Workoholismus znamená závislost na práci. Odhaduje se, že jím trpí asi 10 % lidí. Workoholici jsou v práci velmi oceňováni, dokud se u nich neprojeví negativní stránky spojené s jejich závislostí, anebo dokud tak zvaně nepadnou a nevyhoří. Podle nejnovější studie je totiž jejich práce vlastně nebaví.
Workoholismus postihuje hlavně osoby s vyšším vzděláním, častěji ženy než muže. Lidé se utíkají k závislosti na práci například z důvodu konfliktní rodinné situace, případně si prostřednictvím práce mohou „léčit“ komplex méněcennosti a nízkou sebedůvěru.
Workoholici jsou zpravidla osamělí lidé, kteří jsou nespokojení v partnerském vztahu, a tak si z práce udělají jedinou náplň svého života. Existují různé druhy workoholismu. Někteří lidé jsou dříči, pracující od nevidím do nevidím, většinou se jedná o vysoce postavené manažery.
Pak jsou hyperaktivní pracanti, které baví začínat stále nové projekty, zpravidla jde o lidi věnující se kreativním profesím. Mezi pečlivé workoholiky patří například úředníci, mezi spasitele pak lidé z pomáhajících profesí.
Tito lidé mají práci na prvním místě před rodinou i koníčky. Zpočátku bývají velmi motivovaní. Společností i zaměstnavateli je pak jedinec, který pracuje nad rámec svých povinností i pracovní doby, vnímán jako ideál či jako hrdina.
Obdivovaný hrdina často padá na dno
Problémem je, že workoholici často slibují více, než mohou splnit, dělají několik věcí najednou, ale žádnou pořádně, a navíc trpí pocitem viny a úzkosti, když nepracují. Na studium toho, jak se lidé cítí při práci, se zaměřil tým vědců z Boloňské univerzity v čele s Cristianem Balduccim, profesorem z katedry pro studium kvality života.
Tito odborníci podrobili psychologickému testu 139 osob pracujících na plný úvazek. Následně analyzovali jejich náladu a vnímání pracovní zátěže v průběhu běžného pracovního dne. Každých 90 minut museli účastníci studie zasílat odpovědi na krátké dotazníky.
„Shromážděné údaje ukazují, že ti nejpracovitější zaměstnanci mívají v průměru horší náladu než ostatní,“ komentuje svá zjištění Balducci. Lidé závislí na svojí práci tedy nemají ze své pracovní činnosti větší potěšení než ostatní.
Zdá se, že stejně jako u jiných forem závislosti, například na návykových látkách, u nich ustupuje počáteční euforie negativnímu emočnímu stavu. Luca Menghini, který se na studii podílel, k tomu říká: „Špatná nálada může pramenit z neschopnosti workoholiků umírnit své investice do práce, což má za následek výrazný pokles prožitků spojených s odpojením se od ní a se zotavením se.“.
Špatný šéf se špatnou náladou
Profesor Balducci k tomu doplňuje: „Negativní nálada pozorovaná u workoholiků může ukazovat na zvýšenou hladinu každodenního stresu, a to by mohlo být příčinou vyššího rizika, že se u těchto osob vyvine syndrom vyhoření a kardiovaskulární problémy.“ Zvláště pokud pracují 12 až 14 hodin denně bez odpočinku.
Zároveň upozorňuje na fakt, že workoholici nejsou ideálními zaměstnanci. Jelikož často zastávají vedoucí pozice, může jejich negativní nálada snadno ovlivnit náladu kolegů i podřízených. Workoholik navíc rozkládá tým, protože chce, aby ostatní byli také workoholiky.
Zároveň má velmi blízko k vyhoření. Pokud člověk vyhoří, zkolabuje fyzicky nebo psychicky. Může mít úraz, infarkt, mrtvici, deprese nebo úzkosti. V posledním stadiu vyhoření se většinou od práce odpojí. Vykonává ji ze setrvačnosti, ale bez motivace a invence, s odporem a nenávistí.
Většinou bohužel vyhoří člověk, který byl na začátku velmi motivovaný. Dobrý manažer by proto měl tyto zaměstnance motivovat nejenom k práci, ale také k tomu, aby pečovali o kvalitní mezilidské vztahy, udělali si čas na kulturu, na knihy, na koníčky, na sport, aby se jejich svět nezúžil jen na práci.