„Historie ke mně bude laskavá, protože ji mám v úmyslu psát,“ prohlásil se svým pověstným úšklebkem… A měl pravdu. Roku 2002 předstihl Shakespeara, Darwina i Newtona, když byl britským lidem označen „největším Angličanem všech dob“..
Jaký ale nejdůležitější muž koruny vlastně byl? Bezpochyby skvělý řečník i stratég… Ale také hulvát, opilec, hazardér a rasista. Málokterý britský politik měl tolik tváří jako Winston Churchill (1874–1965).
Jeho život byl plný sladkých vítězství i hořkých pádů, které zaplnily stránky 1010 různých knih. Jen ti nejbližší tušili, že nejúpornější boje sváděl sám se sebou…
(Ne)milovaný šlechtic
Mohlo by se zdát, že k velkým věcem byl předurčen od narození. Pocházel totiž z významného šlechtického rodu, navíc oživeného americkým temperamentem. Churchillovými rodiči byli lord Randolph Spencer-Churchill (1849–1895) a Jennie Jeromová (1841–1921), dcera spoluvlastníka „The New York Times“, Leonarda Jeroma (1817–1891).
Jeho dětství však připomínalo spíš neustálý boj o pozornost. Otec totiž na Winstona nahlížel jako na líného a slabého chudáčka. A o moc jednodušší to zpočátku neměl ani s matkou.
Chůva jako poklad
Krásná a temperamentní Jennie namísto udržování „tepla rodinného krbu“ totiž věnovala veškerou pozornost budování dobrých styků ve společnosti. „Svítila pro mě jako Večerní hvězda. Miloval jsem jí draze – ale na dálku,“ charakterizoval jejich vztah Churchill.
Chlapcovým záchytným bodem se proto stala chůva Elizabeth Everestová (1832–1895). Byla to právě ona, kterou s oblibou nazýval jako „Woom“ (označení pro manželky, přítelkyně nebo partnerky).
Starala se o něj, když byl nemocný a poskytovala mu cenné rady či útěchu. Láskyplnou náruč posléze poskytla i Winstonovu mladšímu bratrovi, Jackovi (1880–1947). „Byla to moje nejmilejší a nejdůvěrnější přítelkyně po celých dvacet let mého života,“ poznamenal. Když umírala, seděl u její postele a po celou dobu ji držel za ruku.
Internátní neštěstí
Pár týdnů před osmými narozeninami byl Winston, stejně jako mnoho dalších dětí jeho věku a společenského postavení, poslán do internátní školy St George’s poblíž Ascotu. Ve svém novém domově byl však od počátku nešťastný.
Nejenže mu chyběl jeho pokoj a hračky, ale především měl problém s disciplínou a četnými fyzickými tresty. Po dvou letech trápení nakonec Churchillovi chlapce přeložili do Brightonu. Teprve pod vedením slečen Thompsonových se mohl konečně věnovat předmětům, které ho zajímaly – například historii.
Nadějný kadet
Období klidu však netrvalo dlouho. Po nástupu do chlapecké školy v Harrow mu učitelé znovu dávali najevo, že za nic nestojí. „Málokdy mě požádali, abych se naučil něco užitečného nebo zajímavého. Natož aby mi bylo dovoleno hrát jakoukoli zábavnou hru.
Při zpětném pohledu byla tato léta jediná neplodná a nešťastná,“ shrnul později svoji cestu za poznáním. Největší studijní sen si splnil roku 1893, kdy se na třetí pokus stal kadetem na Královské vojenské akademii v Sandhurstu.
K tomu, aby zazářil mu stačily dva roky studia. Poté ho hřálo vědomí, že skončil osmý mezi zhruba stovkou chlapců v ročníku.
V centru dění
Zhruba v té době dospěl k názoru, že je předurčen k něčemu většímu – že nad ním někdo drží ochranou ruku. „Londýn bude ohrožen a mně připadne, abych zachránil hlavní město a impérium,“ prohlásil, když mu bylo 16 let.
V jeho přesvědčení ho následně utvrdila skutečnost, že hned několikrát jen o vlásek unikl smrti. Poprvé se dostal do přestřelky téměř ihned po absolutoriu. Odcestoval totiž coby vojenský pozorovatel na Kubu, kde shodou okolností zuřila válka o nezávislost na Španělsku.
A k Churchillovu velkému nadšení byl právě „jeho“ oddíl přepaden kubánskými povstalci. Do podobné situace se dostal také roku 1897 v Indii, kde byl součástí oddílu potlačujícího povstání v provincii Malakand.
Mladý a ukřivděný
Oba pobyty na frontě se následně staly živnou půdou pro články do britských novin. A byla to právě Jennie, která synovi díky četným kontaktům pomohla v tvůrčí kariéře. Z přístupu slavného Daily Telegraphu byl ale značně rozhořčen.
Namísto toho, aby práci vydávali pod jeho jménem, volili raději označení „mladý důstojník“. A to byl pro mladíkovo ego silný políček. Roku 1898 proto vydal svou prvotinu s názvem „Příběh malakandského sboru“, která se stala bestsellerem.
Novinářská i literární činnost se od té chvíle stala hlavním zdrojem Churchillových příjmů. Na sklonku 20. let minulého století měl dokonce pověst nejlépe placeného novináře. Tehdy ještě netušil, že roku 1953 získá Nobelovu cenu za literaturu.
Z bojiště do křesla
Ještě, než naplno vplul do britských politických vod, účastnil se Churchill útoku britské kavalerie proti mahdistům v Súdánu. Válečného hrdinu z něj však učinila až búrská válka. Tři dny poté, co v jižní Africe došlo ke střetu búrských republik s Brity, vyrazil jako válečný korespondent na cestu společně s šesti bednami alkoholu.
Ačkoli měl oficiálně působit jen jako novinář, neodolal a do válečných operací se zapojil. Tento krok ho však nasměroval do zajateckého tábora v Pretorii, ze kterého se mu naštěstí podařilo uniknout. Získanou slávu následně vyždímal do poslední kapky. Roku 1900 byl zvolen za konzervativce do parlamentu.
Více se dočtete v čísle 12/2024
Foto: Wikimediacommons
Zdroj informací: nationalchurchillmuseum.org