Nespočet lidských osudů bylo pohřbeno pod nánosy času. Zůstaly jen údaje o počtech – neosobní a anonymní. S tím se ale historici odmítli smířit. Dlouhé dekády strávili tím, aby co nejvíce obětí holokaustu identifikovali, vrátili jim jména a oživili jejich příběhy.
Holokaust – při tom jediném slovu přeběhne člověku po zádech mráz. Za druhé světové války byly v rámci obludné genocidy zničeny miliony nejen židovských životů. Umírali muži, ženy i děti. Nacisté, strůjci těchto zvěrstev, přitom vyhlazování Židů označovali „konečným řešením“.
Kolik obětí z tohoto národa si zvrácená ideologie vyžádala? Mluví se o více než šesti milionech. Vědci z Jad Vašem, Světového centra pro památku obětí holokaustu v Jeruzalémě, se dlouhodobě snaží identifikovat co nejvíce Židů, kteří při genocidě zemřeli.
Antisemitismu dali novou podobu
Podlidé, nepřátelé německého národa, rakovina společnosti – to byli Židé pro vůdce nacistické třetí říše Adolfa Hitlera (1889–1945). Antisemitismus existoval dávno před jeho narozením, ostatně byl hybnou silou pogromů, při nichž byli Židé v průběhu historie pronásledováni a vražděni.
Nacisté mu však dodali úplně nový rozměr. Náboženský antisemitismus spojili s antisemitismem politickým i rasovým. Rasová otázka měla v Hitlerově ideologii obzvlášť důležité místo. U něj je však třeba vnímat projevy rasismu poněkud odlišně, než jak jsou běžně chápány dnes.
Nebyly totiž soustředěné čistě na barvu pleti – koneckonců s Japonci uzavřel Hitler pragmatické spojenectví. Ačkoli Židé byli náboženskou skupinou, nacistům to nijak nebránilo označit je rovněž za rasu.
A jejich cílem se stalo nikoli je „jen“ ostrakizovat a vyloučit ze společnosti, nýbrž zlikvidovat.

Zlo se dvěma S
Hitlerův postoj k Židům byl jasně patrný už z jeho knihy Mein Kampf (Můj boj), kterou začal tvořit v době, kdy pobýval ve vězení po nepodařeném politickém převratu, známém jako Pivní puč. První díl vyšel v létě 1925. Pár měsíců nato, v listopadu 1925, vznikla neblaze proslulá organizace SS neboli Schutzstaffel, v překladu „ochranný oddíl“.
Její zrod se de facto datuje už do dubna 1925. Hitler dal tehdy s pomocí svých přisluhovačů, včetně spolustraníka z Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) Julia Schrecka (1898–1936), dohromady skupinu, jejíž členové měli fungovat coby jeho osobní stráž nebo ochranka na různých akcích.
Insignie? Umrlčí lebka!
Oficiálně byly oddíly SS ustanoveny až v listopadu 1925, tedy na druhé výročí Pivního puče. Z relativně malé „party“, která se původně vyznačovala spíš brutalitou než nějakou precizní organizovaností, se v průběhu let stala elitní složka Hitlerovy mocenské struktury s vojenským charakterem.
Heinrich Himmler (1900–1945), který v ní roku 1929 zaujal vůdčí pozici, se s konkurenčními údernými oddíly SA, jež vznikly dříve jako paramilitární organizace při NSDAP coby nástroj pouličního násilí, vypořádal během takzvané Noci dlouhých nožů v létě 1934. Likvidaci se nevyhnul ani šéf SA Ernst Röhm (1887–1934), jenž ležel Himmlerovi i Hitlerovi v žaludku.
Od té chvíle mohla jednotka upevňovat svou pozici a moc, což se také dělo. Právě příslušníci SS, jejichž insignií byla umrlčí lebka se zkříženými hnáty, se na vyhlazování Židů výrazným způsobem podíleli.
Nicméně měli na svědomí i mnoho jiných obětí. Podle některých odhadů se podíleli na smrti až 14 milionů lidí.
Více se dočtete v čísle 2/2026