Voní po pryskyřici, šumí v korunách smrků a třpytí se na hladinách rybníků. Je to kraj, který se rozkládá na pomezí Čech a Moravy, kde se potkává lidská historie s klidem přírody a kde se turistika nevyčerpává počtem kilometrů, ale rozmanitostí zážitků a symfonií smyslů..

Vysočina se dá přejet autem za hodinu, ale byla by to škoda. Dá se ochutnat (ne ten salám) za 3 dny, nebo poznat za týden. V zimě i létě, na kole i za volantem, pěšky i v člunu. Nabízí tradici i průmysl uprostřed hlubokých lesů, trojici památek UNESCO i svět tichých bláznů (rybářů).

Dotknout se hvězd i Santiniho snů

Začněme v srdci Vysočiny, ve Žďáře nad Sázavou. Siluetu města korunuje poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, dílo geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho. Jeho půdorys ve tvaru hvězdy probouzí fantazii a zvuk zdejších zvonů se mísí s šepotem větru mezi smrkovím.

V létě se tu prohání cyklisté, v zimě běžkaři. A když opravdu spadne na Žďár tuhý mráz, můžete bruslit na rybníku hned v sousedství zámku rodiny Kinských.

Vysočina je opravdu rájem cyklistů a turistů. Cesta k Devíti skalám, nejvyššímu bodu Žďárských vrchů, vás provede hlubokými lesy, kde vládne ticho přerušované jen křikem sojky. Kdo má rád dotek kamene, ať se zastaví u skalního útvaru Čtyři palice.

Týdnem napříč chutěmi a příběhy

Pokud toužíte po jiném druhu dobrodružství, zamiřte do Jihlavy. Chlad podzemního labyrintu sklepních chodeb sice zalézá pod kůži, zato zrak a mysl zahřeje magicky svítící fosforeskující chodba.

Zůstanete-li déle, nabízí se výprava do Telče – města pohádkového náměstí s barevnými fasádami. V Třebíči zase čeká jedinečný soubor židovských památek UNESCO: zdejší uličky jako by uchovávaly ozvěnu kroků rabínů a zpěv starých modliteb.

Na cestě nevynechejte ani chutě kraje. Vysočina umí být na talíři voňavá po bramborách, sýrech i domácí slanině.

Pro děti i pro hravé duši

Rodiny ocení westernové městečko Šikland, Horáckou vesnici Eden plnou zvířat nebo pohádkové sochy Michala Olšiaka, které vyrůstají mezi stromy jako zhmotnělé sny. V Lipnici nad Sázavou pak čeká Národní památník odposlechu – obří reliéfy ucha, úst a oka vytesané do žulových lomů, kde se krajina mění v galerii pod širým nebem.

Vysočina – symfonie smyslů

Na kole, pěšky, autem či na lodi – Vysočina se dá prožít všemi smysly. Očima se nabažíte výhledů na zvlněné horizonty, ušima zachytíte zpěv ptáků i varhany v barokních chrámech. Na jazyku ucítíte chuť regionálních specialit, v nose vůni lesa, sena, ryb.

A pod rukama drsnost kamene, který tu po staletí formoval krajinu, příběhy lidí a jejich „neobroušený“ humor.

Buchtův kopec: kde se příroda potkává s nebem i radarem

Na první pohled je to jen nenápadný vrchol, který se zvedá nad Žďárskými vrchy. Louky, lesy, daleké výhledy – klasická Vysočina, která se tady nadechuje do široka. A přece je Buchtův kopec zvláštní. Zelený horizont totiž korunuje modrá kopule, která působí skoro jako z pohádky.

Ve skutečnosti jde o srdce moderní techniky – radarové oko, které dohlíží na všechna letadla na českém nebi.

Radar – tiché ucho nebe

Buchtův kopec se nachází 813 metrů nad mořem a je jedním z nejvyšších bodů Žďárských vrchů. Kdo se na něj vydá, bude odměněn rozhledy až na Jeseníky či Krkonoše.

Výjimečnost hory nad okolní krajinou si uvědomili i technici v minulém století. Proto tu umístili hlavní radiolokační bod Řízení letového provozu České republiky. Je součástí takzvané kritické infrastruktury státu, tedy systémů, bez nichž by se naše moderní společnost zastavila.

Radar 24 hodin denně, 7 dní v týdnu monitoruje pohyb letadel a předává údaje dispečerům, kteří díky nim udržují na obloze pořádek a bezpečné odstupy.

Je to trochu paradox: Tam, kde by člověk čekal jen zpěv ptáků a šumění stromů, stojí zařízení, které komunikuje s oblohou v rytmu milisekund. Každý paprsek radaru se odráží od kovového trupu letadla a vrací se zpět – jako ozvěna, kterou ovšem neslyšíme my, ale zařízení v útrobách modré kopule.

Když příroda potká techniku

Návštěvník, který se vypraví na Buchtův kopec, zažije zvláštní kontrast. Na jedné straně klidná krajina, kde kvetou orchideje a zpívají skřivani. Na druhé straně technologický zázrak, bez něhož by dnešní letectví fungovalo jako bez kompasu.

Protože jde o pracoviště s přísným režimem, vstup do samotného objektu veřejnosti není umožněn. Radar je součástí bezpečnostní infrastruktury státu a podléhá zvláštním pravidlům. To ale neznamená, že byste se sem nemohli vydat – jen jinak.

Buchtův kopec je oblíbeným cílem turistů i cyklistů a samotná vycházka stojí za to. Když budete stát pod modrou polokoulí, pocítíte zvláštní klid i respekt: stojíte totiž na místě, kde se krajina stará o to, aby se nad ní létalo bezpečně.

Továrna Vír: kde beton zpívá a voda vypráví

Na mapě Vysočiny je místo, kde se řeka Svratka na chvíli zastavila, aby se rozlila do jezera a přitiskla k sobě skály. Přehrada Vír. Monument z betonu, vody a lidské vynalézavosti, který od 50. let zkrotil dravou řeku a dodal krajině zcela nový ráz..

Přehrada Vír není jen technické dílo. Je to katedrála vody a betonu, jejíž 76 metrů vysoká hráz dodnes budí respekt. Když se člověk postaví pod její stěnu, cítí se malý jako kapka v oceánu. A přesto – je to právě tato kapka, z níž se skládá příběh celého kraje.

Voda z přehrady napájí elektrárnu, zavlažuje nížiny a střeží okolní obce před povodněmi.

A když se vydáte trochu níž pod hráz, spatříte něco nevšedního. Továrnu Vír. Mohla by se rozpadnout v tichu, nechat svou industriální krásu zarůst mechem a zapomenutím. Jenže místo toho se proměnila v kulturní a adrenalinové srdce kraje.

Továrna, která se probudila

Příběh továrny je silný jako zdejší stromy. Z kdysi průmyslového areálu a prvorepublikové textilky se stalo místo, které žije hudbou, divadlem, uměním. Zdi, jež dřív naslouchaly dunění strojů, dnes rezonují tóny koncertů a šumem debat.

Továrna Vír nabízí festivaly, workshopy, přednášky i výstavy a především sport.

Areál je rozdělen na tři budovy.

Farma zastřešuje projekt hydroponie a rybísádky ve fázi studie, farmářskou prodejnu, sušárnu ovoce a moštárnu. Uhelna nabízí industriální via ferrata na komín, seskoky a slaňování nebo stellplatz pro obytné vozy a karavany.

A Továrna poskytuje všechno ostatní. Ubytování, kantýny, hospodu, zázemí pro konference, meetingy a akce, půjčovna Adrex Base Camp, prádelna. Všechno je tady originální, třeba právě to ubytování (se 40 lůžky) v nově zrekonstruované části prvorepublikové textilky a se společnými sprchami.

Tři dny, týden, léto i podzim

Přehrada a továrna jsou začátkem cesty. Na kole se můžete vydat po hřebenech, které nabízejí pohledy na nekonečné lesy. Pěšky se projít po březích Svratky, kde voda šumí do rytmu kroků. Můžete seskočit z 26 metrů vysokého komína, nebo vyzkoušet ferraty po okolních skalách nebo ledovou stěnu.

A když se večer vrátíte do Továrny, čeká vás podmanivý industriál, 100 let stará elektrárna se dvěma turbínami, nebo pivo chlazené Svratkou.

Vír stejně jako celá Vysočina je důkazem, že i technická stavba může být krásná, a že i stará továrna může znovuožít.