Dokáže nás paralyzovat, vyvolává panické stavy a úzkost, drží nás zpátky, pomocí něj lze manipulovat s lidmi… To vše způsobuje emoce jménem strach. Každý člověk nosí v sobě zárodky strachu a k jeho prostoupení na povrch může dojít prakticky kdykoliv.

Emoce nejsou pouze něco psychického, nýbrž jsou úzce spjaty s tělesnými projevy. Naše mysl a tělo jsou neoddělitelné, jedno bez druhého by nemohly fungovat. Podle tvrzení odborníků z finské Aaltovy univerzity dochází k tomu, že se emoce projevují na různých místech těla.

Při výzkumu, kterého se účastnilo na 700 dobrovolníků ve Finsku, Švédsku a na Tchaj-wanu, bylo zjištěno, že se u testovaných shodoval fakt, že strach byl nejčastěji pociťován v hlavě, v pažích a na prsou, tedy v horní oblasti těla.

Strach se nejvíce usazuje v hrudním koši a břišní dutině. Člověk cítí tlak na hrudi, jako kdyby mu tam leželo několik cihel, zrychluje se dech a srdce jakoby „vyskočilo“ až do krku. Strach je jedním z nejsilnějších pocitů vůbec.

V člověku je zakořeněn nezávisle na tom, do jaké míry je inteligentní či civilizovaný.

Centrum strachu

Když nastane situace, která člověka vyděsí nebo znejistí, vyšle příslušné smyslové podněty do amygdaly, která je centrem strachu hluboko v mozku. „Strach nám může zachránit život. Pokud například někteří naši předci kdysi neměli strach z tygra šavlozubého, většinou mu posloužili jako zákusek.

Naopak jedinci, kteří strach měli, přežili a svůj strach na nás přenesli prostřednictvím svých genů. Moderní člověk je tedy potomkem pravěkých strašpytlů,“ vyjádřil se k problematice strachu Borwin Bandelow z psychiatrické kliniky v německém Göttingeru.

Podle něj si každý z nás s sebou nese vrozené fobie, u některých se projeví výrazněji, u jiných méně.

Bojuj, nebo uteč

A jak vůbec dochází ke spuštění strachu? Pomocí neurotransmiterů amygdala v momentu, kdy zjistí, že se nový zážitek či myšlenka podobá nějaké děsivé vzpomínce, spustí řetězovou reakci, která aktivuje šedou hmotu ve středním mozku.

Tato část způsobuje u člověka ustrnutí na místě, snažíme se nebýt vidět, splynout s prostředím. Jde v podstatě o velmi starý reflex, který je z evolučního hlediska smysluplný, kdyby totiž došlo k jakémukoliv pohybu v přítomnosti predátora, ohrozilo by to život člověka.

Když se člověk ocitne v situaci akutního ohrožení, amygdala zalarmuje i hypothalamus, v tuto chvíli nastává děj, jenž je označován jako „útok, nebo útěk“. Stačí opravdu jen pouhý zlomek vteřiny k vyhodnocení celé situace a následnému rozhodnutí.

Strach zvyšuje naši ostražitost, vnímáme okolní věci s větší pozorností, veškeré smysly se zbystří. Do těla jsou propuštěny chemikálie, které z mozku proudí do krve, takže člověk je připravený k akci. Po odeznění nebezpečí se tělo navrací do původního stavu, zhruba tak po hodině.

Avšak u těch jedinců, u nichž je přítomna těžká fobie, panické záchvaty neustávají. Jsou bezmocní a paralyzovaní. U nich dochází k tomu, že jim chemikálie v těle obíhají neustále, berou člověku energii a zatěžují srdce.