„Být stále mlád, to bych si přál,“ zpíval Karel Gott a řada z nás s ním souzněla. Ačkoliv se mezi lety 1900 a 2020 průměrná délka lidského života více než zdvojnásobila na 73,4 let, stárnutí se lidstvu dosud zvrátit nepodařilo. Podle vědců by nám s tím mohly pomoci například superodolné želvušky….
Bezobratlé želvušky (Tardigrada), velké jen asi 1 milimetr a žijící v mechu, jsou prakticky nezničitelné. Objeveny byly na konci 18. století a hned záhy poté si biologové uvědomili, že je velice obtížné je zabít.
Dokáží totiž přežít i extrémní podmínky. V normálně vařící vodě je nebylo možné uvařit, přežily teplotu až 120 °C, některé druhy dokonce i 150 °C. Odolaly rovněž třeskutému mrazu, dospělé želvušky přežily i zchlazení na teplotu blízkou absolutní nule, tedy mínus 272,8 °C. A chlad zvládají i dlouhodobě.
Japonci ponechali dvě želvušky zmražené na teplotu mínus 20 °C po dobu dvaceti let. Po rozmrazení se vrátily k normálnímu životu, a to včetně rozmnožování.
Odhalené triky želvušek
Želvušky přežijí vystavení ultrafialovému záření, snesou nadměrnou koncentraci dusivých plynů, například vystavení methylbromidu a etanolu po dobu několika minut. Smrt jim nepřivodí ani velký tlak, až 6 hodin snášely 7,5 gigapascalů, což odpovídá tlaku 180 kilometrů pod povrchem Země.
Zvládly i velké dávky radioaktivního záření, větší než jakýkoliv jiný mnohobuněčný organismus. Proto byly vyslány do vesmíru, a to v roce 2007 v rámci mise 6/Foton-M3. Tam byly vystavené přímé radiaci, vysokým teplotám i vakuu.
Po návratu na Zemi přitom byly opět životaschopné, přijímaly potravu, rostly a množily se.
Během jejich druhé vesmírné mise, kdy je do kosmu vynesl roku 2011 raketoplán Endeavour, musely čelit různým hladinám ionizujícího záření. Bez ohledu na stav beztíže i kosmické záření přitom kladly samice želvušek vejce normálního tvaru, nichž se líhli zcela normální, životaschopní jedinci.
To vše přimělo vědce podrobit želvušky detailnějšímu zkoumání, aby odhalili triky, které jim pomáhají přežít i tam, kde ostatní živočichové nemají nejmenší šanci. Ukazuje se, že by tento jejich um mohl být užitečný i pro lidstvo.
Ochrana před radiací
Jednou z fint, které želvušky využívají, aby přežily, je kryptobióza. Při ní se těla želvušek zapouzdří a stanou se tak neproniknutelnou pevností. To ale stále není vše. V roce 2016 japonští vědci odhalili, že si želvušky vyvinuly unikátní protein, který chrání jejich DNA před poškozením radiací.
Díky němu se při vystavení škodlivému záření DNA nerozpadá, ale drží při sobě. Když vědci tento protein transplantovali do lidských buněk, fungoval i tam jako ochrana DNA před radiací, poškození se snížilo až o 40 %.
Rozluštění genomu želvušek pak přineslo odhalení dalších triků, které tito drobní živočichové využívají k tomu, aby čelili extrémním podmínkám. Disponují například velkým množstvím nástrojů, s jejichž pomocí si mohou opravovat poškozené části DNA. Vědci vidí řadu možností, jak by se dala tato zjištění využít u lidí.
Lepší obrana vůči radiaci by usnadnila cestu lidské posádky na Mars. Úpravami genů po vzoru želvušek by mohlo dojít ke zvýšení odolnosti nejen lidí, ale i jiných zvířat, která jsou pro člověka důležitá a jejichž přežití ohrožují důsledky globálního oteplování, spojené s vymíráním druhů.
Ani želvušky nepřežijí vše
Želvuškám se pro jejich vzhled přezdívá „vodní medvídci“, tak je roku 1773 pojmenoval německý zoolog Johann August Ephraim Goeze, který je jako první pozoroval. Jsou nesmírně odolné, přesto se dvěma vědcům z univerzity v Kentu podařilo „narazit na limity jejich životnosti“.
Vědce zajímalo, jak silné nárazy jsou tito drobní tvorečci schopní vydržet. Dvacet želvušek proto zmrazili, aby je uvedli do stavu podobného hibernaci, a poté je po dvou či třech vložili do válců s vodou.
Ty sloužily jako náplň pro munici speciální vzduchové pistole, z nichž stříleli do terčů z písku.
Zjistili, že až do rychlosti 825 m/s, což je dvojnásobek hranice rychlosti zvuku, dokázaly želvušky přežít vystřelení i následný náraz. Pokud byla tato rychlost překročena, nepřežily, byly roztrhány na kusy.
Svým experimentem chtěli vědci simulovat náraz želvušek do povrchu vesmírných těles. Náraz do asteroidu či planety by nepřežily, protože k těmto kolizím dochází za výrazně vyšší rychlosti, než jakou by ještě snesly.
Nejsou tak zřejmě schopné se šířit vesmírem, jak se některé starší teorie domnívaly.