Přemýšleli jste někdy nad tím, jak funguje mechanismus naší řeči na psychologické úrovni? Jakým způsobem se stane například to, že svým přátelům řekneme o parádním zážitku z dovolené? .
Naše řeč je jednou z věcí, které nám přijdou tak samozřejmé, že nad nimi ani nepřemýšlíme. Ale uvažme jen to, že musíme naplánovat smysl toho, co řekneme, převést tento obsah do konkrétních vět a slov za dodržení gramatické struktury a následně připravená slova skutečně vyslovit. Není jen tak.
Společná půda
Jedním z principů, nad kterým akademici uvažují, je tzv. společná půda. Jedná se o to, že při rozhovoru dva lidé berou ohled na znalosti a přesvědčení, které společně sdílejí. V praxi to například znamená, že místo, abyste popisovali událost, kterou jste s přáteli všichni zažili na ni odkážete jen jedním slovem, a naopak odborný pojem z vašeho oboru, o kterém víte, že jej přátelé neznají, vysvětlíte místo toho, abyste jej prostě zmínili.
S kolegy z oboru byste ale pojem už nevysvětlovali. Tak lidé uzpůsobují řeč znalostem, které společně sdílí. Společná půda je také důvodem, proč někdy může být obtížné porozumět rozhovoru dvou přátel, který je založen na znalostech, které s nimi vy nesdílíte.
Čtyři úrovně řeči
Pojďme se zabývat samotnými teoriemi produkce řeči. Je zapotřebí říci, že se jedná pouze o teorie. Různě se sice zkoumá jejich platnost, ale rozhodně se nedá říci, že by některá z nich byla úplným a správným popisem toho, jak řeč funguje.
Teorie šířící se aktivace říká, že existují čtyři úrovně, na kterých je řeč tvořena.
Na úrovni sémantické vybíráme význam toho, co má být řečeno. Může se jednat například o to, že chceme druhého člověka požádat, aby ztlumil rádio ve veřejné dopravě.
Na syntaktické úrovni vytvoříme gramatickou strukturu této věty, ať už se jedná o slovosled, nebo skloňování.
Na morfologické úrovni zvolíme základní jednotky významu, tedy již konkrétní slova, ale v základních tvarech. Zde tedy místo slov „mohl byste ztlumit“ volíme „moci“, „bych“ a „ztlumit“. Na gramatické úrovni je určeno například to, že slovo „ztlumit“ má být v infinitivu.
Na poslední, fonologické úrovni jsou již vybírány konkrétní zvuky, neboli fonémy. Z nich je ve výsledku poskládána celá věta.
Hra se slovy
To, které slovo, morfém nebo foném jsou vybrány, je určeno aktivací uzlu, který danou jednotku reprezentuje. Nejvíce aktivované slovo nebo foném je vybrán. Důležitým znakem této teorie je, že aktivace se šíří po všech úrovních současně a vzájemně se ovlivňuje.
Můžeme si to představit tak, že význam „požádat někoho o ztlumení rádia,“ vyvolá rozšíření aktivace na morfologickou úroveň, kde se ve shodě s významem věty vyberou například slova „prosím,“ „ztlumit,“ a „rádio.“ Paralelně s tím, jak jsou vybírána slova do věty jsou tato slova gramaticky upravována na syntaktické úrovni.
Při výběru slov se zároveň aktivují hlásky, které jsou zapotřebí k jejich vyslovení v dané gramatické podobě.
Tato slova ale nejsou vybírána libovolně. Výběr se řídí takzvanými kategorickými pravidly. Ta určují skupinu jednotek na každé úrovni, které mohou být vybrány. Kategorická pravidla tak mohou určit, že na daném místě ve větě má být podstatné jméno. A vybráno je slovo, které z této kategorie má největší aktivaci.
Slova a slova
Teorie šířící se aktivace je postavena na zkoumání chyb v řeči a o těchto chybách vytváří celou řadu předpovědí. Kategorická pravidla předpovídají, že budou-li se chyby dít, budou se objevovat převážně v rámci jedné kategorie.
Tedy, že například zaměníme jedno podstatné jméno za jiné. A ve shodě s teorií se ukazuje, že většina záměn slov skutečně pochází se stejného slovního druhu. Dalšími chybami, které skutečně pozorujeme a které teorie předpovídá, jsou záměny – prohodíme pořadí dvou slov ve větě.
Například řekneme: „Na fotbalu hráli trávník,“ místo: „na trávníku hráli fotbal.“.
Podvědomé myšlení
Teorie šířící se aktivace je také v kontrastu s tím, co o chybách v řeči říkal Sigmund Freud. Ten tvrdil, že dojde-li k nějakému přeřeku, vypovídá takový přeřek o tom, co si mluvčí nevědomě myslí.
Pokud byste tak místo „ztišit“ řekli: „Můžete prosím to rádio zesílit,“ znamenalo by to, že jste nevědomě chtěli hudbu slyšet více nahlas. Podle teorie šířící se aktivace ale k těmto chybám dochází, když je nesprávný uzel sítě aktivován více než správný, což nemusí nutně znamenat, že jsme nevědomě chtěli říci něco jiného.
Zatímco teorie šířící se aktivace předpokládá, že proces výběru toho, co bude řečeno, probíhá současně na více úrovních, komputační model WEAVER++ říká, že fáze produkce řeči probíhají jedna po druhé od výběru možných slovních pojmů na základě jejich významu až k artikulaci.
Teorie pracuje s takzvanými lemmaty, o kterých říká, že jsou to abstraktní slova se syntaktickými rysy, ale bez morfologických jednotek. Co si pod tímto složitým popisem představit? Představte si, že lemma obsahuje spíše význam než konkrétní slovo.
Je-li aktivováno lemma, představíte si, co znamená „ztlumit,“ ale vaše mysl ještě nemá přístup ke konkrétní podobě tohoto slova. Zároveň je na toto slovo navázáno, jak bývá pospojováno gramaticky s ostatními slovy.
To ale opět neznamená, že byste měli někde v mysli, metaforicky řečeno, napsány jednotlivé podoby slova.
Mám to na jazyku
Nejlépe si lemmata vysvětlíme na fenoménu, který má právě tento pojem vysvětlit. Všichni známe stav, kdy něco „máme na jazyku,“ víme, co myslíme, ale nedokážeme najít přesně TO slovo. A právě při tomto stavu je podle teorie aktivováno lemma, ale nikoliv základní tvar slova, ten se aktivuje až později.
Zasekne-li se tedy šíření aktivace na úrovni lemmat, dochází k tomuto dobře známému jevu.
Jedním z prvků této teorie je, že abstraktní slova čili lemmata neobsahují sice konkrétní podobu slova, ale naproti tomu obsahují gramatické informace jako například to, zda je slovo mužského, ženského či středního rodu.
V souladu s tímto předpokladem je následující pozorování: Jeden pacient trpící anomií, což je onemocnění, při kterém člověk nedokáže pojmenovávat předměty, navzdory svému onemocnění uměl určit zda je daný předmět mužského či ženského rodu.
Model WEAVER++ to vysvětluje tak, že měl přístup k lemmatům, díky čemuž rozpoznal rod předmětu, ale protože přístup ke konkrétní podobě slova se nacházel až dále v procesu, který byl poškozen, nedokázal předmět pojmenovat.
Autor: Martin Burget