaký bychom dnes svěřili pokročilým softwarům. Informace třídil, analyzoval a propojoval s takovou precizností, že jej současní kurátoři s nadsázkou označují za „živý algoritmus“ své doby.

Nebyl to však jen vědec uzavřený v tichu knihoven; byl to obratný politik, polyglot, diplomat a vizionář, který formoval moderní tvář české společnosti.

Z moravské vesnice do vyšší společnosti

Cesta na vrchol intelektuální elity přitom pro chlapce z Moravy nebyla samozřejmostí. František Palacký se narodil v roce 1798 v Hodslavicích do rodiny evangelického učitele Jiřího Palackého a jeho ženy Anny.

Otec v synovi brzy rozpoznal mimořádný talent a nevídanou zvídavost. Poslal ho proto na studia do Trenčína a následně na evangelické lyceum do Prešburku (dnešní Bratislavy).  Právě v Prešburku mladý Palacký poprvé plně propadl obrozeneckým myšlenkám a uvědomil si zásadní význam národní identity.

Aby se uživil, přijal místo vychovatele a domácího učitele dětí uherské šlechty. Tato zkušenost se ukázala jako klíčová pro jeho budoucnost – plachý mladík se naučil bezchybně pohybovat a konverzovat v nejvyšších společenských kruzích, což mu později otevřelo dveře k vlivným mecenášům.

Touha věnovat se historii ho však neopouštěla. V roce 1823 dorazil do Prahy, s kufříkem a hlavou plnou plánů. Tehdejší metropole doslova vřela obrozeneckým úsilím. Palacký okamžitě navázal kontakt s tehdejšími autoritami, s o 45 let starším Josefem Dobrovským (1753–1829) a o 25 let starším Josefem Jungmannem (1773–1847).

Ti v něm spatřili obrovský potenciál a pomohli mu nasměrovat jeho vášeň k systematickému bádání.

V archivech jako detektiv

Jeho historiografická kariéra začala pragmaticky. Nastoupil jako archivář pro hraběcí rodinu Šternberků, pro které sestavoval rodokmeny. Brzy jeho služeb začaly využívat i další vlivné šlechtické rody, jako byli Kinští či Černínové.

Hodiny a týdny trávil v archivech mezi kronikami, starými spisy a listinami. To, co jiní považovali za nudné kupy papíru, pro něj byly stopy v detektivním pátrání po smyslu českých dějin.

Palacký se nespokojil s pouhým popisem událostí. Snažil se pochopit, proč se věci staly, a hledal v dějinných zvratech univerzální zákonitosti a filozofický podtext. Vedle sepisování svého životního díla stíhal také redigovat vůbec první vědecký časopis vydávaný Vlasteneckým muzeem.

Čeština jako posvátné poslání

Na počátku 19. století se český jazyk nacházel v kritické situaci. Vyšší vrstvy, inteligence i šlechta mluvily německy. Čeština přežívala spíše na venkově a v běžné mluvené řeči. Palacký, ačkoliv se během studií sám uchýlil k němčině a latině, se rozhodl postavení své mateřštiny radikálně pozvednout.

Jeho cílem bylo dokázat, že čeština může být plnohodnotným jazykem vědy, politiky a filozofie. Aby mohl studovat prameny v originálech, vyvinul neuvěřitelné jazykové úsilí. Ovládal 11 (podle některých pramenů až 16) živých jazyků včetně angličtiny, francouzštiny, italštiny či maďarštiny.

Pro historické analýzy si navíc osvojil i jazyky neživé – staroslověnštinu a starořečtinu. Při své vědecké práci v oblasti estetiky pak sám vytvářel nová česká slova pro chybějící odborné názvosloví. Společně s Jungmannem a významným přírodovědcem Janem Svatoplukem Preslem (1791–1849) navíc založil Matici českou – fond, který financoval a podporoval vydávání českých knih, aby se kultura dostala ke všem vrstvám společnosti.

 

Architekt politického realismu

Revoluční rok 1848 znamenal pro Palackého zásadní zlom – vydal první svazek svých českých Dějin a zároveň vstoupil do aktivní politiky. Stal se předsedou Slovanského sjezdu v Praze a prosazoval ideu takzvaného austroslavismu (či panslavismu v rámci monarchie).

Věřil, že malé slovanské národy mohou přežít tlak silného Německa a Ruska pouze tehdy, pokud se rakouské císařství transformuje do spravedlivé federace.

Jeho politický vliv s lety rostl. Působil jako zastupitel Prahy a v roce 1861 byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Téhož roku ho císař František Josef I. jmenoval doživotním členem panské sněmovny – jako vůbec prvního Čecha.

Od panovníka obdržel také rakouský Řád železné koruny druhé třídy. Tento  mu automaticky dával právo požádat o povýšení do šlechtického stavu. Palacký však toto privilegium hrdě ignoroval; aristokratický titul pro něj jako pro měšťanského vlastence neměl váhu.

Uvědomoval si také, že národ potřebuje silné kulturní symboly. Jako předseda Sboru pro zřízení českého národního divadla stál u zrodu myšlenky na stavbu vlastní reprezentativní scény. Když byl 16. května 1868 pokládán základní kámen Národního divadla, dovezený z památných míst jako Říp či Blaník, byl Palacký hlavní hvězdou slavnosti.

BOX

Rodina a soukromí Otce národa

V roce 1827 se František Palacký oženil s Terezií Měchurovou, dcerou z vážené a bohaté měšťanské rodiny. Manželství bylo šťastné a vzešly z něj dvě děti: syn Jan, který se stal přírodovědcem, a dcera Marie, významná charitativní pracovnice.

V roce 1835 se Palacký seznámil s nadějným studentem Františkem Ladislavem Riegrem (1818–1903). Rieger se stal nejprve jeho nejbližším politickým spolupracovníkem a v roce 1853 také jeho zetěm, když si vzal Marii.

Poslední cesta na milované místo

František Palacký zemřel 26. května 1876 v důsledku celkového vyčerpání organismu a zápalu plic. Jeho odchod národ vnímal jako ztrátu skutečného ochránce. Pohřeb se stal obrovskou národní manifestací, které se zúčastnilo na 50 tisíc lidí.

Smuteční průvod vyrazil od Staroměstské radnice, rakev byla lidmi donesena až do Karlína a odtud pokračovala dlouhá, sedmihodinová cesta kočáry na sever od Prahy. Vesnice po cestě byly lemovány černými vlajkami.  Cílem byly Lobkovice u Mělníka.

Proč právě toto místo? Zdejší zámek zakoupil v roce 1828 Palackého tchán Jan Měchura a rodina zde trávila všechny letní měsíce. Palacký zde nacházel klid od pražského shonu a napsal tu podstatné části svých historických děl.

Dokonce o tomto místě sepsal monografii Historie statku lobkovského. Když v roce 1861 jeho milovaná žena Terezie zemřela, Palacký její hrob v Lobkovicích věrně navštěvoval každý rok až do konce svého života. U6 150 let tam odpočívají společně.

Palackého zapomenutý slovníček

Palacký pro vědecké obory sám navrhoval nové výrazy. Některá slova, která běžně používal, nám dnes znějí poněkud exoticky či úsměvně:

Rozmara – humor, nálada

Roznět – nadšení, entuziasmus

Prostosrdečnost – naivita

Linda Šprinclová