Říkalo se jí „oheň svatého Antonína“, protože nemocným kvůli nekróze odpadaly tkáně a zčernalé pahýly končetin vypadaly jako sežehnuté ohněm. Trvalo staletí, než se přišlo na to, že nejde o infekce, ale masové otravy. .
Středověká medicína neměla žádnou možnost zjistit, co se to děje a proč, tím méně zabránit podivným onemocněním, která se čas od času lavinovitě šířila. Z tehdejšího pohledu tak byl oheň svatého Antonína, dnes známý jako ergotismus, prostě jen další podobou moru.
A stejně jako mor přicházel v epidemiích, které se opakovaly a lišily jen silou, s jakou propukly. Ta zřejmě nejničivější si v roce 994 vyžádala ve Francii kolem 40 000 obětí, což bylo při tehdejším řídkém osídlení obrovské číslo.
Zdaleka nebyla poslední, další velký úder nemoci následoval o století později. Čím nemoc tak děsila, barvitě vylíčil v zápisu do kroniky v roce 1089 mnich Sigebert z Gembloux: „Byl to morový rok, zvláště v západní části Lotrinska, kde mnohým, jejichž vnitro strávil Svatý oheň, hnily rozežrané končetiny, které zčernaly na uhel.
Buď zemřeli bídně, nebo pokračovali v ještě bídnějším životě poté, co jim byly shnilé ruce a nohy odděleny.“.
Bloudění v kruzích
Francouzský mnich Robert Drumont upozornil už roce 1125 na podivnou souvislost mezi onemocněním a obilím, do nějž „bylo přimícháno tmavé, zkažené zrno, v důsledku čehož byla mouka krvavě zbarvená a jedovatá“.
Jenže jeho varování se pozornosti nedočkalo, a tak záhadná nemoc dál zabíjela a mrzačila tisíce lidí po celé Evropě. Jen ve Francii, která byla ergotismem spolu s Německem postižená nejvíc, proběhlo mezi 10. a 13. stoletím 26 velkých epidemií, k tomu řada menších.
Konečně pokrok
Pravděpodobně první, kdo poznal, že ergotismus není infekční onemocnění, byl Louis Tuillier, osobní lékař vévody de Sully. V roce 1630 si během jedné z francouzských epidemií zapsal, že intenzita nemoci odpovídala množství námele, parazitické houby, která rostla v klasech obilí a vytvářela v nich falešná černá zrna.
Že jsou toxická, prokázal na pokusech se zvířaty, což byl první skutečný krok směrem k rozluštění záhady ergotismu. Jenže to, co zjistil, nepublikoval, takže se výsledky jeho výzkumu dostaly na veřejnost až o několik desítek let později.
Dlouhé hledání příčiny epidemií je o to paradoxnější, že otravy námelem nebyly žádnou novinkou, známé byla od počátků civilizace. Za to, že nabraly tolik na síle právě ve středověké Francii a Německu, mohl nejspíš příklon k častějšímu pěstování žita, což je oblíbená hostitelská rostlina námele.
Po objevení souvislosti s ergotismem byla nařízena přísnější kontrola obilí, což se však ne vždy dodržovalo, a tak se epidemie zcela vymýtit nepodařilo, ale byly méně časté. Poslední velká vlna ergotismu postihla porevoluční Sovětský svaz v letech 1926 až 1927 a vyžádala si asi 11 000 obětí.
Námel objevila medicína
Už ve starověku byla ovšem černá „zrnka“ známá nejen jako jed. Používala se také k léčení, hlavně k ovlivnění porodů. Byla to však riskantní praxe, protože mletá houba se obtížně dávkovala. Obsahuje totiž desítky různých alkaloidů.
S jejich izolací si věda poradila až počátkem 20. století. První z nich, ergotamin, z námele získal švýcarský biochemik Arthur Stoll. Pro jeho zaměstnavatele, výrobce barev Sandoz, to znamenalo úspěšný start farmaceutické divize.
Už o tři roky později z ergotaminu vyráběli lék proti obávanému poporodnímu krvácení. Další komerčně úspěšnou látku pro Sandoz, jeden ze základů dnešní firmy Novartis, objevil chemik Albert Hofmann, když se pokoušel upravit kyselinu lysergovou z námele na něco, co by stimulovalo krevní oběh.
Jenže v laboratoři nebyla ventilace a Hofmannovi se udělalo špatně. A tak sedl na kolo a jel domů nehledě na nevolnosti a barevné halucinace. Přežil, a tak látku, kterou vytvořil, začal zkoušet cíleně – na sobě.
Osvědčila se natolik, že udělala kariéru v psychiatrii i u tajných služeb, které ji zkoušely jako „sérum pravdy“, a nakonec skončila na seznamu „rekreačních“ drog. Hofmann, jinak vynikající chemik, je dodnes známý pod nelichotivou přezdívkou „otec LSD“.
Houba, která má budoucnost
Novartis si mohl připsat zásluhu za izolování většiny alkaloidů z námelu dnes využívaných jako léky. Uplatnění našly především v gynekologii, ale také léčbě migrén nebo některých dalších potíží. Pro farmaceutické využití se dnes námel pěstuje uměle a Česko paří mezi jeho přední producenty.
Tradiční metoda využívá vyšlechtěné žito, u nějž je potlačený růst zrní. Toto žito se postřikuje námelovou očkovací látkou s namnoženými buňkami vybraných kmenů námele, každý pro produkci jiného druhu alkaloidu.
Modernější cestou je pěstování námele na živných médiích, což je mnohem efektivnější. A oheň svatého Antonína? Ten nezmizel. Jen se z Evropy přesunul do rozvojových zemí, kde není tak propracovaná ochrana před rizikem nákazy ergotismem od úpravy osiva a ošetření fungicidy až k několikastupňové kontrole obilí v mlýnech.
Autorka: Kateřina Pavelcová
