První počítače spatřily světlo světa ve třicátých letech 20. století. Zatímco jejich stavbou se zabývali muži, programování těchto strojů bylo výhradně doménou žen. Práce to byla podceňovaná a málo placená. Proto se jí muži vyhýbali….

Po otevření počítačové skříně se jednoho dne v roce 1947 ukázalo, že na elektromechanickém relé počítače Mark II přistála můra, jejíž asi deseticentimetrové tělo relé zkratovalo a počítač zkolaboval. Od té doby programátorka Grace Hopperová (1906–1992) vždy nakazovala svému týmu, aby stroj „debuggoval“, tedy odstranil z něj hmyz, jenž se anglicky řekne bug.

A v počítačové hantýrce rázem přibylo slovo, které přežívá dodnes. Ten, kdo debugguje, však nehledá můry, ale chyby v systému.

Dnes je počítačové programování považováno za obor působnosti mužů, především asociálních „geeků“ neboli lidí se silným zápalem pro informační technologie. Ovšem nebylo tomu tak vždy. Právě naopak, u zrodu počítačového kódování stály překvapivě ženy.

Když totiž vypukla druhá světová válka, bylo potřeba, aby se ženy ujaly i jinak typicky mužských prací. Armáda je proto najímala i na ruční výpočet trajektorií balistických střel. Jejich úkolem bylo vypočítat, pod jakým úhlem mají vojáci střílet, vědí-li jak daleko je cíl a jaké jsou ten den povětrnostní podmínky.

Za co může válka

Ruční výpočet trajektorií trval opravdu velmi dlouho, proto dva inženýři, John Mauchly a J. Presper Eckert, vymysleli speciální stroj, který je uměl vypočítat rychleji. Pojmenovali jej ENIAC. Bylo najalo šest žen, aby na něm výpočty prováděly.

Zpočátku neměly ani bezpečnostní prověrku, neboť se od nich očekávalo, že budou stroj programovat pouze pomocí papírových diagramů. K nim ovšem neobdržely žádné pokyny, a tak na to, jak stroj ovládat, musely přijít samy.

Zatímco vynálezcům ENIACu se dostalo ocenění a publicity, průkopnice počítačového programování se uznání nedočkaly.

Při seznámení veřejnosti s ENIACem dne 14. února 1946 byli návrháři stroje představeni tisku, zatímco šestice žen, které jej ovládaly, nebyla na slavnostní večer ani pozvána. Veřejného uznání se jim dostalo, až když bylo většině z nich sedmdesát let.

Když se počítačovým historikům dostaly do rukou dobové fotografie těchto „počítaček“, stojících před ENIACem, domnívali se, že jde o modelky. Převažoval názor, že výpočty prováděl počítač sám, práce těchto žen proto nemohla být příliš obtížná.

Snadné jako plánování večeře

Ve skutečnosti šlo o intelektuálně náročnou práci, jež vyžadovala rozsáhlou přípravu, plánování a studování funkčnosti ENIACu z jeho logických diagramů a následnou konfiguraci kabelů na masivním stroji, táhnoucím se přes místnost o rozměrech 15 x 9 metrů.

Možná právě proto armáda ani po válce, kdy se očekávalo, že ženy odevzdají válečné práce zpět mužům, těchto šest programátorek nevyhodila. Žádný voják vracející se z války totiž neměl takové dovednosti, aby ENIAC dokázal naprogramovat, na rozdíl od těchto šesti žen. Naopak k nim začaly přibývat další.

Díky rozmachu výpočetní techniky bylo více pracovních míst něž kvalifikovaných lidí. Protože v oboru programování nakonec pracovalo více žen než mužů, byla tato práce považována za srovnatelnou s prací sekretářky či stenografky, tedy málo prestižní a rovněž špatně placená.

Vždyť i v úvodu zmiňovaná programátorka Grace Hopperová, která vynalezla první kompilátor počítačového jazyka, převádějící matematický kód do strojového, lákala ženy do oboru tím, že přirovnávala programování k „plánování večeře“, neboť i ono vyžaduje trpělivost a soustředění na detail. Jiní tvrdili, že je podobné pletení, šití či luštění křížovek.

Hopperová přitom vystudovala matematiku na Yale a získala z ní, jako teprve jedenáctá žena, i doktorát. Po vstupu USA do války se přihlásila do amerického námořnictva. Čekala, že bude přidělena ke kryptografům, ale poslali ji na Harvard, aby pracovala na obřím počítači Mark I. O počítačích nic nevěděla, ale s vervou se pustila do studia.

Počítač fungoval na bázi děrných štítků, k čemuž Hopperová následně stvořila knihovnu funkcí, a tím výrazně snížila chybovost výpočtů. Když pak dostala možnost pracovat s ENIACem, považovala ho za primitivnější než Mark I. Ačkoli pracoval rychleji, jeho správné nastavení trvalo celý den.

Matematičky ve službách NASA

Další významnou matematičkou, která se zasloužila o rozvoj programování, byla Dorothy Vaughnová (1910–2008). Pracovala pro NASA v Langley Research Center v Hamptonu ve Virginii. Jako první afroamerická žena se stala vedoucí pracovnicí a dohlížela na skupinu „lidských počítačů“, představovanou černošskými ženami.

V 60. letech je připravovala na zavedení strojních počítačů tím, že je i sebe učila programovací jazyk Fortran. Byla jednou z hlavních postav filmu Skrytá čísla z roku 2016.

Vedle ní je ve filmu zachycen i osud dalších dvou afroamerických matematiček, Katherine Johnsonové (1918–2020) a Mary Jacksonové (1921–2005). Výpočty, které prováděla Johnsonová, zahrnovaly trajektorie, startovací okna i nouzové návratové cesty pro lety do vesmíru v rámci programu Mercury.

Astronaut John Glenn (1921–2016) dokonce odmítl vzlétnout, dokud počítačem stanovenou trajektorii jeho letu nezkontrolovala právě ona. Mary Jacksonová pak byla první černošskou inženýrkou, pracující pro NASA.

Ženou, která umožnila přistání prvních astronautů na Měsíci, je Margaret Hamiltonová (*1936). Její předpoklad, že lidé jsou omylní a počítače s tím musejí počítat, doslova zachránil misi Apollo 11. Když se ozval Neil Armstrong (1930–2012) s tím, že jim počítač hlásí chybu číslo 1202, bylo jasné, že měla pravdu.

Chyba znamenala přetížení systému v důsledku instrukce, aby se přistávací modul pokoušel spojit s velitelským, což zahltilo jeho procesor, již tak zatížený jinými úkoly. Hamiltonová a její tým naštěstí prosadili instalaci systému priorit, aby v případě zahlcení procesoru dostaly přednost úkoly s nejvyšší prioritou, v tomto případě ty nezbytné pro přistání na Měsíci, které díky tomu proběhlo hladce.