Proč stále častěji slýcháme o destruktivních požárech, když vypalování stanovišť bylo dříve běžným způsobem, jak získat prostor pro pastvu či zemědělství? Mezinárodní tým vědců, mimo jiné i s českou účastí, pátral v jihovýchodní Austrálii po tom, jak se změnilo složení vegetace po příchodu kolonistů a čím se liší současné požáry od těch, které dříve cíleně zakládali domorodí obyvatelé..
Hospodaření s ohněm a cílené vypalování stanovišť známe z celého světa. Historické zdroje v podobě uměleckých děl či zápisků z doby kolonizace naznačují, že oheň pravděpodobně využívali i domorodí obyvatelé Austrálie (Aboridžinci).
Tyto zdroje ukazují otevřenou krajinu savanového typu, ve které dominovaly traviny a byliny s roztroušenými stromy. Analýzy usazeného pylu, které představují jakési “okno do minulosti”, však dosud naznačovaly, že krajina měla dříve poněkud odlišnou tvář.
Velmi hojně (téměř z padesáti procent) v ní naopak měly být zastoupeny stromy, méně pak byliny a keře. Jak tedy dřívější australská krajina vypadala a jakou roli v ní hrál oheň?
Zde bylo opět třeba využít služby specialistů na analýzu historického pylu, palynologů, mezi které patří i doc. Petr Kuneš z katedry botaniky pražské Přírodovědecké fakulty UK. „Australské dřeviny jsou specifické tím, že přenos pylu pro ně z velké míry zajišťuje hmyz (jsou takzvaně hmyzosnubné).
V našem prostředí se pyl dřevin obvykle přenáší větrem a předchozí modely nebyly na tato specifika australských dřevin kalibrované, což výrazně ovlivnilo (zkreslilo) výsledky dřívějších analýz,” podotýká docent Kuneš.
Autoři nové studie proto využili komplexního paleoekologického modelování šíření pylových zrn v kombinaci s analýzou současného vegetačního pokryvu a rostlinných makrozbytků. Výsledky studie ukazují, že před příchodem kolonistů dominovaly na jihovýchodě Austrálie traviny a byliny (51 %) s roztroušenými stromy (15 %), keře tvořily přibližně třetinu vegetace (34 %).
Výrazně se tedy podobají tomu, jak krajinu zachytily historické zdroje. Data také potvrzují, že domorodí obyvatelé poměrně často využívali řízené vypalování. Tyto cíleně zakládané požáry byly sice běžné, ale nenabývaly nijak rozsáhlých rozměrů a oheň živilo převážně bylinné patro.
S příchodem evropských kolonistů na konci 18. století se však krajina proměnila. Otevřená stanoviště v nížinách, která jsou vhodná k zemědělskému využití, byla zpočátku hojně vypalována a proto se zde zvýšilo zastoupení travin a bylin a došlo k redukci stromové vegetace.
Poté bylo od využívání ohně v krajině úplně upuštěno. V lesních a hůře přístupných oblastech se proto výrazně zvýšilo zastoupení keřů, v hustém podrostu pak došlo jednak k nahromadění potenciálně hořlavé biomasy, současně se ale zvýšilo i propojení hořlavých částí, umožňující snadnější přeskakování ohně.
Docent Kuneš přibližuje další specifika místní vegetace: „Australské dřeviny jsou pyrofilní (uzpůsobené k disturbancím ohněm), ale jsou adaptované pouze na nepříliš intenzivní oheň, který se rychle přežene.” Zvýšením hustoty keřového podrostu spolu s hromaděním kůry odlupované z eukalyptových stromů vzniká velké množství hořlavé biomasy, a jak říká docent Kuneš „eukalypty tak vlastně podpalují samy sebe“.
Domorodí obyvatelé regulovali množství hořlavé biomasy pravidelným vypalováním podrostu. Současné požáry však živí hustý podrost a nahromaděná kůra a výsledkem jsou intenzivnější a špatně regulovatelné ohně.
Kumulace hořlavé biomasy a zvýšení její konektivity jde v jihovýchodní Austrálii ruku v ruce s globální klimatickou změnou, která v posledních desetiletích výrazně ovlivňuje teplotní oscilace a proudění větrů, na nichž závisí lokální počasí.
Dochází tak ke změnám rozložení srážek a častějšímu výskytu teplého, suchého a větrného počasí, které podporuje rozšiřování ohňů a znesnadňuje jejich kontrolu.
Foto: Přírodovědecká Fakulta UK, Pixabay