Nejlepší přítel člověka? Pes, chtělo by se říct. Ale existují živočichové, které mají náš druh ještě raději než čtyřnozí chlupáči. Takovým je třeba veš…
Na naší evoluční cestě od prvních primátů podobným opicím přes australopitheky až po moderní lidi s s vysoce vyspělým mozkem nám dělal společnost mimořádně věrný společník: Pediculus humanus, jinak známý jako veš šatní.
Asi málokomu z lidí přítomnost vší udělá radost, ale i v tomto ohledu lze nalézt výjimky. Celou zmíněnou cestu si totiž vši zapisovaly do svých genů. A badatelé tak mají další pramen k nahlédnutí do historie lidstva.
„My lidé nežijeme v bublině,“ podotkla evoluční genetička Marina Ascunceová z amerického ministerstva zemědělství „Vši jsou součástí našeho života a naší historie.“ Nová studie, kterou Ascunceová vedla, například zjistila, že některé vši v USA jsou kříženci vší, které si tam přinesli původní obyvatelé Ameriky, a těch, které přes Atlantik dovezli evropští kolonisté.
Vši běžně přebývají na hlavách lidí, kde se přichycují se na jednotlivé vlasy, poté propichují pokožku a pijí krev. Parazité nedokážou dlouhodobě přežít mimo lidského hostitele, a tak do jejich životní strategie patří i přeskakování z jednoho člověka na druhého.
Pokud se lidé tísní v nehygienických podmínkách, například v přeplněném vězení, mohou se vši rozšířit i do dalších částí lidských těl.
Ne, že by si rod vší pochutnával pouze na lidské krvi. I jiní savci, ba i ptáci znají, jaké to je potýkat se s těmito cizopasníky. Každý druh parazita si evolučně vyvinul vynikající adaptace na svého konkrétního hostitele, ať už je to tučňák nebo netopýr.
Toto důvěrné spojení má přitom dlouhou historii. V Německu objevili paleontologové 44 milionů let starou veš, v jejímž střevě se zachovaly kousky peří.
Ovšem najít fosilii vši je pro paleontology něco jako trefit jackpot v loterii, tak jsou vzácné. Když už se však takový nález podaří, jejich DNA připomíná pradávnou kroniku. Analýzou genetického materiálu vší mohou entomologové sestavit jejich rodokmeny a odhalit, které druhy jsou si nejblíže příbuzné.
Často se stává, že nejbližší příbuzný druhu vši žije na nejbližším příbuzném jejího hostitele. Například počátkem roku 2000 biolog David Reed z Floridské univerzity se svými kolegy zjistili, že lidské vši jsou nejblíže příbuzné vším, které žijí na šimpanzích.
I když, pravda, některé druhy vší nejsou zcela loajální ke svému oblíbenému druhu. Například veš muňka, která si za své obydlí vybírá ochlupení genitálií, ale i vousů nebo obočí. Ta je nejblíže příbuzná s gorilími parazity.
Lidi se tato veš oblíbila zřejmě ve chvílích, kdy přespávali v opuštěných doupatech po gorilách nebo pojídali jejich mršiny. Každopádně náklonnost vší k homininům trvá už nějakých 25 milionů let.
V další ze svých studií David Reed a porovnával lidské vši z různých částí světa. Zkoumal genetický materiál známý jako mitochondriální DNA, který se přenáší pouze na potomky pouze ze samic. Vědci zjistili, že mnoho vší patří do jedné ze dvou linií.
Pozoruhodné je, že tyto linie se oddělily od jediné samice vši, která žila před milionem let.
V nedávné době výzkumníci vší obrátili pozornost k chromozomální DNA, kterou vši dědí od svých matek i otců. V tomto výzkumu spojili své síly David Reed i Marina Ascunceová. V nové studii, publikované v časopise PLOS ONE oba vědci se svými týmy analyzovali DNA 274 vší odebraných lidem na 25 místech světa, mimo jiné v Hondurasu, ve Francii, Rwandě či Mongolsku. Jinými slovy, šlo o skutečně globální vzorek.
DNA odhalila dvě geografické skupiny vší. První se vyskytovala v Africe, Asii a Americe. Vědci našli úzkou genetickou vazbu mezi vešmi pocházejícími z Hondurasu a Mongolska, byť obě země jsou takříkajíc na opačné straně zeměkoule.
Tato příbuznost je známkou toho, že asijští obyvatelé, kteří před zhruba 23 000 lety překročili Beringovu úžinu a pronikli na americký kontinent, si vši přinesli s sebou.
Druhou skupinu tvořily vši z evropským i americkým původem. A nakonec také nalezli 33 kříženců těchto dvou skupin, z nichž 25 žilo v Americe. Badatelé ve výsledcích svého výzkumu vidí kroniku moderní historie:
evropští kolonisté připluli do Nového světa a kromě jich samotných se na jejich plavidla nalodily i vši. Tato „evropská“ skupina se v Americe začala rozšiřovat a brzy, možná i s jásotem, narazila na své vší přátele, kteří Ameriku obývali už nějakou dobu.
Na druhou stranu, počet třiatřiceti kříženců není nijak závratný. I sami vědci se podivili nad tím, že jich nenašli více. Vzácnost hybridů by mohla být důsledkem nějaké bariéry, která brání křížení. Je možné, že obě skupiny vší byly od sebe tak dlouho izolovány, že získaly mutace, které při opětovném smíchání nefungují dobře.
Nicméně, výzkum obou vědců a jejich kolegů bude nadále pokračovat. Badatelé doufají, že přijdou na to, jak se u lidských vší vyvinula schopnost přesouvat se z hlavy na tělo a proč vši přenášejí mikroby, které mohou způsobovat nemoci, jako je tyfus.
A také budou možná schopni přesně určit, jak se naši předci ke vším vůbec přišli.