U ostatních lidí snadno vycítíte, zda mají špatných dech, nebo jsou zpocení a nepoužili účinný deodorant. Hodnocením vlastního pachu po návštěvě posilovny, požití aromatického jídla či při stresu si však již tak jistí nejste. Proč tomu tak je?.
Lidský čich je ve srovnání se psy, myšmi či prasaty považován za nepříliš dobrý. Ve skutečnosti to s ním však není tak špatné. Naše nosy obsahují zhruba 500 různých čichových receptorů, které jsou, podle studie provedené týmem vědců pod vedením Dr. Andrease Kellera z Rockefellerovy univerzity v roce 2014, schopné rozlišit více než 1 bilion nejrůznějších vůní.
Ostatně, čich je považován za jeden z prvních smyslů, které si lidé vyvinuli. Podle jiné studie byli lidé lepší v detekci rostlinných aromatických sloučenin než psi, a to díky naší evoluční historii lovců a sběračů.
Na vůni si zvykneme
Hiroaki Matsunami, molekulární neurobiolog z Duke University, říká: „Své vlastní pachy ve skutečnosti cítíme, což potvrdí rychlé přičichnutí do podpaží, ovšem časem se stáváme vůči naší konkrétní vůni necitlivými.“ A dodává:
„Totéž platí pro jakýkoliv zápach, se kterým se běžně setkáváme.“ Po styku molekuly určité látky s čichovým receptorem v našem nose dojde k vyslání informace do mezimozku a koncového mozku, kde je tento impuls zaznamenán jako vjem určité vůně.
V případě neustálého přísunu stejného typu molekul však dochází k přesycení čichových receptorů, kdy můžeme získat pocit, že už nevnímáme vůbec žádnou vůni. Přesycením receptorů již nové impulzy nevznikají a my opravdu přestáváme vůni vnímat.
Resetovat jej lze přičichnutím k oblasti s menším počtem pachů, jako je loket nebo předloktí. Při zkoušení parfémů se zase doporučuje vyjít na čerstvý vzduch či přičichnout k čerstvé zrnkové kávě.
Upozornění na nemoc
Podle neurovědkyně Rachel Herzové z Brown University se nicméně v určitých situacích naše schopnost detekovat vlastní pach zvyšuje. Vysvětluje: „Každý z nás má jedinečný tělesný pach, proto jsme naladěni na to vnímat jakékoliv změny v tomto směru.“ Pokud tedy sníte něco s česnekem, případně máte za sebou stresující den, ucítíte změnu v pachu vašeho potu a slin.
Odlišný tělesný pach může rovněž upozorňovat na nějakou v těle probíhající nemoc.
Dech páchnoucí po shnilém ovoci může poukazovat na neléčenou cukrovku, v minulosti zase pot nemocných tyfem voněl jako čerstvě upečený chléb. Žena, jejíž muž onemocněl Parkinsonovou chorobou, zase tvrdí, že si všimla, že se tělesný pach jejího manžela změnil ještě před stanovením diagnózy, byl dřevitý a pižmový.
Když následně přičichla ke košilích jiných mužů, dokázala přesně určit, který z nich trpí Parkinsonem.
Partneři versus přátelé
Ve slavné studii z roku 1995, kterou vedl švýcarský biolog Claus Wedekind a říká se jí „studie zpocených triček“, byly ženy požádány, aby očichaly trička mužů, kteří se v nich zpotili, aniž by použili jakékoliv blokátory tělesného pachu.
Každá žena měla jiné preference při výběru trička, jež jí vonělo, které výzkumníci spojili se sadou genů nazývaných hlavní histokombinantní komplex (MHC), který kóduje peptidy využívané imunitním systémem k označení cizích útočníků.
Něco v našem tělesném zápachu propaguje naši jedinečnou sestavu MHC a ženy preferovaly vůni můžu s MHC, které byly odlišné od jejich vlastních. Hiroaki Matsunami se domnívá, že je to z toho důvodu, že „mít děti s někým s jinou kombinací genů MHC by těmto dětem dalo imunitu vůči více nemocem.“ Na druhou stranu, z přátel upřednostňujeme ty, kteří voní stejně jako my, protože žijí v podobném prostředí.
Matsunami k tomu podotýká: „Používáme čich jako způsob hodnocení druhých ve srovnání s námi samotnými a máme různé kvalifikace pro roli, kterou chceme, aby daná osoba v našem životě zastávala.“ Je proto třeba uznat, že čich sehrává v našich životech důležitou úlohu, a jako takový ho vnímat.