Britští vědci spustili ambiciózní pětiletý projekt s názvem Synthetic Human Genome (SynHG), jehož cílem je laboratorně vytvořit dlouhé úseky lidské DNA a následně je vložit do živých buněk. To, co možná vypadá jako námět béčkového hororu má však jasný účel:

badatelé doufají, že tak lépe pochopí, co se vlastně v genomu děje a jak by se to dalo využít ve prospěch lidského zdraví..

Projekt povede profesor Jason Chin z Laboratoře molekulární biologie MRC v Cambridge, ovšem zapojí se do něj i další špičkové britské instituce, mimo jiné univerzity v Oxfordu, Manchesteru, Kentu či Imperial College London.

Vše přitom zaštítí nadace Wellcome s grantem 10 milionů liber (284 mil. Kč). „Informace získané syntézou lidského genomu mohou být přímo využitelné při vývoji léčby téměř jakéhokoliv onemocnění,“ přibližuje Chan.

V úvodní fázi projektu vědci hodlají vytvořit specifické úseky lidského chromozomu, které poté budou vloženy do kultivovaných kožních buněk. Důraz je přitom kladen na ty části DNA, které jsou dodnes záhadou.

Jak vysvětluje vedoucí výzkumné divize genetik Julian Sale: „Obrovská část lidského genomu, říkáme jí temná hmota, je stále zahalena tajemstvím. Vždyť my pořádně nevíme, co vlastně dělá.“.

Na rozdíl od čtení lidského genomu, které proběhlo před více než 20 lety v rámci projektu Human Genome Project a znamenalo obrovský průlom v biologii, se tentokrát výzkumníci pustí do něčeho ještě mnohem náročnějšího:

do jeho psaní. Zatímco při sekvenování se věda snažila pochopit, co v lidské DNA už je, teď bude od píky pěkně písmeno po písmenu vytvářet nové úseky genetického kódu. A to je úplně jiná liga. Syntetizovat DNA totiž není jako složit puzzle s chybějícími kousky, ale spíš jako si celé puzzle předem nakreslit a pak ho sestavit tak, aby nejen drželo pohromadě, ale i fungovalo v živé buňce.

Pro představu: běžná bakterie E. coli má asi 4,5 milionu párů bází, což by se dalo přirovnat k třistastránkovému románu. Lidský genom jich však má přes tři miliardy a to už je Národní knihovna, kde každá stránka rozhoduje o životě a zdraví.

Cílem SynHG není vytvořit syntetického člověka, ale ověřit, zda je možné takto vytvořené úseky využít k pochopení funkce jednotlivých částí genomu, nebo dokonce k optimalizaci funkcí lidských buněk. To však a zcela pochopitelně vyvolává etické otázky.

Proto je součástí projektu i paralelní iniciativa Care-full Synthesis, vedená profesorkou sociologie Joy Zhang z University v Kentu, která má dohlížet na to, aby se výzkum ubíral „citlivým, promyšleným a spravedlivým směrem“.

Sama Zhang říká: „Nechceme, aby o podobných technologiích rozhodoval jen úzký okruh expertů. Potřebujeme širokou a mezinárodní debatu.“.

Diskuse o budoucnosti syntetické biologie nabírá v současnosti obrátky. Profesor Iain Brassington z Manchesterské univerzity připouští, že například syntetické mitochondrie by mohly ženám trpícím mitochondriálními chorobami nabídnout novou možnost početí zdravého dítěte, bez nutnosti využívat genetický materiál od třetí ženy.

„Polovina pacientek by už nepotřebovala dárce,“ říká a odkazuje tím na metodu „dítěte se třemi rodiči“, kterou dnes některé páry využívají, aby zabránily přenosu dědičné poruchy na své potomky. Zároveň však varuje před neúmyslným únikem geneticky modifikovaných organismů do prostředí:

„Kdyby se takový organismus dostal ven, mohlo by to mít katastrofální následky.“.

A pak tu jsou samozřejmě i ty nejdivočejší představy, které si lidé s podobnými technologiemi obvykle spojují. Například děti na zakázku, kde si budoucí rodiče vyberou barvu očí jako v katalogu, nebo licencování některých genů od známých osobností, protože kdo by nechtěl třeba šikovné ruce jako David Pastrňák nebo vlasy jako Anne Hathaway?

Brassington ale zůstává při zemi: „To jsou zatím jen lunaparkové fantazie. Nebudu kvůli nim ztrácet spánek.“ Projekt SynHG tak stojí na hranici vědeckého průlomu a etické výzvy. Vědci budou v příštích pěti letech testovat, co všechno zvládnou napsat do genetického kódu, a svět bude sledovat, zda to píší správně.