Tady byste pastu mohli jíst celý den. Maso má rodokmen od Luigiho z vedlejšího kopce. A každé desáté jablko prý pochází z Jižního Tyrolska, a když mi Francesca jedno dává, chutná jako božská mana. A pak to víno lagrein a hlavně sníh.
20 vojáků a vojaček si jde zalyžovat, protože můžou. Dva ostří carabinieri hlídají lyžaře, jestli mají přilby. Mají je všichni: „Teoreticky by mohli kontrolovat i alkohol lyžařů, ale uznejte, to jde proti přirozenosti a kultuře Itálie,“ směje se Norman Libardoni, místní rodák a šéf turistické centrály v oblasti Sarntal.
Norman se narodil za kopcem, kvůli nám obul přeskáče, ale odpoledne nazuje kopačky. Typicky. „Jsem Ital po otci, ale Jihotyrolan po mámě,“ přidává na vysvětlenou.
Pak se rozjedeme po manšestru lepším než je na kalhotách. Pod námi se otevře údolí. Bílé svahy, tmavé lesy, sem tam osamělý statek. Všechno působí tak nějak… klidně.
„Polovina Jižního Tyrolska je les,“ říká. „A většinu z toho tvoří smrky. A většinu jídla, které tu lidé jedí, se vypěstuje pár kilometrů odsud.“

Kraj, který si chrání vlastní život
Sarntal – Val Sarentino není typické „alpské tovární středisko“, kde se sjezdovky a hotely lepí jeden na druhý jako lego. Spíš připomíná údolí, kde lidé pořád žijí tak trochu postaru. Svahy strmí mezi 1570 a 2130 metry nad mořem, takže na dohled máte sousední Dolomity.
Čekali byste davy. Jenže tady se nic takového nekoná.
A možná právě proto je to jedno z nejpříjemnějších míst na lyžování v celých Alpách. Norman ukazuje na dřevěné statky rozeseté po svazích. „Tady se pořád hospodaří. Lidé tu sdílejí život – a také práci.“.
Jižní Tyrolsko totiž funguje podle pravidel, která by jinde v Evropě zněla skoro jako sci-fi. Například prodej tradičních usedlostí je přísně regulovaný. Farmy, pole i domy mají zůstávat v rukou místních.
Ne proto, že by tu nechtěli cizince. Ale proto, aby kraj nezmizel pod náporem investic. A možná právě v tom je jejich tajemství.

Kde je Itálie?
Zdejší Tyrolané nejsou Italové, necítí se být ani Rakušany. Jsou prostě Jihotyrolané. Historie tomu trochu nahrává. Jižní Tyrolsko bylo totiž po staletí součástí rakouského Tyrolska a teprve po první světové válce – mírovou smlouvou ze Saint-Germain z roku 1919 – připadlo Itálii.
Dnes je region autonomní a kulturně velmi svébytný. A místní to shrnují docela vtipně: v hlavě mají rakouskou preciznost, v srdci italskou pohostinnost. Což je nebesky lákavá kombinace, která se v horách hodí.
Lyžování bez tlačenice
Zatímco slavná střediska Dolomit praskají v zimě ve švech, tady člověk občas jede skoro sám. „Tohle je vlastně nejlepší recept na overtourismus,“ říká Norman, „objevovat nová místa bez davů…“ Je. Jižní Tyrolsko má desítky menších areálů, třeba Ladurns, Ratschings, Ritten, které zůstávají trochu stranou hlavních turistických proudů. A přitom nabízí stejné dolomitské scenérie i perfektně upravené tratě.

Druhý den v Gitschbergu-Jochtal
Další den nás přebírá pro změnu Norbert. Také miluje hory. Také miluje fotbal. A také miluje Jižní Tyrolsko. A také mluví třemi jazyky. Německy, italsky, anglicky. Babička ještě ovládá ladinštinu, patří ale mezi asi 5 % obyvatel.
Tentokrát jsme v oblasti Gitschberg-Jochtal. Lanovky nás rychle vytahují nad hranici lesa a krajina se otevře jako panoramatická fotografie.

Slunce, sníh, perfektní svahy. Prostě strašný kýč! Norbert se rozhlédne po horách a jen pokrčí rameny. „Tady máme přes 55 kilometrů sjezdovek,“ říká, „teď po propojení se sousedním Brixenem už 100 km, ale lidé stejně znají jen pár největších.“ Je to trochu paradox.
Region, který patří mezi nejlepší lyžařské oblasti Evropy, má pořád spoustu míst, kde se dá lyžovat téměř v klidu.
Jak dlouho vydrží sníh?
Lyžařská sezona v Jižním Tyrolsku se přirozeně řídí horami – a také sluncem, které tu svítí až 300 dní v roce. Nižší areály kolem Merana nebo Bolzana většinou končí už v polovině března. Ve vyšších střediscích se ale lyžuje mnohem déle.
Velká dolomitská jména – Alta Badia, Val Gardena nebo Seiser Alm – často vydrží až do Velikonoc. A některé areály ještě déle. Na Kronplatzu chtějí každoročně vydržet do poloviny dubna – tak tomu bude jistě i na Gitschberg-Jochtalu.
Na ledovcích v Suldenu nebo Schnalstalu se pak lyžuje dokonce až do května. Alpské jaro má prostě své vlastní tempo.
Místo, které ještě dýchá
Když se odpoledne vracíme ze svahu, slunce už pomalu padá za hřebeny. V údolí se rozsvěcují první světla statků. A odněkud je slyšet zvonění kravských zvonců a bekot ovcí. V Alpách se často mluví o overtourismu.
O přeplněných sjezdovkách, nekonečných kolonách a horách, které se pomalu mění v lunapark. Jenže tady dávají lišky dobrou. Tady hory pořád zůstávají horami souznějícími s přírodou. Tady je radost být.