Staletí zanechávají na olejomalbách významných i těch méně známých mistrů výrazné stopy. Přirozené stárnutí děl má za následek praskliny, odlupování kousků pigmentů, změny barev a nejrůznější drobné skvrny.

Oprava škod může restaurátorům trvat roky, takže je toto úsilí vyhrazeno jen pro nejcennější díla. Těm ostatním nyní nabízí záchranu umělá inteligence….

Restaurování uměleckých děl je náročná práce, která začíná tak zvaným restaurátorským průzkumem. Prohlíží se fotodokumentace díla i obraz samotný, a to na denním, bočním i v ultrafialovém světle. Následuje zkoumání pomocí infračervené reflektografie a rentgenografie.

Díky těmto metodám je možné rozlišit přemalby, poškození, podmalby i podkresy děl. Někdy je třeba i ověřit materiál díla, proto se odebírají mikroskopické vzorky, které analyzují vyškolení chemici.

Po vyhodnocení stavu díla následuje jeho restaurování a konzervování. Nejprve se obraz očistí od povrchových nečistot, jako je například uhelný prach, mastné nečistoty, kouř z cigaret či obyčejný prach.

V závislosti na velikosti obrazu to může zabrat i několik dní. Komplikované je i snímání laku, jehož ztenčování musí ideálně probíhat postupně. Následně se provedou lokální retuše a zajistí praskliny, odstraní se nebo revitalizují nepůvodní dřívější zásahy či nevhodné tmelení a v případě potřeby se přistoupí k náročnějším fázím restaurování. Oprava díla může klidně trvat i půl roku či déle.

Restaurování vyhrazeno pro cenná díla

Klasické restaurování je proto vyhrazeno pro nejcennější díla, těm méně ceněným nyní slibuje transformaci během několika málo hodin nový přístup, založený na umělé inteligenci a dalších počítačových nástrojích k vytvoření digitální rekonstrukce poškozené malby.

Ta je následně vytištěna na průhlednou polymerovou fólii, která je pečlivě položena přes dílo. Tuto techniku demonstroval Alex Kachkine, postrgraduální výzkumník z Massachusettského technologického institutu.

U starých děl dochází k tvorbě různě výrazných prasklin a drobných skvrn či z nich opadává barva. Jsou proto podrobeny skenování, aby bylo možné určit velikost, tvar a polohu poškozených oblastí. Skvrny jsou překryty barvou, ladící s okolními pigmenty, poškozené oblasti jsou opraveny kopírováním podobných vzorců z jiných částí obrazu a chybějící obličeje mohou být převzaty z jiných děl stejného umělce. „Velká část poškození se týká malých, složitých prvků,“ řekl Kachkine.

Digitální maska pro každý obraz

Následně je v programu Adobe Photoshop vytvořena digitální maska, která je po dokončení vytištěna na polymerovou fólii, nalakována, aby se zabránilo stékání inkoustu, a nanesena na obraz. Tento přístup, popsaný v časopise Nature, lze použít pouze na lakované obrazy, které jsou dostatečně hladké, aby na ně list ležel rovně.

Masku lze sloupnout nebo odstranit pomocí restaurátorských rozpouštědel, aniž by na původním uměleckém díle zanechala jakékoliv stopy.

Kachkine doufá, že tato metoda umožní galeriím restaurovat a vystavovat desítky poškozených obrazů, které nejsou považovány za dostatečně cenné na to, aby se u nich ospravedlnila finanční i časová náročnost tradičního restaurování.

Uznává však, že je třeba zvážit etické otázky, například zda je přijatelné mít obraz zakrytý fólií, zda to nenarušuje divácký zážitek z něj. Profesor Hartmut Kutzke z Muzea kulturní historie Univerzity v Oslu se domnívá:

„Metoda bude pravděpodobně nejlépe použitelná pro obrazy relativně nízké hodnoty, které by jinak byly uloženy za zavřenými dveřmi.“.

Zdroj: The Guardian