Není nijak velká. Něco přes decimetr. Její význam je ale obrovský. Patří mezi nejen české, ale světové unikáty, pocházející z období paleolitu. Ale jaký je vlastně příběh legendární Věstonické venuše?
Jak vznikla, kdo ji stvořil, a proč? Kolik odpovědí na tyto otázky 100 let po jejím nálezu známe?.
Artefakt, který se výrazným způsobem zapíše do dějin archeologického bádání! Že něco takového objeví v nánosech popela v dávném ohništi lovců mamutů, asi členy vědeckého týmu Karla Absolona vůbec nenapadlo.
Ale stalo se tak. A světlo světa spatřila Věstonická venuše. Sám Absolon svědkem tohoto přelomového okamžiku nebyl. Už navždy však bude jeho jméno s významným objevem spojeno.
Dva kusy ležely kus od sebe
Kalendář tehdy ukazoval 13. července 1925. Absolonův tým i bez něj prováděl průzkum na nalezišti mezi obcemi Dolní Věstonice a Pavlov na jižní Moravě. Toto naleziště odhalili sedláci při rozšiřování místní cesty.
Chtělo tu bádat vícero archeologů, nicméně Absolon, expert Moravského zemského muzea v Brně, v této pomyslné soutěži zvítězil. Centrální ohniště, o nějž se členové týmu osudného dne zajímali, sloužilo asi jako místo k symbolickému ničení cenných věcí.
Podobné rituály byly zaznamenány u některých indiánů coby způsob, jak ukázat svou pozici v rámci skupiny, a zároveň rozdíly mezi členy této skupiny srovnávat.
V ohništi skončily třeba i nástroje z pazourku, jenž se v dané oblasti rozhodně nedal běžně získat. Samotná Věstonická venuše nebyla v jednom kuse. Tvořily ji dvě části, nacházející se zhruba decimetr od sebe.
Až následně, po důkladném očištění, vyšlo najevo, že tyto části tvoří dohromady postavu ženy s výraznými atributy plodnosti, tedy velkými ňadry a širokými boky.
Stala se z ní celebrita
Místo nálezu a tvar postavy daly sošce název. Koneckonců Venuše byla ve starověkém Římě bohyní nejen lásky a krásy, ale také plodnosti. V kostce by se úchvatný artefakt dal vystihnout několika údaji:
Vysoký je 11,5 centimetru.
V nejširším místě má 4,3 centimetru.
A jeho stáří je odhadováno až na 29 tisíc let.
Poslední údaj je ze všech nejzajímavější a nejzásadnější. Dokazuje totiž, že i v tak vzdálené minulosti se pracovalo s keramikou. A že tato umělecká činnost mohla vést k dílu natolik zdařilému, jako je právě Věstonická venuše, tedy k dílu umně propracovanému a vyspělému.

Různých venuší bylo archeology nalezeno vícero. I v českých končinách. Stačí zmínit sošku objevenou v lokalitě Pavlov. Ta je označovaná jako Venuše z Pavlova a její velikost je oproti známější „sestřičce“ méně než poloviční, na výšku měří pouhých 4,5 centimetru.
V Rakousku byla zase odhalena takzvaná Willendorfská venuše, zhotovená z vápence. I u ní se ovšem spekuluje, že má původ na Moravě. Každopádně podobné výtvory mají ve svých sbírkách muzea v rozličných zemích.
Věstonická venuše je však jen jedna. A může se honosit titulem nejstarší umělecký výtvor z keramiky na světě. Není tak divu, že se z ní stala svým způsobem celebrita. Dost se o to zasloužil svou propagací i sám Absolon, byť k této propagaci přistoupil poměrně dlouho po samotném nálezu.
Převratný objev mu nicméně pomáhal se sháněním sponzorských darů pro další archeologické vykopávky.
Unikla bombardování i požáru
Věstonická venuše je jednoduše pojem. Zatímco o jiných venuších většina Čechů mnoho neví, ta Věstonická je mezi nimi všeobecně známá. Jednou z klíčových otázek, která se nejen k ní, ale i k ostatním venuším váže, je, jaké měly vlastně význam.
Zjevně byly nějakým způsobem spojené s plodností a mateřstvím. O mnoho více však toho v tomto směru říct nelze. Sám Absolon je považoval za jakýsi sexuální fetiš. V současnosti už tak ale vnímány nejsou.

Další zásadní otázka se týká přesné konkretizace materiálu, z něhož ikonická soška vznikla. Absolon pracoval s teorií, že na její výrobu byla použita i drť z mamutích kostí. V té době však neměli vědci potřebné prostředky, aby tuto teorii potvrdili, nebo vyvrátili.
To ovšem nezměnilo nic na faktu, že se věhlas Věstonické venuše v průběhu 20. století šířil. S ohledem na její vzácnost bylo samozřejmě třeba přijmout odpovídající bezpečnostní opatření. I tak nechybělo mnoho a mohla být ztracena.
V roce 1945 totiž vyhořel mikulovský zámek, kde našla za války, z obav před bombardováním, nové útočiště. Požár vnikl při osvobozeneckých bojích. Na nacistickou okupaci českých zemí doplatilo mnoho úžasných děl, unikátní soška ale naštěstí ne.
Zavčas byla totiž přesunuta do Brna. Oficiálně tento transfer proběhl kvůli jejímu fotografování, šlo ale jen o záminku. Skutečným účelem bylo ji ochránit.
Více se dočtete v čísle 10/2025