Šimpanzi, delfíni, krkavci nebo chobotnice platí za špičku inteligence ve zvířecí říši. Přesto žádný z těchto druhů neumí to, co váš pes.

Stačí se zadívat určitým směrem a váš pes, pokud vás pozorně sleduje, brzy otočí pohled týmž směrem. Krkavec to neudělá, delfín už vůbec ne. Žádná náhoda. Proč psi pohled otočí, má prosté vysvětlení. Jejich život závisí na člověku.

A tak zatímco volně žijící zvířata včetně výše uvedených přeborníků v přemýšlení řeší otázky důležité k jejich přežití, pes se upnul na porozumění člověku, jeho gestům a mluvě.

Svým způsobem tak dělá totéž, co divoká zvířata, jen jeho přežití závisí na diametrálně odlišných podmínkách. Pokud jde o šimpanze, naše nejbližší příbuzné, o těch je sice známo, že se o lidský pohled zajímají, ale při experimentech, které měly potvrdit, zda ho chápou i jako náznak nebo pokyn, kde najít potravu, neuspěli.

Zdá se, že pohled sledují spíš „společensky“, ale nic z něj nevyvozují. Dokonce i pokyn rukou směrem ke skryté potravě bylo pro ně při testech obtížné pochopit. Zato psi se takové nápovědě naučí rychle rozumět.

Že je to dáno evolučně a dlouhým soužitím s člověkem, potvrdil výzkum maďarských etologů vedených profesorem Ádámem Miklosim z Univerzity Eötvöse Loránda.

Člověče, poraď mi…

Maďarský tým připravil zvířatům úkoly, které vedly k nalezení malé pochoutky, ale s malým háčkem. K řešení potřebovali pomoc člověka. Zvířatům například ukázali, že stačí packou zatáhnout za šňůru a kýžená pochoutka bude jejich.

Jenže šňůru pak vědci upevnili hřebíčkem, aby za ni zatáhnout nešlo. Po marných pokusech se psi zastavili a otočili hlavu ke svému majiteli. Pak střídavě otáčeli pohled od majitele k úkolu a zpět. „Člověče, nevím, jak dál, poraď mi…“.

Tentýž test prováděl maďarský tým také s vlky odchovanými lidmi. Jako štěňata je pečovatelé převzali ve věku několika dnů, trávili s nimi veškerý čas, takže je zpočátku nosili při sobě v zavěšeném šátku a spali s nimi.

Ovšem ani takto socializovaní vlčci nebyli schopni sledovat lidský pohled. Úkol se pokoušeli vyřešit sami a ztroskotali. Po trpělivém nácviku zčásti pochopili pokyny rukou, ale i tady dopadli hůře než psi. Nejde tedy pouze o inteligenci.

Psům dala domestikace podle profesora Miklosiho něco navíc – schopnost obrátit se v nejistotě o pomoc na člověka a zadívat se mu do tváře, což divoká zvířata nedokážou, ani když s lidmi vyrůstají.

Nemluví, ale poslouchá

Každý majitel vám ochotně vyjmenuje slova, která jeho pes rozezná, a ta se zdaleka netýkají jen krmení. Za pravdu jim dává další experiment etologů z Univerzity Eötvöse Loránda. Impulzem k němu bylo rozšíření týmu o mexické neuroetology Lauru Cuayaovou a Raúla Hernández-Péreze, kteří se do Budapešti přistěhovali se svými dvěma psy, na něž byli samozřejmě zvyklí mluvit španělsky.

A protože se oba vědci s maďarským jazykovým prostředím sami obtížně vyrovnávali, zajímalo je, jestli také jejich border kolie zvukový rozdíl vnímají. Jejich nápad kolegy zaujal, a tak připravili celkem 18 psů na test za pomoci magnetické rezonance.

Když naučili zvířata v přístroji zcela klidně a bez hnutí sedět, začali jim do sluchátek pouštět nahrávku s úryvkem z Malého prince. „Správně vidíme pouze srdcem, co je důležité, je očím neviditelné,“ recitoval psům klidný ženský hlas nejprve španělsky, pak maďarsky.

Pak pokračoval sérií nesmyslných slov bez jakékoli návaznosti na předchozí jazyky. Pokusná zvířata byla různého věku i různých plemen, bylo mezi nimi 5 zlatých retrívrů, 6 border kolií, 2 australští ovčáci, 1 kokršpaněl, 1 labradoodle (nové plemeno vzniklé křížením labradorů a pudlů) a 3 kříženci.

Dva ze psů byli zvyklí na španělštinu, ale nikdy dříve neslyšeli maďarštinu, u ostatních tomu bylo naopak.

Psi jazyky rozeznají

Výsledky byly natolik zajímavé, že je budapešťský tým publikoval v časopise NeuroImage. Záznam magnetické rezonance ukázal nejen to, že psi rozliší jim známý a cizí jazyk, ale také že nesmyslná slova vyvolají v primární sluchové oblasti v mozkové kůře jiné vzorce aktivity než přirozená řeč.

Psi na ně reagovali intenzivněji. To by podle vědců odpovídalo předpokladu, že se psi zvýšeným soustředěním snaží člověku porozumět.

Ještě pozoruhodnější bylo srovnání reakce na známý a neznámý jazyk. Psi je totiž zpracovávali v tzv. asociační sluchové oblasti. Ta na rozdíl od primární sluchové oblasti slouží k pochopení významu slov.

Jinak řečeno, člověk s poruchou v primární oblasti nic neuslyší, zatímco při postižení asociační oblasti bude sice zvuky jazyka vnímat, ale nebude jim rozumět.

U psů snaha zpracovat slyšené úryvky v tomto složitějším okrsku samozřejmě neznamená, že řeči rozumí, ale spíš naznačuje, že už si zapamatovali zvukové zákonitosti jazyka, kterým lidé kolem nich mluví.

Proto jsou schopni sluchově odlišit jinou řeč, jak ukázaly rozdílné vzorce mozkové aktivity.

Jak to jejich mozky dělají?

Etolog Attila Andics z Univerzity Eötvöse Loránda vysvětluje, že je to vlastně podobné jako u osmiměsíčních kojenců. U nich výzkumy už zjistily, že dokážou rozlišovat mezi jazyky a identifikovat nová slova, ačkoli ještě nerozumí jejich významu.

Hledají opakující se zvukové struktury, tedy jaké hlásky se obvykle vyskytují společně, a jak za sebou následují. Totéž dělají psí mozky, proto dokážou z proudu řeči vylovit známá slova a poznat zvukový systém jazyka.

A to není běžný výkon, momentálně je pes kromě primátů zatím jediný živočišný druh, u nějž se takové jazykové schopnosti prokázaly. Vedle vrozených předpokladů ale hrají roli i zkušenosti.

Čím je pes starší, tím lépe jeho mozek rozlišuje známý a neznámý jazyk. Určitý vliv mají také anatomické rozdíly, o něco lepšími posluchači lidské řeči se zdají být plemena s protáhlou lebkou.

Více se dočtete v novém čísle 1/2023, které je aktuálně v prodeji.

Autor: Kateřina Pavelcová