Spadnout přes palubu v bodě Nemo znamená připravit se na urputný plavecký výkon. Z nejizolovanější části oceánu je to vzdušnou čarou 3x blíž na Mezinárodní vesmírnou stanici než k nejbližší pevnině.

Ačkoliv hostí minimum mořského života, o společnost zde není nouze – postarají se o ni trosky vesmírných lodí a tuny plastového odpadu. .

Kolem bodu na souřadnicích 48°52′ j. š., 123°23′ z. d., mezi Chile a Novým Zélandem, se toho odehrává překvapivě mnoho. Tato pacifická „poušť“, za kterou se označuje, se stala posledním místem odpočinku vesmírných plavidel, domovem tajemného zvuku, který lámal hlavy vědcům mnoho let, i dějištěm hororové sci-fi klasiky. Na nejodlehlejší místo planety to není špatná bilance.

Popel nad oceánem

Právě pro svou odlehlost se místo stalo ideálním prostorem k likvidaci vesmírného smetí. Řízený sestup vesmírného plavidla zpátky na Zem bývá divoký proces. Při kontaktu s atmosférou se zpravidla zcela rozpadne a shoří, a na Zem se vrátí v podobě ohnivého deště trosek snášejícího se na nepředvídatelně širokou oblast.

Slavným „obyvatelem“ bodu Nemo se v roce 2001 pravděpodobně stala i ruská vesmírná stanice Mir, která obíhala Zemi od roku 1986. Z 143 tun těžké stanice přežilo návrat na Zemi kolem 20 tun, které se potopily ke dnu oceánu.

Kromě Miru se na dně za více než 50 let stačily nashromáždit trosky téměř 300 dalších objektů navedených z oběžné dráhy, včetně desítek zásobovacích lodí, satelitů či části rakety SpaceX. Podmořskou skládku brzy rozšíří také Mezinárodní vesmírná stanice (ISS).

Kremace vesmírné stanice

Na cestu z oběžné dráhy ke dnu oceánu by se ISS měla vydat v roce 2031. Jisté je, že návrat stanice třikrát větší než Mir, bude největší podobnou událostí v historii. Aby její trosky nezasáhly obydlené oblasti, vyžaduje řízený pád 420 tun těžkého a 109 metrů dlouhé konstrukce bezchybné plánování.

Celá akce odstartuje už v roce 2026, kdy začne stanice pomalu sestupovat ze své oběžné dráhy. Jakmile dosáhne kritické výšky 280 km nad zemským povrchem, což je bod, z kterého již vlivem tahu zhušťující se atmosféry není pro ISS návratu, přijde finální „kopanec“ od vesmírného remorkéru, který stanici navede přímo do atmosféry rychlostí asi 29 000 km/h.

Dramatická jednoaktovka

Při sestupu se budou molekuly vzduchu třít o její povrch a tím ho zahřívat. Jako první, ve výšce asi 100 km na zemským povrchem, vzplanou masivní solární panely a chladiče. Z páteře stanice se oddělí moduly a vystaví vnitřní hardware spalujícím teplotám.

Dekompozice bude pokračovat, dokud se většina součástí neshoří nebo se nevypaří. Dráha trosek se potáhne v šířce možná až tisíců kilometrů, doprovázená akustickými třesky slyšitelnými i pozorovatelům na zemi.

Odolnější součásti, které návrat přežijí, dopadnou do okolí bodu Nemo. Od sežehnutí prvního solárního panelu po nalezení nového útočiště ve vodách oceánu by nemělo uplynout více než 40 minut.

Více o bodu Nemo se dočtete v čísle 3/2024, které je právě v prodeji.